Shakespearovské mosty přes New York

William Shakespeare je v anglosaském světě výrazně nejhranějším dramatikem a New York není výjimkou. Uvádí se na Broadwayi, off-Broadwayi i off-off-Broadwayi včetně amatérů ve školních divadlech. Ve srovnání s kontinentální Evropou jsou anglosaské produkce konzervativnější, což je dáno i tím, že se text nemodernizuje. Dá se říct, že letos je dobrý shakespearovský rok, a to hlavně zásluhou Brooklynské akademie hudby (BAM).

BAM patří mezi nejdůležitější newyorské kulturní instituce. Hostují tam pravidelně přední světové soubory, jak domácí, tak zahraniční – činoherní, taneční i hudební. Vloni se význam této instituce ještě rozšířil Projektem most (The Bridge Project), jehož cílem je podpora vzniku nových činoherních inscenací, nastudovaných na půdě BAM v součinnosti amerických a britských herců. Iniciátorem projektu jsou britský režisér Sam Mendez a americký herec a režisér Kevin Spacey, ředitel londýnského divadla Old Vic, jehož vedení převzal v roce 2004. Toto divadlo je také koproducentem celého projektu.

Mendez a Spacey pracují spolu už léta. Prosluli filmem Americká krása, za nějž oba obdrželi Oscara. Před rokem jsem v Divadelních novinách referoval o první inscenaci v rámci tohoto projektu – Višňovém sadu. Letos projekt pokračoval dvěma inscenacemi Shakespeara: Jak se vám líbí a Bouře. Hrálo se po dobu deseti týdnů v druhém největším sále BAM – Harvey Theater, jehož kapacita je 900 diváků. Všechna představení byla vyprodána.

V obou inscenacích je polovina souboru z Anglie a polovina ze Spojených států. Většinou jsou to herci známí na obou stranách Atlantiku, ale opravdu hvězdná jména, jak je tomu zvykem v inscenacích Shakespeara na Broadwayi, mezi nimi nehledejte. Nemyslím, že je to na škodu: na jevišti se vždy prezentoval kompaktní, vyvážený soubor, nikoli pouhé seskupení nadprůměrných jedinců.

Jak se vám líbí

V Jak se vám líbí najdeme obvyklé znaky režijního stylu tohoto čtyřiačtyřicetiletého režiséra. Mendez se drží důsledně textu a zdůrazňuje přitom významy, které odpovídají jeho rezignovaně temnému vidění světa. Aktéři nosí moderní oděvy, ale jinak v inscenaci nejsou téměř žádné aktualizační prvky. Přesto – jako ve všech jeho interpretacích klasiky – je inscenace především reflexí zmatečného stavu naší doby. Z představení neodcházíme rozesmáti ze šťastného rozuzlení konfliktů, ale spíše s krušným vědomím vratkosti lidských vztahů, a to nejen mezi pohlavími a rodinnými příslušníky, o nichž hra jedná.

Mendezův přístup už naznačuje scénografie Toma Pipera. Hraje se většinou na široké předscéně pokryté šedými prkny. Za ní se v první části tyčí vysoká temná zeď s malými okny: je to průčelí vévodova paláce, odstrašující svým ponurým vzhledem. K pohledu do jeho nitra nikdy nedojde. V druhé části inscenace zeď zmizí. Ocitáme se v Ardenském lese, kde se odehrává zbývající část příběhu. Nejde však o žádnou pastorální idylu, místo v laskavé Arkádii jsme ve značně nevlídné krajině. Na jevišti se tyčí pně vysokých stromů bez větví a bez listí, jejichž koruny jsou v nedohlednu. Země je sice porostlá hustou trávou, ale nikoli zelené, nýbrž nahnědlé barvy. Není čas jara, ale pozdního podzimu: protagonisté nosí těžké oděvy a zahřívají se u sporých kamen podobajících se přenosným koksákům, které se kdysi užívaly na tržištích a stavbách pod širým nebem. Slunce do tohoto prostoru patrně nikdy nepronikne. Pravda, v každodenním životě exulantů se najdou momenty pohody, ozývá se i hudba a zpěv, ale k tradičnímu kontrastu mezi úpadkovou civilizací a přírodním životem nedochází. Scény z Ardenského lesa připomínají spíše život politických běženců dvacátého století.

