O bolestné životní cestě
Balet La Strada vycházející ze slavného oscarového filmu Federica Felliniho z roku 1954 uvedly v aktuální divadelní sezoně současně hned dva taneční soubory. V Londýně proslavený příběh zpracovala slovenská choreografka Natália Horečná, v Pražském komorním baletu nedávno představil svou verzi Jiří Bubeníček.
Fluidní taneční textura
Felliniho černobílé zpracování je magické, syrové, nepřibarvené, což film řadí k neorealismu etablujícímu se počátkem 20. století v Itálii. Režisér se sice držel typických inscenačních postupů tohoto směru (natáčení v reálném, neutěšeném prostředí, využití neherců), ale větší důraz kladl na vnitřní svět hrdinů.
Touto cestou se vydal také Jiří Bubeníček, bývalý sólista Hamburg Ballett a Semperoper Ballet, dnes choreograf s mezinárodním renomé. Na libretu a dramaturgickém konceptu s ním spolupracovala Nadina Cojocaru, která je zároveň i autorkou vydařené a funkční scénografie a kostýmů. Pro inscenátory bylo zásadní chápání osudu jako složitého přediva propojujícího v lidské existenci fyzično, mysl a emoce, jež vložili do sól a lyrických duetů.
Příběh vypráví o naivní, bezbranné dívce Gelsomině, kterou cirkusový silák Zampanò koupí od jejích rodičů. Na začátku slyšíme ozvuky mořského příboje, který doprovází pohyb dvou tanečnic stojících v profilu. Vlny páteře se promítají do celého jejich těla a vzbuzují dojem nekonečnosti, věčnosti a životního koloběhu. Taneční textura je od počátku do konce nesmírně fluidní, barvitá a bohatá, proměnlivá v dynamice, frázování a prostorovém rozvržení. Režijně dramaturgické střihy přecházejí hladce jeden do druhého, pečlivě vedená dramatická linka drží napětí.
Bubeníček modeluje taneční variace s citem pro herecké a gestické nuance, precizně, s citovým obsahem a dramaticky vyváženým načasováním událostí. Nadto každá z postav dostává jasnou charakteristiku, čitelnou a výmluvnou, a tak je narativ srozumitelný bez nutnosti čtení programu. Tanec je výmluvnější než slova, i když ta odlehčují scénu obludária, kdy se předvádějí lidské malformace, a v některých jiných momentech Zampanò s Gelsominou hádky prokládají italštinou.
Gelsomina od počátku dojímá svou bezbřehou důvěrou, oddaností a pokorou, kterou projevuje vůči Zampanòvi, jenž si ji zotročuje, manipuluje s ní, ponižuje ji i využívá. Gelsomina hraje na bubínek, aby přilákala pozornost kolemjdoucích na chystané vystoupení. Jemné rysy a subtilita její představitelky Báry Müllerové budí soucit, Zampanò v podání Ennia Zappaly je hrubián, svůdce žen, dávající na odiv své vypracované tělo a svaly. Spolu s Gelsominou cestují s pojízdným vozem od štace ke štaci, než se jim do cesty připlete provazolezec Matto ztělesněný Lukášem Faulem. Jeho přítomnost Zampana dráždí, stejně jako upřímnost, s níž si dovolí zaútočit na jeho sebestřednost, bezohlednost a zastává se bezbranné dívky, neschopné se svému „pánovi“ vzepřít, přestože trpí jak jeho neurvalým chováním, tak jeho milostnými zálety.
Špičkové výkony
Osmdesátiminutovou produkci doprovází filmová hudba Nina Roty. Choreograf místy využívá její záznam, ale většinou ji nechává hrát živě na jevišti hudebním triem (Marie Hasoňová – housle, Karolína Blehová – trubka a Martin Lesa – akordeon/kytara). Vstupy hudebníků v kostýmech a jejich propojení s akcemi přispívají k autenticitě divadelního pojetí – nostalgie se zjevně přenáší do hlediště a napětí se stupňuje až k tragédii, kdy Zampanò při rvačce zabíjí Matta, nechává Gelsominu zlomenou přítelovou – před ostatními zatajenou – smrtí samotnou v mrazu a později se dozvídá, že zemřela.
Ve finále Zampanò prožívá emoční zvrat, probouzí se v něm lítost, pocit ztráty někoho, koho měl rád. Ennio Zappalà je pro tuto roli stvořen nejen svou vizáží a italským původem, ale dokázal jí vtisknout i prožitý vnitřní rozměr. Každý jeho pohyb s sebou nese jiné sdělení a charakter. Bára Müllerová jako Gelsomina zachycuje zranitelnost čisté duše. Její hrdinka je osamocená, nemá sílu vzdorovat a slepě Zampana následuje, po smrti Matta se uzavírá, trpí.
Bubeníček ve shodě s Fellinim šťastně prolnul chmurnou osudovost příběhu s humorným odlehčením a v této polaritě se pohybuje i Gelsomina – sice je nalíčená jako klaun a nosí oděv potulné komediantky, ale v posmutnělé tváři se jí odráží bezelstnost dětské duše. Její trpký úděl a temnou stránku inscenace mírní hravé gagy i jímavá melodie trubky, jíž hrdinka v osamocení vyjadřuje svůj splín. Jiskru porozumění do jejího života vnáší Matto v podání hostujícího Lukáše Faula (člen Baletu Praha Junior), jehož vstřícnost a bláznivá lehkovážnost Gelsominu fascinují. Faul dal postavě mladistvý elán, až nakažlivou chuť do života a kromě jisté taneční techniky předvedl stejně jako Müllerová i akrobatické dovednosti.
Ačkoli je La Strada komorní příběh s menším počtem sborových tanečníků a tanečnic, jevištní prostor je maximálně zaplněn akcemi vhodně zakomponovanými do jednoduché scénografie rafinovaně pracující s textilií, která po vytažení vzhůru navozuje prostředí cirkusového stanu. Jiří Bubeníček postavil před Pražský komorní balet velkou výzvu, soubor ji však výtečně zvládl a zmínění sólisté předvedli výkony špičkových kvalit.
///
Pražský komorní balet, Praha – La Strada. Hudba Nino Rota, libreto, koncept a dramaturgie Jiří Bubeníček a Nadina Cojocaru, choreografie a světelný design Jiří Bubeníček, scénografie a kostýmy Nadina Cojocaru. Světová premiéra 10. března 2024 v Divadle na Vinohradech (psáno z reprízy 5. května 2024).
Komentáře k článku: O bolestné životní cestě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)