Má divadelní bible (No. 72)
Vladimír Holan: Les bez stromů (BB art, 2002)
Je to knížka formátem nevýrazná, vejde se do kapsy. Jedná se o výbor z poezie Vladimíra Holana z let 1949 – 1955 (ale klidně bych mohl v rámci mojí bible jít až k Noci s Hamletem a holanovským „příběhům“ obecně).
Holanovi se většinou přisuzuje přídomek reflexivního lyrika a je pravda, že třeba sedmdesátkový Holan už je pro mě jinde. Ale zrovna toto období Holanovy tvorby vnímám velmi dramaticky.
Vlastně o všech velkých dramaticích přemýšlím primárně jako o básnících, jejichž básnická tvorba došla pro nás nejvýraznější podoby ve formě dramatu (jako o básnících přemýšlím i o svých oblíbených režisérech, i když oni by s takovým označením pravděpodobně nesouhlasili). A v poezii, která je pro mě nejvíce zajímavá, zase nacházím velké napětí a zárodek dramatické situace. Drama je zápas, básně jsou jednotlivé údery.
V Lese bez stromů náhle zazvoní uprostřed noci telefon se zprávou, že sestra umírá. Někdo píše zoufalý milostný dopis, protože už se zase zamiloval. Nebo je to vyznání, na které už je pozdě. Uklízečka se ožene při mytí podlahy rukou tak nešikovně, že rozbije hořící petrolejovou lampu. Hoří a hoří a za dva dny umře. Někdo chlastá osamocený v kuchyni a nemá ani na nové střevíčky pro nějakou Saskii. Sněží. Jak nebýt?, zeptá se přítel. A nad tím vším se k sobě nebezpečně blíží některé hvězdy.
Vlastně by se mohlo jednat o text současného dramatu, ve kterém se jednotlivé osudy prolínají, zrcadlí. Aktér jednoho příběhu se na chodbě domu nebo v tramvaji mine s druhým, linie motivů a asociací se protínají, vrství a zase rozcházejí. Svět atomizovaný na izolované jedince, kteří jsou – přidáme-li dobový kontext – masově vháněni do kolektivního jásání. Ten dělá to a ten zas tohle. Nejedná se o pouhé a nahodilé lyrické reflexe, ale mozaikovitý obraz doby.
Pokud mě chcete zdrtit neúprosnou analýzou, nebude to těžké. Důležitější je, že tato drobná knížka mě vede k rozvíjení obrazů v ní ukrytých, doplňování příběhů, dotváření situačního kontextu. Dráždí mě, ztrácím se v ní a zase se chytám momentu, který jsem dříve nepostřehl. Když o tom teď tak přemýšlím, představuje pro mě podobný svět jako třeba Nebe nad Berlínem Wima Wenderse nebo Handkeho Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli.
Ondřej Novotný
(1984) Dramatik, v současné době dramaturg a kmenový autor pražského nezávislého Divadla X10
Komentáře k článku: Má divadelní bible (No. 72)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)