Dvojuchý Nikelín
Petr Nikl připomněl osobnost a dílo své maminky Libuše kromě výstavy 200 dm3 dechu, rozdělené do dvou částí – Hračky Libuše Niklové a Dialog s maminkou, také scénickým projektem Já jsem tvůj zajíc v pražském divadle Archa. První uvedení proběhlo v rámci květnového pražského Quadriennale 2011, poté v červnu a další s drobnými obměnami 16. a 17. ledna 2012.
Petr Nikl mezi nafukovacími buvoly své matky. Snímek JAN KARÁSEK
Libuši Niklové, jejíž návrhy nafukovacích hraček pro napajedelskou Fatru patří do kolekce nejlepšího českého designu, se konečně dostává i světová pozornost. Samotná výstava se objevila kromě Prahy či jejího rodného Zlína také např. v pařížském Louvru a její figurky jsou vystaveny také v New Yorku. Petr Nikl, který charakterizuje projekt jako: Hudebně scénický obraz o čase a ozvěnách paměti. Hra bude hodně nafukovací a vzdušná, jej však nezaměřuje na samotný designerský fenomén Libuše Niklové, nýbrž na svůj vztah k ní skrze fantaskní svět hraček. Jak jinak. Vytváří subtilní obrazovou koláž propojenou s jeho živými hudebními vstupy.
Libuše Niklová: Kocour (1963). Snímek archiv
Svět performance Já jsem tvůj zajíc s přízviskem Černobílý melodram je nafukovací. Prázdnému jevišti dominuje pyramida z velkých nafukovacích kostek, které tvořily ústřední motiv 200 dm3 dechu. V popředí si kytary ladí Melo (Miroslav Černý) a Dram (Vladimír Václavek). Z propadla se vynoří Dech (Ondřej Smeykal) se svými všemožnými dijeridami. Na scénu přichází podivuhodná postavička. Nikl ve vysoce naražených trenkách, punčocháčích s příšernými sandály z průhledného plastu a kapesníkem vraženým do čela. Po jeho první replice: Dej si kapesník na hlavu, dostaneš úpal! pomalu pohasíná bodový kužel světla. Výsostně divadelní intro. Úzkostlivé promluvy starostlivosti protínají celou performance. Kromě kapesníku proti úpalu se tak mluví např. o pláštěnce proti dešti. Více než v monologických promluvách je podstata tvaru v nejrůznějších akcích v kombinaci se světelnými a zvukovými hrátkami. Od nejsubtilnějších, které jsou pro svou lehkost těžko rozpoznatelné, až po vysoce expresivní.
Mezi nejvýraznější patří Niklova interakce s kostkami. Snímek archiv Divadla Archa
Ve scéně s pláštěnkou Nikl na zrcadlo vypustí několik malých „robo-brouků“. Svým chaotickým pohybem připomínají jiný, jím hojně využívaný artefakt. Plyšovou potvůrku připevněnou ke kouli s gyroskopem, který s ní divoce hází. Na pláštěnku visící ze stropu se odráží světlo ze zrcadla položeného na podlaze. Mihotající „robo-brouci“ tak na pláštěnce vytvořili jakési zrnění. Mezi nejvýraznější patří Niklova interakce s kostkami. Na samotném začátku je na zadní stěnu pyramidy pro všechny druhy Niklových projektů neobvyklý prvkem (digitální projekce) promítaný ve smyčkách krátký archivní film. Nikl mohutným výkopem pyramidu boří. Během představení otevírá ventily a vypouští kostky skákáním po nich. Činí mu to evidentně stejnou radost jako všem okolo. Mezi ostatními kostkami, které se po jevišti povalují, zamíchá později i kusy „podezřelejší“.
