Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Reportáž Zahraničí

    Hamburské rozhledy (No. 4)

    Různé sociologické, zdravotní nebo umělecké dozvuky covidu-19 k nám pronikají až do dnešních dní, přestože samotná pandemie je již pryč a nepředvídatelná onemocnění se do jisté míry stala součástí našich životů. Za jeden z uměleckých dozvuků pandemie covidu můžeme považovat pentalogii Anthropolis. Ungeheuer. Stadt. Theben (Anthropolis. Monstrum. Město. Théby), která na podzim 2023 zcela ovládla hrací plán hamburského Schauspielhausu.

    Vizuál pentalogie Anthropolis. Ungeheuer. Stadt. Theben (Anthropolis. Monstrum. Město. Théby). Repro Schauspielhas Hamburg

    Záměr realizace této pentalogie se zrodil už na jaře 2020, v době propuknutí pandemie, která hamburský tvůrčí tým podnítila k úvahám o počátcích civilizace, jež se touto pandemickou situací povážlivě přiklonila k myšlenkám ke svému možnému zániku. Nebo některým z nás minimálně připomněla, že lidský tvor je jedním z mnoha, kteří obývají tuto planetu – a stejně jako je strůjcem zrodu, může být i strůjcem zániku.

    Fischer Taschenbuch, 2023. Repro archiv

    Pět původních adaptací antických námětů současným německým dramatikem Rolandem Schimmelpfennigem režírovaných intendantkou Karin Beier mělo premiéru ve dvoutýdenních intervalech, které začínaly 15. září 2023 a končily 10. listopadu. Přípravy a zkoušení tohoto cyklu, do kterého je zapojena většina uměleckého souboru divadla, trvaly více než dva roky a podle pozitivních ohlasů kritiky i diváků a pozvání na letošní prestižní festivaly Mühlheimer Theatertage (2. díl Laios – 7. května) a Berliner Theatertreffen (14. + 15. května bude na velké scéně Hausu der Berliner Festspiele uveden také Laios – pozn. red.) a se jednoznačně vyplatily.

    Projekt Anthropolis I-V

    Karin Beier touto pentalogií nepřímo navázala na podobně velký projekt, kterým v sezoně 2014/2015 zahajovala své působení na postu intendantky Schauspielhaus Humburg. Šest a půl hodiny trvající antický maraton s názvem Die Rasenden (prem. 18. ledna 2014) spojoval texty Ifigenie v Aulidě, Trojanky, Oresteu/Elektru, a to nejen originály antických autorů, ale také adaptace Sartra nebo Huga von Hofmannsthala. Schimmelpfennigovy adaptace zahrnují tyto hry: za první částí spojující původní autorův Prolog spolu s přepracováním Euripidových Bakchantek pod názvem Dionýsos následuje jediná jeho původní hra celé pentalogie Laios, na kterou logicky navazuje příběh o Laiově synovi Oidipovi v úpravě Sofoklova textu a poté osud Oidipovy matky a Laiovy ženy Iokasté podle Aischyla a Euripida. Pentalogii uzavírá adaptace Sofoklovy Antigony.

    Za všemi částmi, které mohou diváci zhlédnout jak samostatně, tak po vzoru řeckých Velkých Dionýsií dohromady během několika vybraných víkendů, je podepsán stejný umělecký tým. Beier s Schimmelpfennigem v něm doplňuje dramaturgyně Sybille Meier, minimalistické Théby odhalující hloubku jeviště pro každou inscenaci pozměnil, nicméně udržel v celistvosti scénograf Johannes Schütz, který vizuální jednolitost základních barevných prvků – černé, bílé a červené – sladil s autorkou kostýmů Wicke Naujoks.

    Laios – mytická postava

    Laios je oproti velkým antickým mytologickým postavám hrdinou spíše nedobrovolným… Vizuál k druhé části pentalogie, k inscenaci Laios. Repro cultpromotion.de

    Z pentalogie se mi zatím podařilo zhlédnout dvě části, bohužel bez chronologického provázání – nicméně jak jsem již napsala a je anotováno na webu divadla, jednotlivé části fungují i samostatně. Stranou tohoto svého textu přesto nechám velký barokizující příběh Antigony (zhlédnuto 12. listopadu 2023), poetika inscenace se se mnou míjela, a soustředím se na druhou část pentalogie, ve které Lina Beckmann převypravovává a ztvárňuje příběh Laia.

    Laios je oproti velkým antickým mytologickým postavám hrdinou spíše nedobrovolným. A víme vůbec, kým byl? Věděl to on sám? Tušíme, že část života strávil v ústraní, do kterého byl odvržen jakožto syn Labdaka a pravnuk Kadmose. Svůj čas trávil po boku Chrýsipa, možná svého milence, možná přítele… Kdo však to s jistotou vlastně ví?

