Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 6)
V úterý, v šestý festivalový den 27. ročníku Divadelní Flory, měli návštěvníci možnost zhlédnout tři představení, z nichž každé po svém tematizuje jinakost. Jinou zkušenost, jiné prožívání, jiné zážitky, které se otisknou do duše, a hlavně do těla. Zatímco režisérka Alžběta Nováková v Území nikoho: Příchozích mapovala situaci lidí s omezením pohybu ve světě i na jevišti (projekt vyznikl ve spolupráci s organizací Pátý stupeň), ve dvou večerních choreografiích jsme se potýkali s úzkostí z vlastní zranitelnosti (Anomálie), válečným syndromem a něčím, čemu hezky česky říkáme Heimweh – steskem po domově (Resistance Movement). Všechna tři díla spojovalo téma traumatu a otázky, jak s ním nakládat a jak je překonat.
Na holé scéně, v území nikoho, je herec (Michal Novotný) pohybující se na vozíku. V úvodní ouvertuře představuje vzácného exotického ptáka. Zvuky lesa se z šustění listů a jehličí, hlasů sojek a skřivanů pomalu mění ve zvuky pralesa, v němž rozeznáváme hnízdící a ke hnízdění vyzývající papoušky a exotické ptactvo. Dýmostroj evokuje mlhu vznášející se nad probouzejícím se pralesem. Oh my god, ozývá se z reproduktorů hlas dikcí napodobující slavného přírodovědce Davida Attenborougha, jak jej známe z jeho pořadu Attenborough’s Paradise Birds (2015): It´s really happening… we are so lucky, that we can see them… oh my god…
Rámcem první části představení se tak stává ornitologická metafora, v níž pozorujeme herce s tělesným postižením jako exotické ptactvo a s podobnou opatrností, zvědavostí k nim také přistupujeme. Je v tom obsažena i jistá kritika, neboť právě takovým způsobem se často k lidem pohybujícím se na inavalidním vozíku vztahujeme. Virtuální David Attenborough objekty své vášně pozoruje v období páření, jako tomu je u většiny dílů jeho seriálu, a tak i zde slyšíme nejprve ptačí říjné hlasy a teprv poté se začínají rozeznívat scénickým prostorem i hlasy herců a hereček napodobující ptačí volání: This is the begining of act of love, konstatuje „Attenboroughův“ hlas. Ok she’s not interested. She’s gone, but still, don’t disturb them. Quickly… quickly… perfect!… Michala Novotného herci postupně obestaví ohrádkou, kterou můžeme ale vnímat i jako wrestlerský ring, v němž zůstává osamocen.
Štěpán Lustyk, herec Divadla Na zábradlí, přibije na ohradu cedulku, jež nese nápis s názvem vzácného exempláře. V ten moment se na prospektu spouští video v kruhovém formátu a ocitáme se v zoologickém pavilonu. Hlas z amplionu nám v angličtině děkuje za návštěvu a vyjmenovává pravidla: Rule #1: don’t touch them, rule #2: don’t také a picture of them with a flashlight, and #3: don’t feed them. Projekce zpřítomňuje obrazy pralesa, pečovatelka dává herci napít z kelímku s brčkem.
To je zajímavý moment, protože na chvíli si herečka z Michala Novotného vytváří objekt, na nějž si jako jeho ošetřovatelka postaví kelímek, když ho nemá kam dát. Ale stejně tak můžeme scénu číst jako snahu o spolupráci a vzájemný respekt pečujícího s potřebným.
Následuje scéna lásky, v níž na jeviště přijíždí další člověk na invalidním vozíku, Kateřina Cuřínová. Namísto očekávaného příběhu lásky ale slyšíme z reproduktorů hlas: We are closing in a few minutes. V meditativním momentě všichni několik minut civíme do stoupajícího dýmu, přichází noc a druhá, snová fáze představení.
