Želary jako balet jemně kořeněný folklorem
Zájem o dříve málo známou literární tvorbu Květy Legátové vystřelil po premiéře filmu Želary (2003), který se inspiroval stejnojmenným povídkovým souborem a novelou Jozova Hanule. Syrový příběh se zatím dočkal tří činoherních verzí – v dramatizaci Věry Maškové jej uvedla Městská divadla pražská, Dodo Gombár adaptoval předlohu pro Národní divadlo Brno a Jakub Nvota pro liberecké Divadlo F. X. Šaldy. V Moravském divadle se Želary dostaly na scénu poprvé v taneční podobě.
Na premiéře ztvárnili Elišku/Hanu a Jozu Adéla Bendová a Aurélien Jeandot FOTO SERGHEI GHERCIU
Už jenom skutečnost, že si olomoucký balet vybral předlohu usazenou do geograficky ne zas tak vzdálených Bílých Karpat na pomezí Valašska a Slovácka, a vůbec že uvedl celovečerní novinku od domácích tvůrců, si zaslouží respekt. Zvláště když třeba i balet pražského Národního divadla jde mnohem pohodlnější cestou a velkou část současného repertoáru staví z děl a inscenací převzatých.
Pro taneční adaptaci Želar oslovil olomoucký balet osvědčenou dvojici – choreografku Hanu Litterovou a skladatelku, hráčku na cimbál a znalkyni moravského folkloru Zuzanu Lapčíkovou. Poprvé se potkaly v roce 2005, kdy s brněnským baletem připravily emotivní inscenaci s názvem Balady, kterou později uvedl také balet ostravský.
Hana Litterová charakterizuje formu zvolenou v Želarech jako taneční divadlo, které je inspirované hlavně filmovým scénářem. Ukrývá se pod tím snaha názorně vyprávět příběh skrze řadu jeho detailů. Naštěstí bez přemíry vysvětlujících gest. Je zde vše základní pro pochopení, ale téměř nic navíc, co by dodalo prožívaným emocím hloubku. Kupříkladu proměna vztahu Elišky/Hany k Jozovi od rezervovaného odmítání k rozvoji hlubokého citu se tady odehraje ve zkratce: Joza se v krizové chvíli ukáže jako čestný chlap a Hana jej začne naráz milovat. Přitom motiv komplikovaného sbližování vybízí k mnohem košatějšímu tanečnímu rozpracování. Právě samotného tance, který by jen neposouval příběh, ale probarvil by vztahy nebo tlumočil vnitřní prožitky postav, je tu poměrně málo. Ve druhé polovině jako by balet finišoval k tragickému vyústění v dějových zkratkách. Některé motivy mohly vyznít silněji, například rámující dvojí změna identity hlavní hrdinky. Emotivně je charakterizováno, jak se vzdává městské Elišky, aby se stala venkovskou Hanou. Odkládá své svršky a šperky. Pandán k této scéně v závěru, kdy si sundává šaty Hany, už tak silně nevyznívá.
Akcentace folklorních rysů se v Legátové Želarech nabízí, ale v olomoucké inscenaci se taneční ozvuky venkovské kultury objevují docela málo. Na olomouckém baletu je příliš znát, že je usazený v akademické baletní technice. Svou roli přirozeně hraje také skutečnost, že naprostou většinu souboru tvoří umělci ze zahraničí, kteří se s podobným typem lidového tance setkali úplně poprvé, a zřejmě by bylo nutné věnovat nasávání pro ně nezvyklé taneční kultury mnohem více času. Na druhou stranu jde o zvláštní divácký zážitek, když se do moravských lidových tanců pouští například asijský pár. Škoda, že u choreografky vědomí těchto limitů bylo asi příliš silné, a tak zůstalo jen u několika málo scén pracujících s lidovým tancem. Právě z nich sálal skutečný život a prýštila energie. Přitom scény, jakými je svatba nebo oslava jara a narození dítěte, přímo volaly po ještě větší explozi místně ukotveného tance. Choreografii dominuje jazyk baletu, kde mají ve velké míře zastoupení komplikované zvedačky, které příliš neladí s drsností odlehlého venkova. Zemitost se odráží spíše v hrubém jednání postav než v tanci samém.
Hudba Zuzany Lapčíkové propojuje artificiální hudbu, v níž je dán prostor částečné improvizaci, s kontrastními ozvuky lidových písní. Lapčíkové nezaměnitelný zpěv provázený hrou na cimbál sedí k tomuto dílu lépe nežli části interpretované pouze orchestrem, které – zejména v předehře – občas znějí disharmonicky. Ke konci baletu dostává v Lapčíkové kompozici větší prostor instrumentálně rozpracované téma z Čajkovského melancholické Barkaroly.
Olomoucký balet stále kvalitativně roste, což několikrát ukázal v tradičním baletním repertoáru i v současné baletní tvorbě. Charismatický Aurélien Jeandot vládne výbornou taneční technikou, jeho Joza je „klaďas“, který má v sobě více noblesy než drsné rázovitosti či „neotesanosti“. Milým překvapením je nedávná absolventka brněnské konzervatoře Adéla Bendová, jejíž Eliška, respektive Hana, je velmi přirozená, uvěřitelně bezprostřední.
Olomoucké Želary jsou zejména po dramaturgické stránce chvályhodný počin. Blízké téma podle ohlasu na premiéře v publiku rezonuje. Potenciál, který má, se ale podařilo vytěžit jen z části.
Moravské divadlo Olomouc – Želary. Libreto a hudba Zuzana Lapčíková, libreto, choreografie a režie Hana Litterová, scéna a kostýmy Dominika Lippertová, hudební nastudování Petr Šumník. Premiéra 16. února 2024.
Komentáře k článku: Želary jako balet jemně kořeněný folklorem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