V textech pro performance speciálně napsaných skladeb se Nikl vrací do rodného Zlína. Snímek KRYŠTOF HAVLICE
Dvojice kostek, které se najednou objeví, mezi zbytkem vyčnívají vnitřním osvícením a malými systémy Davida Vrbíka schopnými nahrávat i reprodukovat zvuk. Posléze se vznáší nad hledištěm. V nahraných Niklových promluvách se po chvíli začíná objevovat i smích i diváků. Úžas, který obraz provází, nutí diváky k intenzivnějšímu smíchu, nakonec, když se rozčarované publikum celé směje, atmosféra zvážní. Jsem tvůj zajíc lze interpretovat jako fascinující hru s diváckým očekáváním právě pro Niklovu nevyčerpatelnou imaginaci a velké množství nových prvků na scéně, které staré obohacují a významově posunují. Performance tím graduje. Dvojice kostek se zvukovým systémem byla zcela přiznána – Nikl je „pinkal“ nad jeviště. Třetí čímsi znepokojující kostka už impulz nepotřebovala. Sama poletovala prostorem, aniž by ji někdo musel postrčit. Původci podivného šramotu, který kostku doprovázel, se nakonec ukázalo být pár vrtulek, které dálkově ovládal Ondřej Eremiáš. Magii jeho létajících objektů pak doslova do výšin úžasu vynesla obrovská nafukovací spermie (podobně jako v současnosti populární po stropech hračkářství plující ryba klaun) plněná heliem, která prostorem poletuje pomocí ocas smýkajícímu motorku, který určuje libovolnou trajektorii. Ryba tak lítala samonosně bez jakéhokoliv dalšího strojového pohonu. Do světa plastu nechá poté Nikl okapem napadat na podlahu celý pytel granulátu, na který se ze stropu promítá animovaný film poskládaný z fotografií Libora Stavjaníka. Snad nejznámější série hraček Libuše Niklové – harmonikových šelem (konkrétně tygra a kočky).
Neustálý přísun uhrančivých výjevů vždy zklidnil hudebním číslem. Snímek KRYŠTOF HAVLICE
Při svých představeních, performancích i koncertech se neopírá pouze o efektní technická udělátka (ačkoliv využívá mnohdy bizarních artefaktů). Neustálý přísun uhrančivých výjevů vždy zklidnil hudebním číslem. V textech pro performance speciálně napsaných skladeb Nikl se vrací do rodného Zlína. Upomíná na typicky zlínský rys – cihly na baťovských půldomcích. I hry ve sněhu. Jímavé, minimalistické melodie jeho nástroje doprovází kytarové kompozice Miroslava Černého a pro Vladimíra Václavka typické intensivní hudební plochy. Dechový virtuos Ondřej Smeykal do celku vnáší temnější tóniny svých dijerid.
Jímavé, minimalistické melodie Niklova nástroje doprovázejí kytarové kompozice Miroslava Černého. Snímek archiv Divadla Archa
Performance je přes minimální doslovnost silně nostalgická. Její atmosféra vyvolává dlouho uzavřené vzpomínky, generuje prazvláštní asociace. Možná právě skrze hračky, pozapomenutou hravost, kterou Niklovy produkce ztělesňují, a tím ji v podstatě oživují. Konkrétně u performance Já jsem tvůj zajíc je to zintensivněno hračkami jeho maminky. V lednovém uvedení na jeviště „pozval“ žirafu (v minulých hrál např. s nafukovacím buvolem), kterou nechal speciálně zhotovit z téhož materiálu jako kostky. Zevnitř osvětleného velikána ovládá jako loutku Smeykal ze svého „hnízda her“ v podlaze. K dětství, zejména povinné nepopulární hře na hudební nástroje, upomíná také obrovský klavír osvícený taktéž zevnitř. Nikl v něm přijíždí na jeviště se slovy: Klavír, ten temný nástroj.
Vzrušivě imaginativní performance, která se svou poetikou i vizuálem stává dalším nezaměnitelným počinem Petra Nikla, jeho přátel i zvířátek. Dialog Petra a Libuše Niklových. Dialog zajíce…
Převzato z RozRazil Online, 15. 2. 2012 19:19:39: Dvojuchý Nikelín
Komentáře k článku: Dvojuchý Nikelín
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