Na Michala Novotného svítí modré světlo, z reproduktorů se ozývají zvuky gongu a zvonů. Do pravé části pódia vstupuje Lustyk a další herečka Antonie Rašilovová, která vyveze Michala Novotného z ohrady. Slyšíme jeho chroptění, jeho dech. Zvuky ptáků se zintenzivňují, přichází denní světlo a Michalovo místo v ohradě přebírá květina. Hravá výstup rozkrývá nejzřetelněji ústřední plán inscenace: zdvojení/zmnožení. Novotný s Cuřínovou házejí po sobě a pódiu míčky a házejí je i Lustyk a asistentky. Dvojnictví má zřejmě vyjadřovat anonymitu asistentů/asistentek. Usuzuju tak aspoň z toho, že mají na tváři masku z papírmašé, takže jim není vidět do tváří. Zdmnožování se začíná zrychlovat. Objevují se postavy driblující míčem a pobíhající po jevišti, zatímco herci s omezením pohybu zůstávají na svých místech a komunikují pomocí výkřiků. Tak je zpracována i jedna z nejpůsobivějších scén představení, v níž po společném vaření, v němž exceluje Lustyk společně s charismatickou Kristýnou Kolenčíkovou, dochází ke společné hostině (ta měla již od dávných časů podle Robertsona Smithe utvářet „společenství hostiny“, komunitu, v níž všichni strávníci sedí společně bez rozdílu). Teprve viditelný tep na projektoru v zadním prospektu nám opět připomene vlastní smrtelnost, ale i vlastní „životnost“, což zesiluje následný surreálný výstup, v němž se postava Novotného připravuje na kýženou amputaci nohou, které si chce po oddělení od těla ponechat. Když operace v zákulisí – za patřičných hlasových projevů – proběhne, na scénu doslova vpochodují dvě „nohy“ v lidské velikosti. V další noční scéně sledujeme nahá těla Lustyka a Rašilovové. Vidíme je před prospektem, připomínají slavnou dvojici Marinu Abramović a Ulay. V závěru všichni aktéři a aktérky s omezením pohybu, Kateřina Cuřínová, Michal Greško, Michal Novotný a Kristýna Kolenčíková, napodobují pláč miminek. Nad vozíky mají štíty z kočárků. Vracejí se do snu, do dětství, v němž nepotřebují dvojníky, kteří za ně žijí.
Performance evokuje inscenaci italského režiséra Romea Castelluciho Sul concetto di volto nel figlio di Dio (Koncept tváře, která hledí na Božího syna, 2012), a v českém prostředí pak tvorbu Divadla Aldente s herci a herečkami s Downovým syndromem. Britská performerka a aktivistka disability culture Petra Kuppers, která do svých prací a úvah zahrnuje obory performance, kulturních studií a studií zdravotního postižení, vychází z poznatků teoretiků, jako jsou Foucault, Merleau-Ponty a Deleuze, aby zpochybnila předpoklady životních tragédií a ztrát, které jsou tradičně spojovány s osobami se zdravotním postižením, a navrhuje nové chápání této tematiky a politiky identity jako takové. Nabízí perspektivy, z nichž můžeme nahlížet na „nezvyklá těla“ jak na jevišti, tak v reálném životě, byť se zdá, že záměrem Alžběty Novákové bylo spíše ponechat hercům auru jedinečnosti a v ní „rozpustit“ stigma ne-normálnosti. Více se o této problematice dozvíte na stránkách organizace Pátý stupeň.
Taneční inscenaci Anomálie choreografky Evy Urbanové nedávno skvěle zreflektovala a přiblížila má kolegyně Veronika Hrabalová na webových stránkách Taneční zóny. Netroufám se s ní v tomto poměřovat, proto si dovolím jenom pár postřehů.
