Divadelní noviny > Rozhovor

Jan Večeřa: Když se svléknete do naha…

Soubor +/- VeDvou tvoří režisér a herec Jan Večeřa a herečka Lumíra Přichystalová, oba jsou současně herci pražské Ypsilonky. Třetí stálou spolupracovnicí je hudebnice Anna Olejníková. Mají za sebou dvě inscenace, jimiž formou komorní bytové činohry a aktuálními tématy výrazně vstoupili na pražskou nezávislou scénu. Příští pondělí chystají třetí premiéru, autorskou inscenaci o toxickém vztahu mladé a staré ženy nazvanou Kněžna. Odehraje se 15. dubna v pražském Divadle D21.

…

Když se svléknete do naha…

Název souboru +/- VeDvou je pregnantní. Tvoříte plus mínus ve dvou…

No… Plus mínus… S Lumírou jsme začali dělat divadlo opravdu ve dvou. Bylo nám jasné, že dramaturgicky se budeme (při nejmenším zpočátku) orientovat na komorní inscenace, kde se počet účinkujících pohybuje kolem dvou lidí. Proto onen název. Je to i logisticky snadnější, zvlášť v momentě, kdy se jako soubor teprve „rozkoukáváme“… Ale současně téměř od počátku máme i třetí do party – naši hudebnici Aničku Olejníkovou, která je pro nás nepostradatelná… Možná bychom se tedy měli jmenovat +/- VeTřech…

Proč soubor – či tento projekt – vznikl a jaké máte cíle?

Dali jsme se dohromady z obyčejné potřeby dělat něco navíc. S Lumírou jsme si byli jako kolegové milí, znali jsme se už z DAMU, ale intenzivně jsme se setkávali až později při práci v Ypsilonce. Jednou jsem za ní přišel, jestli spolu něco nenazkoušíme. Především z toho důvodu, aby se nám přes letní prázdniny takzvaně „nezkrátily žíly“. Souhlasila. Tak vzniklo Třeštění ve dvou. Při práci na Třeštění jsme se dostávali hlouběji k nějaké naší společné podstatě a zjistili jsme, že ačkoli občas mluvíme trochu jiným jazykem, oba světu rozumíme velmi podobně. Společné zkoušení nás bavilo, tak jsme si řekli, že by nemuselo zůstat jen u Třeštění.

Jaká témata, jaké formy a typy divadelní tvorby vás zajímají?

Rádi bychom dělali takové „malé/velké“ divadlo, kdy se na drobné ploše ve skromném obsazení pokoušíme poprat s velkými tématy. Rádi bychom to dělali s humorem a nadsázkou. Rádi bychom zůstali vážní ve chvílích, kdy je to třeba, a rozpustilí, když veškerá vážnost začíná být ubíjející. Rádi bychom lidem dávali důvody na nás jít.

Pokud by se nám tímto přístupem podařilo vybudovat širší diváckou obec, pro niž by naše tvorba byla obohacující a inspirující, pak bychom byli šťastní.

Pár dobrovolně izolovaný ve vlastním bytě

Začali jste Ionescovým Třeštěním ve dvou. Proč právě tímto titulem?

Když jsme si řekli, že spolu chceme hrát, hledal se titul. Tehdy mi Jan Hančil, můj pedagog z DAMU, doporučil Třeštění ve dvou. Přiznám se, že jsem tu aktovku vůbec neznal. Mně i Lumíře se po přečtení velice líbila a vzali jsme jej jako výzvu ke společné práci. Přišlo nám dobré oťukat se nejdřív na cizím textu, než se člověk pustí do něčeho vyloženě autorského.

Odpovídalo to i tomu, jaké divadlo bychom rádi dělali. Třeštění ve dvou do našeho konceptu absolutně zapadá – pár dobrovolně izolovaný ve vlastním bytě se nesmyslně hádá o to, jestli je hlemýžď a želva jedno zvíře, zatímco venku zuří válka. Koktejl humoru a obrovské existenciální tíže namíchaný s absolutní lehkostí a nevtíravou duchaplností.

Inscenaci jsem viděl v malém vršovickém bytě, kde jste ji nepravidelně hráli, a intimita, kterou jste vyvolali, byla pro vyznění textu zásadní.

Třeštění nám pomohlo utříbit si přístup k vlastní tvorbě. Jsem si téměř jistý, že kdybychom začali autorskou inscenací, tak by naše společné hledání divadelní formy bylo komplikovanější. Ionesco byl prostě dobrý rádce při našich prvních krůčcích a Třeštění ve dvou nás v mnohém utvářelo.

Možnost se z mnoha věcí vyzpovídat

Vaše druhá inscenace – Já, Diagnóza – byla velmi osobní. Šlo vlastně o životní zpověď hlavní a v zásadě jediné představitelky Lumíry Přichystalové. Je to zpověď drásavá, sebezpytně krutá. Proč jste se vydali tímto – skoro až radikálním – směrem osobní zpovědi? Jak moc byla či je pro vás a – pro Lumíru zvlášť – tato inscenace důležitá? Chcete jít i nadále tímto směrem? Jde to vůbec?

Vezmu otázky postupně… Inscenace pro nás byla, je a nejspíš zůstane důležitá z mnoha důvodů. Snad nebudu indiskrétní, když řeknu, že pro Lumíru to byla možnost se z mnoha věcí vyzpovídat a s odstupem se podívat bez jakéhokoli vnějšího či vnitřního odsuzování a sebelítosti sama sobě do tváře a najít v sobě kousek duševního míru.

Pro mě jako pro režiséra našeho souboru spočívá důležitost této inscenace v tom, že naprosto zásadním způsobem vytkla směr k poetice, k níž bychom rádi dozráli: pracovat s vážnými a osobními tématy s hravostí a přiměřenou mírou sebereflexe.

