Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 3)

Byla by to nosná situace pro černou grotesku, kdyby to nebyla realita. Zatímco se síly Mordoru z východu infiltrují do demokratických politických systémů, naše euroamerická společnost se masově oddává konzumaci temné fantasy. Symboliku módního žánru nevyužívá jen Vladimír Putin, který rozdával na summitu Společenství nezávislých států prsteny moci. Estetikou filmové fantasy – ovšem na hranici karikatury – promlouvá také bratislavská inscenace Den opričníka. 

Představení bylo prvním ze tří programových titulů, jimiž se na Nové komedii letos prezentuje bratislavské nezávislé Divadlo Petra Mankoveckého. Pod dramaturgií a režií jsou svorně podepsáni absolventi Vysoké školy múzických umění v Bratislavě David Vyhnánek a Markéta Bocková, která také dystopický román ruského spisovatele Vladimira Sorokina z roku 2006 adaptovala. Festivalová dramaturgie to nemohla načasovat lépe. Mrazivou grotesku prodchnutou naturalistickými výpady uvedla v pondělí 8. dubna, krátce po volbě nového slovenského prezidenta.

V českém kontextu se jedná o divácky atraktivní titul. Mnozí z nás mají stále v paměti hereckou exhibici Karla Dobrého v adaptaci a režii tohoto románu Kamilou Polívkovou z roku 2015 (Studio Hrdinů – více zde) a někteří i výkon Vladimira Benderskiho v inscenaci Tygra v tísni z roku 2016 (více zde). V novém slovenském zpracování ztvárnil hlavní postavu Andreje Daniloviče Komjagy s patřičně okázalou maskulinitou a obscénností herec Tomáš Pokorný.

Nejeden divák pociťoval v jeho fyzické blízkosti (sedělo se na jevišti) diskomfort. Hned v první scéně Pokorný neurvale exhiboval nahý v dětské plechové vaně a během představení dával najevo, že touhu po kontroverzní interakci s publikem krotí jen s maximálním sebeovládáním. Jak později vyplynulo z diskuze s tvůrci, narušování bezpečné hranice prostřednictvím „pouhé“ agresivní energie a zvuků fyzického násilí byl režijní záměr. Umocněný tím, že obětí znásilnění, ale i ubití „nepřítele státu“, se stal ženský element inscenace, zastoupený herečkou Lenkou Libjakovou. Tvůrci tak poukazují na zneužívání žen k dovršení aktu pomsty na nepříteli, na roli poslední mety, o níž se prakticky nemluví.

Obě brutální scény se odehrávají v těsné blízkosti hlediště, ale očím diváka zůstávají skryté. Jen řev, kvílení a mihotavé stíny za paravanem napoví, co trestná jednotka opričníků páchá. Markéta Bocková v této souvislosti vyzdvihla důležitost „gesta odporu“, které ostatní autoři adaptací obvykle pomíjejí, tedy situaci, kdy Komjaga zahlédne hrdý, neústupný výraz ve tváři někdejší oběti znásilnění. Pokorný coby Komjaga ten výraz komentuje s odporem, tvrdě. Přesto v té chvíli působí zranitelněji než při ranní kocovině, kdy byl vydaný na milost ubreptané stařeně, ne nepodobné čarodějnici z Mrazíka.

O Sorokinově románu se od jeho prvního vydání často mluví jako o obrazu současného Ruska zakořeněného v mentalitě a hierarchii carského středověku. Dramatizátoři a režiséři bratislavské inscenace Bocková s Vyhnánkem se v duchu téhle definice posunuli na aktuální level, i když na Rudém náměstí se vedle novinového stánku stále bičuje na pranýři pěkně postaru. Ale to už patří k archetypálnímu koloritu stále ještě středověkého Ruska, jak je vnímáme a jaké zřejmě v mnoha ohledech dodnes je. Metaforický obraz široké ruské duše v podobě bílého koně pádícího nekonečnou plání zůstává pouhým zneklidňujícím snem.

V globalizovaném světě se opričníci (spolu s Pokorným je hráli Kristián Baran, Jakub Jablonský a Samuel Teicher) podobají válečníkům ze Hry o trůny, nebo spíše jejich karikaturám. Dlouhé kožené kabátce zdobí plyšové imitace kožešin a laciný kov, v místě jasnovidného třetího oka jim blikají čelovky. Pověstná chandra a jurodivost se zploštily do konzumního modelu televizní fantasy ságy, což podtrhují úvodní filmové titulky. Účast na pravoslavné mši je také jen formalita, byť projekce do nekonečna mizejícího obrysu kříže působí v daném momentě tak magicky, že mi obsah Komjagova tlachání víceméně unikal. S magií se obcuje v rámci obchodních praktik. Všichni víme, že v imperiální velmoci bude vše podáváno jako „dobré“ a žádné šamany ze Sibiře k tomu nepotřebujeme. Zneklidňující magický obraz nabídne opět jen filmově konstruovaná scéna, v jejímž průběhu předvede opričnický gang zdařilou mimickou proměnu ve vlkodlaky, potažmo motorkáře z bandy Nočních vlků.

Aktualizací prošel i jazyk. Adaptace se soustředí na komiksové vyprávění příběhu skrze jednotlivé situace a s textem pracuje volně. Dozvíme se například, že Komjagův děd prodával bagety v kantýně MCHATu. Právě jeho zásluhou prý přežil Stanislavský – rozuměj i pro budoucí generace. Ruskému mesianismu prostě neutečete. Vtipně podaný je také příběh „padlého“ oligarchy Urusova, démona moskevských požárů, převyprávěný v rytmu kolektivního rapu. Moje původní obavy z porozumění archaizované poetice ve slovenštině byly tedy bezpředmětné.

Inscenace Divadla Petra Mankoveckého je atraktivní tím, jak kolísá mezi groteskou, divadlem krutosti a chladnokrevnou prezentací totalitních praktik. Arogance a fanatická oddanost Gosudarovi vytvářejí atmosféru strachu, která diváka pomalu a jistě paralyzuje. Pronikavým vykřičníkem za jedním dnem v Obrozené Svaté Rusi jsou pak bestiální orgie v oblaku kokainu nad mrtvým Urusovem, odkud je křik ruského medvěda slyšet po celém světě. Prostě a jednoduše – Slovo a dílo!

Divadlo Petra Mankoveckého, Bratislava, Slovensko – Vladimír Sorokin: Den opričníka. Překlad Ján Štrasser, adaptace Markéta Bocková. Koncept, režie, dramaturgie David Vyhnánek a Markéta Bocková, hudba Tomáš Ráliš, Tomáš Dalecký, scéna Matúš Ďuran, kostýmy Dominika Katonová. Produkce Karolína Kováčová. Prmiéra 9. června 2023. Psáno z uvedení na festivalu Nová komedie v Divadle Komedie v Praze 8. dubna 2024.

///

Více o letošním festivalu Nová komedie na i-DN:

Festival o identitě a revoluci Nová komedie

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 1)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 2)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 4)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 5)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 6)

…

 

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 11. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