    Neusiluje o mocenskou pozici, jednoho dne je však povolán do Théb, aby město zachránil z jeho bezútěšného stavu bez vládce. Chór obyvatel města jej varuje: Nezapomeň, že bez nás jsi nic – moc a svoboda nejsou to samé. Moc je odpovědnost. Neexistuje svoboda jednotlivce, ale svoboda všech. Laios se ujímá svých povinností, ovšem jako Damoklův meč nad ním visí věštba, že bude zavražděn svým synem, který se stane mužem jeho manželky Iokasté. Ta po dítěti urputně touží, a když se malý Oidipus narodí, Laiův osud směřuje k neodvratnému konci.

    Úchvatná Lina Beckmann

    Lina Beckmann je ve svém hereckém projevu uchvacující. Nelze napsat, že je uchvacující jakožto Laios, protože ona neztvárňuje Laia – ona vypráví o životě Laia a jen v konkrétních chvílích se jím i sama stává. Stejně tak ale nasazením masky zastupuje mluvčí Théb, promlouvá jako chór zhmotněný na scéně prostřednictvím několika masek na tyči zapíchnutých do dřevěného rámu v pravé části jinak téměř prázdného a hloubku odhalujícího jeviště. Je fantastická vypravěčka. Dokáže si k sobě publikum přitáhnout od úvodní situace a už ho nepustit. Lehce si s ním pohrávat, místy ho pochválit jako snaživého studenta, který poslouchá přednášku a zodpovídá položené dotazy (když se jej doptává na kontextové znalosti z prvního dílu pentalogie), a místy jej od sebe odehnat, když vstupuje hlouběji a hlouběji do vyprávění.

    Příznačné je pro ni dynamické nakládání s tělem, verbálním projevem, hlasem nebo mimikou – v českém prostředí jsme ji mohli zhlédnout ve Stavovském divadle 9. listopadu 2022 v rámci Pražského festivalu německého jazyka v inscenaci Richard the Kid & the King (režie Karin Henkel) hereččina domovského hamburského divadla. I v oné adaptaci Shakespearova titulu byla Beckmann hlavní vypravěčkou příběhu, Richardem III., který publiku ukazoval nejrůznější polohy a stránky své osobnosti, přičemž tou pravou tváří bylo amorální zlo.

    Beckmann v kterékoli inscenaci, v níž jsem mohla sledovat její herecké umění – umění, které můžeme po právu označit za jedno z nejvýraznějších v současném německojazyčném divadle –, fascinovala především svou nezměrnou energií a fyzickou „přítomností“ na jevišti. I když v groteskně stylizovaném Zámku Viktora Bodó ztvárnila jednu z vedlejších postav hostinské Gardeny, její soustředěnost v závěrečné scéně pointující celé předcházející dění pramenila z jejího dokonalého timingu a schopností přesných a prudkých výrazových střihů a zvratů. Podobně k sobě strhávala pozornost v komorním prostoru MalerSaal v inscenaci Präsidentinnen (Prezidentky) Wernera Schwaba téhož režiséra.

    Maďarský režisér Viktor Bodó opakovaně vnáší do německojazyčného prostoru díla středoevropského regionu. K jeho nejznámějším inscenacím patří adaptace děl Franze Kafky, která nejvíce konvenují jeho stylizované režijní poetice tíhnoucí ke grotesknosti, komičnosti a absurditě. Tu v případě Prezidentek povýšil až do roviny stylizovaného hyperrealismu zasazeného do detailně propracované kuchyně z období východního bloku s dominující hnědou barvou a umakartem, v němž si jdou po krku a zároveň se mají rády tři ženy v interpretaci Ute Hannig, Bettiny Stucky a Liny Beckmann. Přestože všechny podávají vyrovnaný herecký výkon a drží se svých stylizovaných poloh, detailním propracováním svého „bytí“ na scéně z nich nejvíce upoutá právě Beckmann. I když její Marjánka nemluví, Beckman ji zpřítomňuje a prožívá minimalistickými gesty a projevy – mrknutím oka, širokým otevřením očí nebo naopak jejich přimhouřením. Stahuje se do jejího dojímavého světa prostoduchosti nebo naopak expanduje do nadsazené exprese skrze své fyzické herectví a hlas. Její energie a schopnost navázat komunikaci s hledištěm, propojit se s ním i postavou a naladit se na stejnou notu, je – v kterékoli z rolí – fascinující.

    Laios

    Hereckou variabilitu a pohrávání si s náladami, dynamikou a tempem vyprávění umožňuje už Schimmelpfennigův text, který nepředepisuje mluvčí, tudíž je možné jej rozdělit mezi jejich libovolný počet, případně je nechat – jako v případě nastudování Karin Beier – interpretaovat jedinou herečkou nebo hercem.

