Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 20)
V posledních letech se české divadelní publikum začalo nenávratně rozdělovat na přímé svědky režijní tvorby Petra Lébla a na stále se rozrůstající skupinu lidí, kteří jej znají primárně kvůli jeho zásluhám pro vývoj českého divadla nebo z vášnivých vyprávění, které zanechal ve svých divácích. Od jeho tragické smrti uběhlo letos dvacet pět let, ale stejně nemůžeme zatím říct, že už by jeho osoba ani tvorba nevyvolávaly kontroverzní diskuse. Letošní ročník festivalu Malá inventura divákům nabídl jeden z možných pohledů skrze inscenaci Objal mě Bůh a nic.
Titulu dala v loňském roce vzniknout renomovaná režisérka Daniela Špinar spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou ve vršovickém kulturním centru Vzlet. Během kompletace zdrojů však primárně nečerpaly z vydaných monografiích či jiných historických pramenů. Inscenace vychází z doposud nezveřejněných deníků samotného režiséra, přesněji z posledního roku jeho života. Divák tedy nedostane přesný popis Léblova života a tvorby, nepřihlíží encyklopedickému výkladu o postmoderním režisérovi, ba naopak. Je mu naservírována zběsilá paleta emocí, které demonstrují poslední rok života, ať mluvíme o divadelním prostředí, ale i o nenaplněné lásce, kterou ve svých denících velmi intenzivně reflektoval.
Aby inscenace neměla dokumentární ráz, zvolila tvůrčí dvojice formát situační koláže. Pro strukturu, která obsahuje taneční, výtvarné i dramatické prvky se Špinar s Ljubkovou rozhodly pro nerealistické obsazení, které jí patřičně odpovídá. V roli Petra Lébla se představila tanečnice Tereza Ondrová, company jí tvořili herci Jáchym Sůra a Anna Kameníková, kteří v očích diváka prezentovali režisérovy nenaplněné touhy a personifikované lásky, tedy technika R.A. a Anděla. Ve velkém sále se pohybovali na malém, páskou ohraničeném, čtvercovém prostoru a s projekcí, která krom anglických titulků doplňovala dění na jevišti Léblovými citacemi z deníků a několika předtočenými nonverbálními sekvencemi. Inscenace je do toho protkána komunikací, pro diváky neviditelného, Hlasu (Daniela Špinar) s herci na jevišti, který jim dává režijní připomínky a situace vrací nebo je alespoň nejapně komentuje.
Osobnost Lébla může působit příliš komplikovaně, až skoro nepochopitelně, proto má inscenace za cíl bezprostředně působit na divákovy city, tedy se jej snaží více emočně zpřístupnit, více ho „zlidštit“. To je velmi příhodné pro mou generaci, kterážto empiricky nezažila jeho tvorbu. Právě adaptací osobních deníků se můžeme vcítit do jeho osoby, a tím pochopit jeho impulsy k tvorbě jemu blízké. Avšak v tomto ohledu je inscenace lehce spekulativní. Nehledejme nic špatného v tom, že Špinar přijímá Lébla jakožto svůj vzor a zdroj inspirace. Problém vidím spíše v tom, že inscenace podprahově demonstruje režisérčinu potřebu se připodobnit k Léblovi (respektive k nepochopení spjatému s jeho osobností), oproti nutnosti poukázat na jeho sociální křehkost a ztracenost, rovněž v opozitu stojící divadelní genialitu. Inscenace není manifestem Léblovy nezávislosti, ba naopak. Pohled na bezbranného člověka, který je zmítán svými patickými myšlenkami, by neměl sloužit jako obhajoba jednání při případu naprosto odlišného společenského nepochopení, kterým si v posledních letech procházela režisérka inscenace. Pokud skrze ono „zlidštění“ osobnosti Petra Lébla můžeme najít bližší porozumění Daniele Špinar, splní inscenace svůj účel mnohem více, než abychom v ní viděli litanie samozvaného režisérova apoštola.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Jdeš na Malou? (No. 20)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)