Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Prague Fringe 2024 (No. 1)
Jak prosté! I kdybychom růži nazvali jinak, vonět bude stejně. Osobnost Williama Shakespeara může být fiktivní do té míry, do jaké se postava Sherlocka Holmese v době svého vzniku jevila reálná. S tou myšlenkou jsem si pohrávala cestou ze zahajovacího dne 23. ročníku anglofonního festivalu Prague Fringe, který večer nabídl dvě favorizované one-man-shows. At Home With Will Shakespeare (Doma u Willa Shakespeara) anglického dramatika a herce Pipa Uttona a Sherlock Holmes: The Last Act (Poslední případ) skotské „fringovské“ produkce s hercem Nigelem Miles-Thomasem.
Sherlock Holmes: The Last Act (Poslední případ) skotská produkce s hercem Nigelem Miles-Thomasem. Foto: Lux Pragensis
Autor a protagonista biografických monodramat Pip Utton (více o něm v rozhovoru zde) mě zaujal před několika lety svým výstižným pojetím Sira Winstona Churchilla. Od té doby jsem viděla většinu jeho aktuálního repertoáru, založeného převážně na jednotném principu. Tím je důmyslně sestavená charakterizující montáž citací a životopisných údajů, vycházejí z méně či více překvapivé situace. Vrstevnatý portrét dokresluje přesná a citlivá interpretace výrazu, gest a intonace podle filmových záznamů či svědectví pamětníků. V případě Shakespeara ovšem všechny tyto opěrné body odpadají. Komorní inscenace At Home With Will Shakespeare (Doma u Willa Shakespeara) je literárně-historická fikce, ve které Utton sjednocuje osobnost nejslavnějšího dramatika s divadlem jakožto institucí. To rovnítko je snadno vyslovitelné, ale zhmotnit ho na scéně vyžaduje velkou dávku mistrovství. Pip Utton tuto schopnost má a klobouk dolů před jeho výkonem v pondělním dusnu sálu A Studia Rubín.
Pokud jde o divadlo, dodržují se dobová pravidla včetně výhradně mužského obsazení rolí. Takže se může stát, že se vám stárnoucí bard vyzná slovy Juliinými. A je v tom tolik křehkosti, citu a poetiky, že mu nemůže konkurovat sebe ztepilejší Romeo. Nejslavnější milostná tragédie zároveň tvoří rámec Shakespearova osobního života. Dva domy, oba stejně urozené, přirovnává Uttonův Will k domovu ve Stratfordu nad Avonou a divadlu Globe v Londýně, jež při jediném představení pojme tolik diváků, kolik má Stratford obyvatel. Prostřednictvím podobných kontrastů proplouvá hrdina dualitou, která je příčinou spekulací o autorství, bezmála až k ironickému zpochybnění vlastní existence. Pár doložitelných faktů, teorie a fámy mísí s renesancí divadla a pragmatickou otázkou obživy. Jedinou citací jsou pochopitelně útržky slavných monologů, ale… Divák musí být neustále ve střehu, protože nikdy neví, kdy bude vyzkoušen ze znalosti díla velkého alžbětince. Ve vzduchu stále visí otázka konkurence, zastoupená verši jeho nadaných současníků. Velmi jemně vedený leitmotiv tvůrčí krize končí sebevraždou vyčerpaného talentu v Juliině stylu. Bohémský básník umírá, leč – jak si můžeme domyslet – pragmatický venkovan bude ještě nějakou dobu spořádaně žít a hospodařit v rodné vsi.
At Home With Will Shakespeare (Doma u Willa Shakespeara) anglického dramatika a herce Pipa Uttona. Foto: Lux Pragensis
Přiznávám, že testem znalosti Shakespeara v originále jsem neprošla bez ztráty bodu. S inscenací Sherlock Holmes: The Last Act jsem však zamířila do oblasti pro mě podobně mlhavé, jako jsou dartmoorská vřesoviště za ranního šírání. Hra britského dramatika Davida Stuarta Davise, znalce díla Arthura Conana Doyla, měla světovou premiéru v roce 1999 v Salisbury a v témže roce získala první ocenění na Fringe v Edinburghu. Detektiva z Baker Street a dalších 13 charakterů hrál (dnes již zesnulý) Roger Llewellyn. V divadelním sále Muzea alchymistů na Jánském vršku vystoupil Nigel Miles-Thomas – muž s orlím nosem a pronikavýma očima, který rychle střídal výrazy a postavy až k detailní ostrosti hodné dřevořezby. Na rozdíl od předchozího zážitku v Rubínu se nejednalo o kontaktní představení, nicméně herec klouzal pronikavým pohledem těsně nad hlavami publika a udržoval nás stále ve střehu. Zároveň – oděn v atlasovém županu – navodil důvěrnou atmosféru, ve které se jako Sherlock svěřil s traumatem dětství a přiznal závislost na morfiu. I bez nezbytné dýmky to byl ale stále onen ikonický detektiv. Tváří tvář smrti věrného Dr. Watsona přehrával dialogy z jejich společné historie v působivé a promyšlené koláži, které porozuměl i povrchní znalec jeho literárních příběhů, jako jsem já.
Dva divadelní stánky, dvě produkce, dva výrazní herci a dva strhující sólo výkony. Na první festivalový den příjemná bilance.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Prague Fringe 2024 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
