Vesele bláznivá zpěvačka

Režisér François Berreur obnovil v pařížském Théâtre de l’Athénée inscenaci hry Eugèna Ionesca Plešatá zpěvačka, kterou v roce 1991 režíroval Jean-Luc Lagarce.

Zkusme si představit typickou filmovou dekoraci Tatiho snímků: malebný domek londýnského předměstí. Tikot hodin přitahuje pozornost publika, zatímco kužel světla obnažuje jednoho z protagonistů Ionescovy Plešaté zpěvačky. Pan Smith, v šedém obleku, polobotkách, červené kravatě a žluté košili, čte denní tisk, zatímco jeho žena, ve stylovém kloboučku, lodičkách od Chanel a s kabelkou na předloktí v odstínu sladce růžové, probírá krok za krokem své denní jídlo. Jevištní akci doplňují zvukové záznamy smíchu, které bezdůvodně rezonují prostorem.

Popisované obrazy pocházejí z inscenace Jeana-Luca Lagracea, již vytvořil v roce 1991. François Berreur, Lagarceův dobrý přítel, ji nyní v Théâtre de l’Athénée v původní podobě obnovil. Výprava i základní herecké obsazení jsou věrné původní verzi z roku 1991. A výsledek je možná zdařilejší, na čemž se dozajista podepsalo oněch téměř dvacet let, díky nimž inscenace dozrála. Na scéně tak znovu může divák spatřit Jeana-Louise Grinfelda a Mireille Herbstmeyerovou, respektive pana a paní Smithovy, a Oliviera Acharda a Emmanuelle Brunschwigovou v roli manželů Martinových. Všichni jsou oděni do původních kostýmů z roku 1991.

Jean-Luc Lagarce, inspirovaný především filmem, byl schopen ve svých inscenacích posunout absurditu do maximálních extrémů. Svým inscenacím vtisknul atmosféru veselé bláznivosti, již dnes ruší snad jen nadbytečné sexuální narážky. Hra Plešatá zpěvačka je dozajista absurdní drama, ale má inscenace zas tolik absurdní není. Právě naopak, je velmi logická, prohlásil o ní v roce 1991 Jean-Luc Lagarce. Inspiroval se při jejím vzniku inscenací režiséra Nicolase Bataille z roku 1957 v la Huchette, kde ji – ostatně – hrají dodnes. Ionesco jí prý ve své době nadšeně tleskal.