Úspěch každé inscenace této hry závisí především na představitelce Rosalindy. Mendez vybral poměrně málo známou Juliet Rylance, jež v úvodních scénách oslňuje přirozenou elegancí coby dáma z vysokého světa a později podmanivou rozpustilostí v převleku za mladíka do špatně padnoucího světlehnědého obleku s velikou čepicí nasazenou hluboko do týla. Christian Camargo, „v civilu“ manžel Rylanceové (ona je Angličanka, on Američan), je nejváhavější Orlando, jakého jsem kdy viděl. Až do poslední chvíle se zdá, že by raději platonicky miloval nedostupnou Rosalindu tak, jak se mu jevila na počátku, než její agresivní dvojnici v závěrečných scénách. I všichni ostatní, ať je to Michelle Beck v roli Celie, Thomas Sadoski jako klaun Touchstone, Michael Thomas jako mladý i starý vévoda, podávají nadstandardní výkony. Nad všemi ční Stephen Dillane coby filosofující melancholik Jaques. Jeho postava má v pojetí této inscenace větší význam, než bývá obvyklé.

Mendezovi je cizí postmoderní eklektičnost, usiluje o stylovou jednotu, a tak na konci hry se neobjevuje bůh Hymenaeus, aby uzavřel čtyři sňatky, jak je tomu v originále, ale banálně vyhlížející smrtelník. I když Mendez zřejmě neměl v úmyslu vysloveně ironizovat tradici romantické komedie, mimoděk jsem si vzpomněl na Tolstého, který se posmíval romantickým příběhům končícím svatbou jako definitivním životním naplněním, zatímco ve skutečnosti se manželstvím otevírají největší životní zkoušky. A více než v jakékoli mně známé inscenaci této hry se zdálo, že chytrá, krásná a citlivá Rosalinda si nevybrala muže na své úrovni.

Bouře

Shakespearova Bouře je u soudobých divadelníků ve veliké oblibě. Její fantaskní svět a složitá tematika umožňují nejrůznější postmoderní interpretace, jakož i bohaté užití technologických vymožeností, často založených na multimediálních efektech. Takový přístup je Mendezovi cizí. Jeho práce je střízlivá jak z interpretačního, tak z režijního hlediska. Scénografem Bouře byl opět Tom Piper. Tentokrát zvolil podstatně jednodušší a abstraktnější přístup. Základem byl kruh o průměru asi osmi metrů s tenkou vrstvou písku, rozložený z jeviště až na forbínu. Byl nejen metaforou ostrova, kde vládne Prospero (Stephen Dillane), ale i magickým kruhem jeho moci: co se uprostřed něho dělo, bylo pod jeho kontrolou. Všechny důležité scény se odehrávaly v tomto prostoru. Herci, kteří zrovna neměli výstup, seděli nehybně v temném pozadí jeviště, jako by museli čekat, až je Prospero probudí ze spánku. To se však týkalo jen skupiny ztroskotanců. Stálí obyvatelé ostrova – Prosperova dcera Miranda (Juliet Rylance), jeho služebník „vzdušný duch“ Ariel (Christian Camargo) a netvor Kaliban (Ron Cepas Jones) se pohybovali volně po celé ploše jeviště.

Dillaneův Prospero byl v prvé řadě intelektuál, který se zajímá o znalosti a vědu jako takové. Jeho magická moc je důsledkem jeho studia. Jejího praktického využití se vzdá ihned potom, kdy dojde k dosažení jeho cílů. Není to Prospero vysmívající se neštěstí a strádání svých nepřátel. Vše pozoruje pasivně, bez zlovolných gest, ale také bez soucitu. Jen ve scénách s dcerou se projevuje jeho potlačovaná citovost.

