Dlouhá 2.0 a její nová Cesta
Divadlo v Dlouhé, renomovanou pražskou scénu, čekají snad nejpodstatnější změny za bezmála třicet let jeho existence. Režisérka Hana Burešová, která stojí v čele divadla od jeho založení v roce 1996, skončí se závěrem příští sezony. Od té následující, tedy 2025/2026, bude uměleckým šéfem režisér Ivan Buraj, jenž se i s dramaturgyní Terezou Marečkovou ve svém novém působišti uvedl inscenací Cesta dlouhým dnem do noci.
Matyáš Řezníček (Jamie, leže) a Samuel Toman (Edmund) FOTO MARTIN ŠPELDA
Nehodlám se schovávat za falešně chladnou a obecně nesmyslnou objektivitu a rovnou to přiznám: k Divadlu v Dlouhé mám velmi specifický vztah. Považuji ho za téměř domovskou scénu, kterou navštěvuji od doby, co jsem začal být jakž takž schopen vnímat svět. A pak už mne Dlouhá okouzlovala jednou inscenací za druhou: strhující expedice z maminčina lůna až na porodní sál v Myšce z bříška; nestárnoucí vánoční evergreen, který ve své době vidělo snad každé školou povinné dítě z Klubu mladého diváka, Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka; půvabně sebeironická fantasy Soudné sestry. Potom pár let divadelního půstu a následně návrat do diváctví s Hovory na útěku coby účinným profackováním, které mi natvrdo řeklo, že bez divadla už se asi neobejdu.
Od osobního k obecnějšímu: čeho jsem si vlastně na Dlouhé vždycky cenil? Asi pozoruhodného propojení divácké vstřícnosti a zároveň promyšlené dramaturgie nevyhýbající se ani vysloveně nevšedním, obtížně hratelným nebo prostě jen tematicky závažným titulům. Model dvou hlavních linií se tu bezezbytku osvědčil. Na jedné straně někdy komediálnější, jindy posmutnělejší, ale poetičností a radostí z tvorby a společného setkání vždy protkané inscenace Jana Borny, později s asistencí Jana Vondráčka či Miroslava Hanuše. (Ne náhodou zdatných hudebníků, právě šťavnatý hudební komponent založený na živých muzikantech a muzikantkách pokaždé dodával „bornovinám“ neotřelý šmrnc.) Na straně druhé pak režijně chirurgicky přesná, na pečlivém čtení textu založená, v tom nejlepším slova smyslu klasická činohra Hany Burešové. S dramaturgií Štěpána Otčenáška, svěže střídající klasiky z nejklasičtějších (Lucerna, Mnoho povyku pro nic) s náročnými a zřídka či vůbec uváděnými perličkami (Lidská tragikomedie, Slečna Jairová). A mezitím ještě hostující režiséři obohacující repertoár o nové impulsy, v první řadě Janové Mikulášek a Nebeský.
Nástup dua SKUTR v roce 2017 se nesetkal s příliš vřelými ohlasy. Vlastně po celou dobu svého uměleckého spolušéfování režijně-dramaturgické duo bojovalo s tím, že bylo bráno jako nástupce zesnulého a bez nadsázky kultovního Jana Borny. Bylo zajímavé sledovat, jak se jejich inscenační styl v průběhu let pomalinku a v drobných náznacích Bornovu hudebně-poetickému a zároveň divácky přístupnému slohu blížil až k divácky úspěšnému Mistrovi a Markétce i – co do hereckého zpěvu – odvážné Kouzelné flétně. Pak ovšem SKUTR vyslyšel volání Národního divadla a Dlouhá se ocitla na další křižovatce.
Barbara Lukešová a Jan Vondráček coby manželé Tyronovi FOTO MARTIN ŠPELDA
Jak tedy dál?