Mám rád, když se i niterné věci prezentují s určitou mírou cudnosti, která je odrazem právě oné sebereflexe. Pokud se svléknete do naha, tak už nemáte tajemství. A přitom právě to tajemství, které zůstane, může být pro diváka tím nejdráždivějším. Provokuje totiž jeho vlastní fantazii.

Myslím, že Já, Diagnóza právě tohle nastínila… A stala se tak výzvou do budoucna, abychom se na zvolené cestě udrželi. Rádi bychom – aspoň nějakou chvíli – šli tímto směrem. Zvláště co se týká způsobu, jak zpracovat a divákovi předat naše témata.

Založeno na skutečných událostech

Vaše chystaná inscenace Kněžna, jejíž premiéru chystáte na pondělí 15. dubna do Divadla D21 na pražských Vinohradech, je opět – zdá se – dokumentární. Kterým dokumentárním směrem se vydáváte nyní?

Asi bych tu inscenaci nejlépe definoval zaběhaným souslovím: „založeno na skutečných událostech“. Čili o dokument nejde. Dá se ale říct, že téměř vše, co v inscenaci diváci uvidí, je pravdivé. Jedná se o zpracovaní více životních osudů do jednoho, což si samozřejmě vyžádalo jistý díl fikce. Je pozoruhodné, jak několik životních příběhů a motivů, které jsme použili jako základ pro náš text, naprosto organicky srostlo do jednoho životního vyprávění. Existuje zřejmě mnoho podobného, co ve společnosti sdílíme, aniž bychom to věděli.

Půjde tedy opět o divadlo-zpověď?

No, jak se to vezme…

Nejlepší asi bude v pár větách popsat, o čem připravovaná inscenace je. Jedná se o drobnou divadelní skicu, která je vhledem do života a společného soužití dvou žen, jež se potkaly náhodou, ale jejich setkání významně ovlivnilo jejich životy. Slečna a paní Drahomíra jsou hlavními hrdinkami životní hříčky, kde soucit, lidská sympatie a snaha vymanit se z osamění střídá citové vyděračství a manipulativní chování. Jedna z dam se potýká s prvními vážnými krizemi svého dosud mladého života, druhá se na sklonku svého vlastního života vyrovnává s krizemi, které už sice prožila, ale jejich důsledky si nese dodnes.

Divadlo–svědectví

V čem Kněžna navazuje na inscenaci Já, Diagnóza?

Především tím, že je opět autorská a že chce po svém hovořit o vážných věcech. Titulní postavy se opět ujala Lumíra, její spoluhráčkou je Veronika Lapková. Odlišnosti jsou v tom, že byť inscenace vychází ze skutečného života, není tak nekompromisně osobní jako Já, Diagnóza. Dá se říct, že každý z nás přinesl větší či menší střípek do výsledné inscenační mozaiky, ale divák nepozná, co se koho týká. Ani jedna z hereček nehraje přímo sebe. Pokud se mě ptáte, zda půjde o divadlo–zpověď, tak bych spíš řekl, že půjde o divadlo–svědectví.

Dosud jste hrávali v bytech či v neobvyklých prostorách. Nyní vstupujete do tradičnějšího – byť stále nezávislého – divadla. Opouštíte tedy byty?

Není úplně pravda, že bychom dosud hrávali jen v bytech či neobvyklých prostorách. Ostatně premiéra Třeštění se konala v divadle Inspirace, které je součástí HAMU. Je to prostor pohříchu nevyužívaný a pro veřejnost prakticky neznámý, ale jinak je to malé tradiční divadélko, aspoň co do konvenčního uspořádání hlediště a jeviště. Fakt, že o Inspiraci nikdo neví, nás brzo dohnal k tomu, že jsme se museli přesunout do prostoru, do kterého si divák najde cestu lépe. Tak jsme se dohodli s vršovickým bytovým divadlem H2O a řekli jsme si, že zkusíme, co to s sebou ponese. V H2O jsme pak uvedli i inscenaci Já, Diagnóza. Kněžnu nyní připravujeme a budeme hrát v D21. Není to ovšem tak náhlý skok, jak by se mohlo zdát. Obě předchozí práce jsme v rámci zájezdů a různých akcí hráli i v tradičních divadelních prostorech. Kupříkladu Já, Diagnóza se už dvakrát hrála v Divadle v Řeznické.

Abychom zůstali zdraví

Nicméně, rozumím-li vám, bytové divadlo – minimálně prozatím – opouštíte?

No plus/mínus… Myslím, že s netradičními prostory ještě do kontaktu přijdeme, docela nás baví… Ale v případě Kněžny nás úvaha nad prostorem dovedla do D21.

To mě přivádí k poslední otázce. Jaké máte plány do budoucna?

Dramaturgický plán máme celkem pestrý. Na „nástěnce“ visí komorní romantický muzikál a vedle něj dokonce výlet do Shakespearova hájemství… Produkční plán je dostat náš spolek do všeobecnějšího povědomí a věřit, že si nás lidé zařadí do svého diváckého portfolia. Lidský plán je, abychom zůstali zdraví a aby nás práce na +- VeDvou nepřestala bavit.

Myslíte, že by vás tento projekt mohl živit?

Otázka, jestli by tento projekt byl natolik rentabilní, že by nás dokonce uživil, je pro mě tak obrovské sci-fi, že se nad tím nedokážu snad ani zamyslet. V širším a filosofickém slova smyslu nás ale živí tím, že nás baví, dává nám smysl a udržuje nás v kondici.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 9. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Večeřa: Když se svléknete do naha…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