Zjevení boa
Klec bláznů by mohla na první dobrou evokovat ústav s ostrahou. Ve stejnojmenné emancipační, tak akorát bulvární komedii Jeana Poireta se však jedná o věhlasný drag queen kabaret na jihu Francie. Život před jeho ředitele Georgese, jenž musí už tak řešit mnoho potíží, především pak návaly úzkosti svého životního partnera Albina, postaví další pořádný špalek. Georgesův syn se rozhodne oženit s dcerou prominentního konzervativního politika. Střet extrémně polarizovaných pohledů na pojetí rodiny jako konceptu soužití několika lidí vyvolává na jevišti Švandova divadla divokou štěpnou reakci. Satirická, energická smršť pojmenovává optikou sedmdesátých let (hra vznikla v roce 1973) samozřejmé záležitosti, jež jsou ale v české současnosti spíše v nedohlednu.
T. Petřík, F. Rajmonst. Foto: R. Moučka
Když se člověk rozhlédne po nabídce komediálních inscenací s queer tematikou, míněno v Praze, pár jich objeví. S úsměvem může vzpomenout na divokou fantasy jízdu Dresscode: Amis a Amil v A studiu Rubín (2012), aktuálně narazí třeba na Nejbližšího v Činoherním klubu. Necelou dekádu stará korporátní konverzačka Joshuy Harmona má být komedií, která pobláznila newyorské publikum i kritiku. Nicméně podle mě konzumace takto banálního textu uráží vkus a inteligenci každého příčetného člověka. Oproti tomu Švandovo divadlo vyrukovalo s prověřenou, s nadsázkou řečeno retro klasikou, pro jejíž náboj neexistuje adekvátnější expresivní výraz než cákající energie.
Jak je možné, že nekorektní homo figurkaření ze „sedmdesátek“ funguje lépe než New Yorkem adorovaná hra napsaná v novém miléniu? Jean Poiret ani inscenátoři se nesnaží nikoho přechytračit sofistikovanými replikami a hluboké poznání psychologie u nich netkví v povrchním slovním průtoku jako u Harmona. Postavy v Kleci bláznů mají přirozený intelekt a charisma, zkrátka vykazují přítomnost fungujícího mozku, jejich život se neline jako vykalkulovaný kýč, jsou okouzlující ve své velkorysosti a dojemné ve slabostech. Věcně a bez patosu. Stojí uprostřed kulturního utkání mezi kazateli prudérních konvencí a lidmi, kteří veškeré společenské napětí zahodili v momentě, kdy si nalíčili obličej, nasadili paruky a svá tvárná, ba klidně neforemná, ale vždy krásná těla oblékli do pohodlných šatů. Prostě se osvobodili.
Zda bylo načasování premiéry bravurní strategií inscenátorů nebo náhodou, není třeba řešit. Geniální kulisy k inscenaci totiž dodali čeští zákonodárci hlasováním o tzv. manželství pro všechny. (Možná stejně jako výsledek hlasování mne mrzí, že o takto zásadním tématu nejednali v krojích, neboť den před samotným rokováním se ve sněmovně slavil Den lidových krojů. Slovní vyjádření z pléna jako by šla ruku v ruce s barvotiskovou realitou „tradiční“, lidové kultury hájící „tradiční“, rodinné hodnoty.) Bizarní momenty z inscenace se o to více dotýkaly současnosti, ačkoli režisér Daniel Hrbek a tým jeho spolupracovníků (David Košťák pro inscenaci upravoval text a umělecký šéf Martin Františák tentokrát vystupuje jako dramaturg) pracoval precizně tak, aby na svým způsobem nadčasové Kleci bláznů nebylo anachronické zhola nic.
J. Grundman, J. Mansfeld, D. Punčochář, J. Tvrdík. Foto: R. Moučka
Ústřední dvojice nežije za hranicí kriminality, ale jakési relativní tolerance, jejíž opravdové kontury obnaží právě návštěva snoubenky a její rodiny. Zapadá do prostoru soudobého Česka beze zbytku – stačí si domyslet, že poradní sbor pro rodinné otázky na ministerstvu práce a sociálních věcí spoluvytváří členové ultrakonzervativního think-tanku Aliance pro rodinu. Jeho sympatizanti například považují – ve 21. století – homosexualitu za nemoc nebo urputně zápasí s imaginárními strašáky „gender ideologie“. U podobných uskupení platí, že kam čert nastrčí „Boha“ a „rodinu“, vzápětí do triády přidává „Vlast“ či… „Národ“. V Maďarsku si tento model úspěšně osvojili a na Slovensku dochází k jeho plné realizaci v přímém přenosu.
Foto: R. Moučka
Smíchov is burning
Klec bláznů není žádný politický traktát, politikum je uloženo v latentních hlubinách spíše jako perlička k vyzobnutí, protože inscenace je – i přes jasně formulovaný společenský postoj – především náramná legrace a nepřetržitě sršící energetická nova. Energii musí být tak jednoduché podlehnout – je naprosto osvobozující a podmanivá. Jejím svodům samozřejmě neunikne svita drag queens v impozantních choreografiích Martina Talagy. Zejména Jakub Tvrdík s Janem Mansfeldem by mohli zvážit kariéru v oboru. V obrazu na úvod druhé poloviny se zeleně ozářeným neonovým křížem, s přispěním hlasu Madonny, se drag queens zjevují jako až goticky temné bohyně dekadence. Hlavní linii inscenace ale drží dynamika vztahu Georgese a Albina (a tím i jeho drag alter ega Zazy), Georgese se synem, případně celé rodiny, a následný kulturní otřes obou skupin. Zatímco Filip Rajmont v roli Albina představuje maximálně emociální osobnost, nešetří expresí, užívá si každý záhyb bizarních kostýmků křiklavých barev, nalakované ruce mu kmitají jako turbo gestické amébě, Tomáš Petřík coby Georges vší energií prochází jako klidná síla. Absolutně civilními prostředky buduje titána moudrosti, který rozvažuje s racionalitou šachisty každý krok, zároveň vládne dostatečnou empatií ke klubku neurotických i jinak exaltovaných umělkyň. Až na moment, kdy se musí utkat se svou největší životní nemesis – konvencí představovanou groteskním poslancem i jeho manželkou.
Exploze po srážce dvou komet zatřese zemí a snad i strnulými konvencemi s aspiracemi na nejparádnější komediální titul široko daleko.
///
Švandovo divadlo na Smíchově, Praha – Jean Poiret: Klec bláznů. Překlad Jacques Joseph, úprava Daniel Hrbek a David Košťák, režie Daniel Hrbek, dramaturgie Martin Františák a David Košťák, výprava Marek Cpin, hudba DJ Lumier, choreografie Martin Talaga, světelný design Šimon Kočí. Premiéra 24. února 2024.
Komentáře k článku: Zjevení boa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