Pozoruhodné a v angloamerickém světě odvážné je pojetí Kalibana (Ron Cepas Jones) a jeho „kumpánů“ Trinkula (Anthony O’Donnell) a Stefana (Thomas Sadoski). V moderních „postkoloniálních“ interpretacích Bouře bývá Kaliban chápán jako oběť, symbol násilného civilizačního procesu. V této inscenaci je ale opět divým netvorem, který se vynoří doslova z hlubin země. Jeho představitel je jeden ze dvou Afroameričanů, kteří v inscenaci vystupují. Mendez se zřejmě nebojí obvinění z rasismu…

Prospero není v Mendezově interpretaci žádný conquistador, který na konci hry opouští své magické panství, ani Faust či anti-Faust (jak ho chápe Harold Bloom), ani křesťanský kajícník, který se na čas spojil s temnými silami, ani alter ego autora, jak bývá tradičně představován. Podobá se spíše existenciálním hrdinům moderní doby, kteří nemohou nalézt ve světě své místo. Citlivý, osamělý intelektuál se vrací do svého domova, aby převzal vládu: nebyl dobrým vládcem před svým exilem a zřejmě jím nebude ani nyní. Jeho humanitní moudrost mu sotva pomůže ve světě politických intrik.

Hamlet

Avšak ani na Broadwayi v této sezoně – jako ostatně snad v žádné – Shakespeare nechyběl. Jednalo se tentokrát o čistý britský import: Hamlet v režii Michaela Grandage byl přenesenou inscenací z londýnského Donmar Warehouse. Na rozdíl od zdrženlivého, hloubavého Mendezova režijního přístupu pracuje Grandage „širokým štětcem“, jímž maluje velká, čitelná plátna. Co přidává na zajímavosti při srovnávání těchto produkcí, je okolnost, že to byl právě Mendez, pod jehož vedením se v letech 1992–2002 stal Donmar Warehouse předním londýnským nekomerčním divadlem. Popularita tohoto domu pokračuje i po převzetí vedení Grandagem, ale směřování je poněkud jiné. Produkce včetně této se často stěhují z Warehouse do velkých westendových komerčních divadel. Předtím než Hamlet dorazil na Broadway, hostoval dokonce na oblíbeném turistickém místě, v „autentickém“ dánském Elsinoru.

Hamlet na Broadwayi musí být známý, pokud možno filmový herec. Jude Law toto kritérium splňuje: hraje v populárních životopisných (Wilde), romantických a akčních britských a hollywoodských filmech, dvakrát byl dokonce nominován na Oscara (za filmy Talentovaný pan Ripley a Cold Mountain). Inscenace se udržela na repertoáru nepřetržité tři měsíce s obligátními osmi představeními týdně.

Jednalo se o profesionálně vytříbenou produkci v poněkud módním obalu: černošedá, rafinovaně osvětlovaná scéna (Christopher Oram), herci oblečeni do efektních soudobých kostýmů a dění od samého začátku podkreslované působivou moderní hudbou. Law je štíhlý, elegantní mladík, vyzařující podmanivou autoritu. Na jevišti vypadal jako opravdový princ. Pohyboval se s graciézní lehkostí, měl vytříbenou dikci, zřídka pronesl nesrozumitelnou frázi. Poněvadž jsem v posledních letech viděl hlavně středoevropské Hamlety – degradované, infalntilní, ušmudlané a ztřeštěné – byla to vítaná změna. Avšak jak se děj komplikoval, začalo se projevovat i jisté omezení jeho hereckého umění. Jeho Hamlet zůstával neměně autoritativní, nedával nikomu možnost zapochybovat o síle jeho osobnosti. Monology, plné existenciálních otázek a pochyb, byly odříkávány bez čitelnější interpretace. Představení se odehrávalo v nevídaně rychlém tempu, na meditativní scény jako by nebylo dost času. Zdálo se, že všechno bylo inscenováno tak, aby se nikdy neodvrátila pozornost od hlavního protagonisty. Takhle na jednoho představitele zaměřenou shakespearovskou produkci jsem už dlouho neviděl. Sluší se ale podotknout, že se v představení našly i originální, vzrušující momenty opravdové, shakespearovské poezie.