Cesta, kterou si divadlo vybralo, je – a to musíme ocenit – známa již nyní, s velkým předstihem. Hanu Burešovou po odchodu do vrchovatě zaslouženého důchodu nahradí režisér Ivan Buraj z brněnského HaDivadla; dramaturga Štěpána Otčenáška střídá Tereza Marečková. Na iDN vyšla 2. prosince 2023, tedy bezmála dva roky před „dnem D“, obsáhlá koncepce nového týmu. S ulehčením možno konstatovat, že převratný velký třesk se nekoná, zároveň však Burajovo vedení nehodlá jen těžit z nostalgie zavedeného divadla.
Velmi potěšující je především zjištění, že ani nové vedení se nezříká zásadního poznávacího znamení Dlouhé – totiž práce s publikem všech generací s důrazem na mladé a nejmladší. Zachovány a snad i rozšířeny mají být oba festivaly divadla pro mládež, tedy Dítě v Dlouhé a 13+, plánováno je i pokračování doprovodných programů a workshopů, novinek posledních let. Na programu jsou ale také další ambiciózní cíle jako vznik zbrusu nových dramatických textů přímo pro Dlouhou, celá dramaturgická linie zaměřená na dokumentární divadlo nebo uvádění klasických děl dramatu i prózy. Vypadá to zkrátka, že Dlouhá bude i po změně uměleckého vedení v dobrých rukou.
Jen jedno mne, coby pamětníka bornovských inscenací, trochu mrzí – že do obšírné a detailně promyšlené koncepce se skoro ani slovem nevešlo divadlo s výraznějším hudebním komponentem, nepočítáme-li jednu poněkud nejasnou zmínku o zkoumání formy současných avantgardních muzikálů. I po odchodu mnohých členů a členek bývalého Bornova Dejvického divadla (například Martin Veliký, Čeněk Koliáš, Michaela Doležalová) má Dlouhá nadále ve svých řadách plno šikovných muzikantů a muzikantek, namátkou všestranného (bas)kytaristu Martina Matejku, saxofonistku Evu Hacurovou nebo skladatele Jana Staňka. Zdá se mi jako velká škoda, že s takovým kapitálem Buraj a spol. asi nemá v úmyslu pracovat.
Ale možná je tahle moje myšlenka trochu „hovadná“. Těžko přece dělat divadlo padesát let podle téhož mustru. To si holt budu muset srovnat s tou sentimentální částí sebe, která Jana Bornu mimo jiné díky práci s živou hudbou pořád považuje – a zřejmě nadále považovat bude – za jednoho z nejpozoruhodnějších tvůrců začátku našeho tisíciletí.
Šťastnou Cestu!
O’Neillovu Cestu dlouhým dnem do noci, kterou si režisér Buraj vybral jako úvodní titul své práce v Divadle v Dlouhé, jsem ve světle blížící se změny uměleckého vedení očekával s napětím. Vnímám-li novou premiéru jako představitelku dramaturgické linie zaměřené na inscenování kanonických textů, tedy v návaznosti na dlouholetou práci Hany Burešové, pak musím konstatovat, že se jedná o nástupnictví přesně dle mého gusta. Burajova inscenace v sobě spojuje důvěru v dramatický text, diváckou náročnost pramenící především z tříačtvrthodinové stopáže, ovšem také nevtíravé aktualizace.
V tomto směru bylo šťastným tahem zejména využití zcela nového překladu Ester Žantovské. Nebojí se svěžích aktualizací, životnějšího a současnějšího jazyka včetně mnohých nespisovností a dobře odměřené dávky vulgarismů (například Jamieho refrénovité do hajzlu). A další „vychytávkou“ je hojné využívání mikroportů, dovolující hercům a herečkám co nejcivilnější projev. Pravda, dialogy jsou občas narušeny třeba patrně nezáměrně zesíleným funěním jiného účinkujícího, to se ale během reprízování jistě srovná. Tradicionalistovo srdce zase jistě potěší oku lahodící scénografie Antonína Šilara, realisticky vyvedený prostorný obývací pokoj rodiny Tyronových vystrčený lehce přes forbínu, jako by byl nenasytným rodinným chřtánem toužícím pozřít obecenstvo minimálně do páté řady.