    Beckman je přítomná na jevišti už pár minut před začátkem představení… Foto

    Beckman je přítomná na jevišti už pár minut před začátkem představení (což je ostatně příznačné pro většinu mnohou zhlédnutého korpusu). Popochází a postává v nejzazší části jeviště, u stěny, na kterou se budou v průběhu inscenace promítat fotografie, dotáčky nebo do negativu převedený obtisk její postavy. Už úvodní scéna naznačuje, že si nebudeme moct být v průběhu představení ničím jistí – a kolik z antických příběhů, v té podobě, v jaké se nám dochovaly, je skutečně pravdou?

    Je brzké ráno, možná krátce po východu slunce. Foto Monika Rittershaus

    Je brzké ráno, možná krátce po východu slunce. Možná už je také poledne. Po ulici kráčí Laios. Cikády. Na nebi není žádný mrak. Pták. Krátká pauza. Ne, to není pták. … Je to kočka. … Ne, není to kočka, je to žena. Ta žena, ta žena vysoko nahoře v nebi má křídla. Už tento úvod vzbudí naši zvědavost. Kde se nacházíme? Jsme v antické přítomnosti? V současnosti? A kdo je ta kočka na nebi? Ale ona to není kočka… Možná sfinga? Možná mužská obdoba sfingy? Vnitřní hlasy Laia? Jeho zhmotněná psychóza? Zrcadlo jeho tajemnosti?

    Laios několikrát opakuje, že on sám je hádankou. Foto Monika Rittershaus

    Laios několikrát opakuje, nebo je mu říkáno – protože v průběhu tohoto postdramaticky vystavěného textu se střídají mluvnické osoby, první i třetí, stejně jako postavy, které promlouvají nebo o kterých je promlouváno – že on sám je hádankou. Je jí sám sobě i pro druhé a možná se už nikdy nedozví, jak to bylo s věštbou Pýthie (v Beierové adaptaci majitelkou bistra s rychlým občerstvením) a proč se Iokasté a Laios rozhodli věštbě navzdory počít dítě, kdo z nich a z jakých důvodů o ně usiloval. Jak na jednom místě říká Iokasté, jako vládce nemůže Laios zůstat bez potomka, ideální vůdce města je ten, který naplňuje stereotypní představu úplné a spořádané rodiny s dětmi. Schimmelpfennig si pro vykreslení různých potencialit a variant, pro neustálé znejišťování čtenáře nebo diváka pomáhá – jak je ostatně jeho autorským zvykem – různými jazykovými a formálními prostředky. Například opakujícím se příslovcem „možná“, repeticí věty „může to ale také být tak“ nebo vícečetným rozdílným spekulativním vykreslením různých průběhů téže situace.

    Anthropolis na českých jevištích?

    Nejsem bohužel schopná posoudit vyznění celé pentalogie (kritické ohlasy hovoří o velmi úspěšném počinu), ani některé nezbytné místní kontexty. Například v recenzi na nachtkritik konotovanou souvislost mezi Laiovým osudem a politickou situací v Hamburku v roce 2011. Tamní SPD se potýkala se stranickou roztříštěností, neměla svého jasného ideového vůdce, a tak byl povolán člověk zvnějšku s tehdy ne tolik známým jménem – Olaf Scholz, tedy současný německý kanceléř. Domnívám se, že Schimmelpfennigův text nabízí velké množství interpretací a doufám, že bude jen otázkou času, kdy se tato část jeho pentalogie, nebo celá, objeví na českých nebo moravských jevištích.

    Deutsches Schauspielhaus Hamburg, Německo – Roland Schimmelpfennig / Aischylos / Sophokles / Euripides: Anthropolis I-V. Režie Karin Beier, dramaturgie Sybille Meier, scéna Johannes Schütz, kostýmy Wicke Naujoks, světla Annette ter Meulen, Holger Stellwag, hudba Jörg Gollasch.
    Anthropolis I -Euripides/Roland Schimmelpfennig: Prolog/Dionysos. Premiéra 15. září 2023.
    Anthropolis II – Roland Schimmelpfennig: Laios. Premiéra 29. září 2023.
    Anthropolis III – Sophokles/Roland Schimmelpfennig: Ödipus. Premiéra 13. října 2023.
    Anthropolis IV – Roland Schimmelpfennig/Aischylos/Euripides: Iokaste. Premiéra 27. října 2023.
    Anthropolis V – Sophokles/Roland Schimmelpfennig: Antigone. Premiéra 10. listopadu 2023.

    /Konec./

    ///

    Předchozí díly na i-DN:

    Hamburské rozhledy (No. 1)

    Hamburské rozhledy (No. 2)

    Hamburské rozhledy (No. 3)


    Komentáře k článku: Hamburské rozhledy (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,