Arénovitý prostor je naplněn zvuky hřmění, evokujícími bouři, před níž se ukrývá živočišná Agathe Tarillon. Z primárního butó postoje se „rozvíjí“ v krkolomnou lidskou květinu, jež rozkvétá na kruhovém pódiu asi třicet centimetrů nad podlahou. Z olizování palce na ruce se přesouvá v olizování vlastních stehen. Poté se vzpíná do nebezpečného opistotonu, na těle se projevují pravěké symboly jeskynních duší. Na konci zůstává v záblesku širšásany, stoji na hlavě, a střídavě krotí své tělo v jakési klubové estetice dokreslované střídavě rudým a chladně zeleným světlem. Klesá v kolenou. Bílé světlo odhaluje kůži a ona uléhá s roztaženýma nohama na břicho. Jeskyní sen o cestě vnitřního zvířete na povrch se stává skutečností.
Resistance Movement je intimním projektem ukrajinské tanečnice Darii Koval, na němž spolupracovala s polským choreografem Maciejem Kuźmińskim.
Koval přichází na scénu ve světle hnědém svetru a riflích. Vše však hbitě svléká a zůstává nahá, v černých kalhotkách, přes které v mžiku obleče černou vyšívanou sukni. Ňadra zůstávají odhalena. Svou symbolikou mladosti a krásy kontrastují se zničující výpovědí mladé tanečnice. Pohybový jazyk je jednoduchý. Vychází z Kuźmińského metody „Dynamic Phrasing“, o níž jsme psal v předhozí své festivalové reportáži. Metoda je založená na imaginaci a pomalém naciťování se na prožitek těla.
Dariina výpověď nesneze odkladu: je syrová, agresivní, v pohybech se pokouší něčeho chytit, ale nemůže, protože ztratila domov. Emotivní vyprávění pouštěné ze záznamu odkrývá její osobní příběh, který vlastně slovy vyjádřit nelze. Hluboko za slovy se skrývá odpověď na to, proč musela prchnout z Charkova do Kyjeva a dál do Doněcku a ve vlaku do Polska přemýšlet nad tím, jestli udělala správné rozhodnutí.
Ani já nemám slov. A na rozdíl od statečné Darii neumím tancovat.
Vršovická kulturní křižovatka Vzlet, Praha – Alžběta Nováková a Eliška Říhová: Území nikoho: Příchozí. Režie a dramaturgie Alžběta Nováková a Eliška Říhová, scéna Eliška Kociánová, Berta Doubková, kostýmy Matilda Tlolková, masky Berta Doubková, hudba Matěj Šíma, světelný design Eliška Kociánová. Hrají: Antonie Rašilovová, Štěpán Lustyk, Lenka Dvořáková, Kateřina Cuřínová, Michal Greško, Michal Novotný, Kristýna Kolenčíková, Alžběta Nováková, Berta Doubková, Kamila Selementová. Premiéra 29. listopadu 2022. Psáno z reprízy na festivalu Divadelní Flora 14. května 2024.
Body22, Praha – Eva Urbanová: Anomálie. Koncept a choreografie Eva Urbanová, spolupráce na choreografii Joana Simões, hudba Stroon , světelný design Tasya Nafigina, text Sammy Metcalfe, Eva Urbanová, Tasya Nafigina, hlas N I V V A, kostým Miriama Kardošová, výroba scénografie Josef Malík, světelná technička Miriam Čandíkova. Produkce Eva Urbanová, Nhung Company. Účinkuje Agathe Tarillon. Premiéra 23. října 2022. Psáno z reprízy na Divadelní Floře 14. května 2024.
Maciej Kuźmiński Company, Gdańsk, Polsko – Maciej Kuźmiński: Resistance Movement. Choreografie, remix hudby, dramaturgie, video, light design Maciej Kuźmiński, hudba Max Richter, video, fotografie, grafika Aleksander Joachimiak, performance, návrh kostýmu a spolupráce na choreografii Daria Koval. Premiéra 21. března 2023. Psáno z reprízy na Divadelní Floře 14. května 2024.
///
Více o festivalu Divadelní Flora 2024 na iDN:
…
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Mířit k volnosti (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)