Divadelní noviny > Festivaly

Ostrava se Smetanou (VII)

Den sedmý 9. března přinesl poslední inscenaci Smetanova cyklu, operu Čertova stěna. 

Každou operu řešil Smetana jinak, což souborné provedení cyklu názorně ukázalo. Dalo by se říct, že Smetana psal hudbu na míru tématu, příběhu a jeho prostředí. Ale přece má Čertova stěna s předchozími Smetanovými operami nejméně společných rysů. Jako kdyby vykukovala z hloubi devatenáctého století do století dvacátého. Z hloubi novoromantické hudby do počátků nových skladebných systémů. Libreto Elišky Krásnohorské Smetana seškrtal a upravil razantněji než v předchozích případech, vlastně ho omezil na nejpodstatnější scény a situace na samé hranici srozumitelnosti motivací toho, co se v opeře děje. Včetně ostrých střihů v hudbě podle situační a dramatické, nikoliv ryze hudební potřeby. Vzdáleně to poukazuje k Janáčkovi, například. Motiv Raracha zase směřuje mimo tonální centrum a skoro půl století poté ho s údivem objevil Arnold Schöberg. Ve své době opera propadla a myslím tomu nemohlo být jinak, horší je, že zůstala nejméně hranou dodnes. Podle mého je Čertova stěna čistý výron geniality, a je jedno, jestli je třeba poznamenaný Smetanovými psychickými problémy. 

Hrát zašmodrchaně podaný prostinký příběh jaksi realisticky, popisně, asi dost dobře nejde, na to zřejmě doplatila většina “tradičních” inscenací. A zase se tu nabízí připomenout Janáčkovu operu Osud, stiženou stejným “osudem” díla silného v emocích, kontextech, v tom, co dokáže evokovat, ale nerespektujícího pravděpodobné vyprávění příběhu. Nevystihl bych tak pěkně charakteristiku Čertovy stěny a Mistrovo rozpoložení při psaní partitury jako Vladimír Franz pro nejčerstvější číslo Divadelních novin (č. 6, s.10): Vzpomíná na Kateřinu, na zašlé chvíle společného štěstí. Vltava hučí, motiv Voka z Růže se vine s motivem lásky k Hedvice, hudba se propojila s krajinou nejjižnějších Čech. Zní z luk plných rdesna, odkapává ze smrkových větví po odpolední bouřce, pne se po zkroucených kmenech oranžových borovic, plíživě stoupá po fialové rule skal, na nichž se vztyčil ďábel, aby zničil člověka i jeho dílo. Smetana bojuje o sebe sama. 

Stařec Smetana píše geniální hudbu a “čerta” se stará o nepodstatné podružnosti. Myslím, že Jiří Nekvasil chápe Čertovu stěnu stejně. Proto prázdné jeviště nechal vyzdobit panely s útržky Mistrových portrétů, jeho těžce zkoušenou zasmušilou hlavou, samozřejmě evokují skalní labyrint a vymezují křivolakou cestu ne nepodobnou té, v jaké Nekvasil letos hrál Wagnerova Tannhäusera. On the Road – na cestě k prozření, poznání, pokání, snad dokonce k lásce, kterou Smetana tolik potřeboval a tolik postrádal, na cestě úzké a nebezpečné, na níž poutníka v obou případech ohrožuje ďábel. K tomu už jen knížecí stolec coby symbol moci a bohatství, o které soupeří Rarach s poustevníkem Benešem, jimž Smetana předepsal jednu vizáž a jednu hudbu coby dokonalé prolnutí zla s dobrem, jenže to dobro si musí Beneš nejprve zasloužit, aby nad ním Rarach ztratil svou moc. Přesto i oni jsou každý jiný v opeře i inscenaci: Rarach v podání Františka Zahradníčka je sebejistý manipulátor, Beneše předvádí Josef Škarka jako ustrašeného človíčka, který se ale nakonec přece jen vzchopí k pokání a ďáblovi se vysmekne, čímž se naplní pověst o Čertově stěně. Vlastně teď nevím, jestli v tom úzkém údolí pod Lipnem, kde Vltava hučí přes balvany a nad ní ční do nebes rozeklané skály, Smetana vůbec byl, ale postihl fluidum toho místa dokonale.