Druhá premiéra letošní sezony má však nejen ostrý obraz, ale i dobrý zvuk Matúše Kobolky. Stopy natahovacích hodin či příboje spolu s četnými zatmívačkami zdařile podtrhují temný podtext výjevů z rodinného pekla a náznaky se blíží možná až k hororu. Vida, zase návaznost na Burešovou, vzpomeňme na její Zítřek se nekoná.
Ansámbl je tentokrát posílen o četné hosty. Září Barbara Lukešová v roli Mary Tyronové. Nejdřív sošná sfinga, která ani v nejmenším nepřipomíná drogově závislou, a posléze čím dál více se rozpadající nešťastná žena, zmítající se mezi morfiem a protichůdnými pocity lásky a nenávisti ke všem kolem i k sobě. Matyáš Řezníček svého Jamieho pojímá jako zdánlivě zábavného dandyho s bezohledně přesnými ironickými glosami, aby se z něj postupně vyloupla snad největší zrůda rodiny s pokřiveně majetnickým vztahem k mladšímu bratrovi.
Toho, tedy Edmunda Tyrona, hraje nejmladší člen souboru Samuel Toman. Po Šiktancově inscenaci Brechtovy „komedie“ V džungli měst je to pro něj už druhý nelehký úkol v téže sezoně. A opět se mu daří nejen obstát, ale tentokrát i upoutat pozornost vnější křehkostí a vnitřní vyspělostí à la Timothée Chalamet. Ačkoli je to právě jeho Edmund, který chce jako jediný rodinné problémy skutečně řešit, takže blízké svolává na terapeutické sezení (inscenované pod vedením skutečného psychoterapeuta Daniela Wagnera), nesklouzává Toman do polohy bolestínského morálního majáku. A podobně jako u Džungle měst i zde tvůrčí tým zdůrazňuje aktuální otázku generačního konfliktu, a to prostřednictvím otce Jamese Tyrona (spolehlivý, přesně expresivní Jan Vondráček), otevřeně nesnášejícího Edmundovy levicové názory a zlehčujícího jeho starosti o duševní zdraví. O všech zmíněných účinkujících se pak dá s jistotou napsat, že se jim povedlo zachovat a přesně vyjádřit nejednoznačnost svých postav, které si mezi sebou divácké sympatie a antipatie pinkají s dráždivou nepředvídatelností.
Režijně-dramaturgickým otazníkem je pro mne snad jedině ponechání postavy služebné Cathleen v podání Táni Malíkové (alternuje Štěpánka Fingerhutová). V celé více než tříhodinové inscenaci má jen minimum prostoru, který Malíková celkem pochopitelně může naplnit leda zlehka nahozeným obrysem hloupé husičky s klátivou chůzí. Možná má její postava přinést do depresivní inscenace trochu zemitého humoru, pro mne se však jednalo hlavně o poněkud nadbytečné narušení dusivé atmosféry v téměř strašidelném domě.
Celkově mne ale Cesta dlouhým dnem do noci nesmírně potěšila. Divadlo v Dlouhé si do nabídky může připsat další zdařilou inscenaci hutného, náročného textu – snad bude i přes svou výraznou, nikoli však úmornou délku přijata stejně dobře jako Oblomov či Konec rudého člověka, tedy počiny z podobného ranku. Má-li být nejnovější přírůstek repertoáru Dlouhé jakýmsi trailerem k jejímu budoucímu směřování, pak snad nemohl dopadnout lépe. Věřím, že budu její další osudy sledovat s radostí. Coby „Dítě z Dlouhé“ si to nenechám ujít.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Eugene O‘Neill: Cesta dlouhým dnem do noci. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Tereza Marečková, scéna Antonín Šilar, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 23. března 2024.
Komentáře k článku: Dlouhá 2.0 a její nová Cesta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