Z komického námětu Smetanovi vyšla opera ještě vážnější než Tajemství. Všechny postavy tu hrají o svou další existenci. Nejkomičtější postavou je hradní Michálek, který skoro celou operu prolituje, že jeho dcera Katuška vroucně miluje mladého fanfarona Jarka, když se mohla stát manželkou samotného Voka a on sám tím sňatkem mohl společensky povýšit. Nemohl jsem se při Michálkových litaniích zbavit pocitu, že sleduji neschopného dezoláta, který by tak rád byl důležitým – ale Michálka Smetana napsal a Zampieri předvedl jako dobráckého ustaraného fňukálka. Nekvasil mu v nejcitlivější chvíli podstrčil prostřednictvím Raracha talíře, které Michálek vztekle tříská o zem. Vlastně je to jediný inscenačně vypracovaný gag, vše ostatní stojí na interpretech a ti v logice minimalistické režie i velmi stylového hudebního nastudování Marka Šedivého opět předvádějí postavy obdařené kontexty. Jarka ukázal Luciano Mastro jako mladíka rozhořčeného nespravedlností, nešťastného z komplikací, které přivodil své milé Katušce, jiskřivým sopránem ji zazpívala Veronika Kaiserová, další výtečná představitelka mladých smetanovských dívek. Mimochodem, Smetanovým operám zvlášť nesvědčí interpreti s vadnou artikulací textu, nejčastěji cizinci, považuji jejich obsazování přinejmenších v našich poměrech za problémové, ani nejlepším hlasem manko prostě nevyrovnají. Zampieri a Mastro jsou vzácnou výjimkou proto, že v českých operách vystupují dlouhá desetiletí, poprvé se zjevili právě v Ostravě v devadesátkách v dokonale nastudovaných rolích Lacy a Števy v Její pastorkyni – nebylo poznat, že nejsou rodilí Češi! V Itálii je našel a do Ostravy přivedl Luděk Golat, Mastro tu dokonce zůstal jako opora souboru, Zampieri pravidelně hostuje. Hedviku zazpívala Lívia Obručník Vénosová (v obsazení ji mylně uvádějí Livia), dlouholetá opora skvělých libereckých inscenací, možná, že v Ostravě hledá náhradu, protože v Liberci opera trochu usnula. Hedviku odvedla pěvecky skvěle jako noblesní smetanovskou hrdinku předurčenou k záchraně pana Voka. Toho opět dokonale zazpíval Martin Bárta, ukázalo se, že je další oporou Smetanovského cyklu, i když i Voka představil spíš jako kamenného hrdinu než nedostatkem lásky trpícího stárnoucího muže. Vokova synovce Záviše parádně odvedla Kateřina Jalovcová. Orchestr hrál přesně, sbor opět výtečný, co víc si přát?

Představení bylo posledním divadelním korálkem cyklu a musím říct, že mi z loučení se souborným provedením Smetany bylo smutno. I když mě ještě čekalo koncertní provedení Libuše, bude o něm závěrečná reportáž. Také Mistr jako kdyby se v Čertově stěně loučil se všemi podstatnými tématy svých oper, s překonáváním nesnází mladých milenců, s komplikovanými vztahy milenců letitějších, s okouzlením českou přírodou, s českou historií, a také s jemným humorem. A jak už jsem napsal, jako by tu sumarizoval prostředky své operní hudby a zároveň je směřoval do budoucnosti.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 22. března 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ostrava se Smetanou (VII)

1. Richard

   

   Michálkova dcera Katuška, prosím – ne Hedvika…

   22.03.2024 (12.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Josef Herman

   

   Omlouvám se,
   opraveno. To je tak, když doháníte texty v půl třetí v noci….
   Děkuji za upozornění.

   22.03.2024 (13.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