Nebát se a nekrást
Před víkendem jsem se stavil v řeckém obchůdku v Holešovicích pro Retsinu. Přede mnou stála těhotná paní, která si objednávala různé sladkokyselé lahůdky. Když měla platit, ohradila se slovy: Já vás sledovala, namarkovala jste mi to dvakrát. Mladá prodavačka se silným přízvukem se pohoršeně rozkřikla: Vy mi říkáte, že kradu! To musíte být sama zlodějka, když mi něco takovýho říkáte! Paní se hádat nechtěla, zopakovala svůj názor a pravila, že raději zavolá rovnou vedoucímu. Prodavačka křičela dál: Já vám to klidně převážím! Odměřená paní to však měla za uzavřenou věc. Vášnivé pohoršení prodavačky gradovalo jako hamletovský monolog: kradu, či nekradu? A co na to milovník vína s pryskyřičnou příchutí? Otráveně oné scénce přihlížel jako nepříliš podařenému divadelnímu výstupu, kdy se jedna dramatická pravda přetlačuje s druhou pravdou, ale herečky za moc nestojí. Dneska se stydím; přesněji: zastyděl jsem se už půl hodiny poté. Jistě i proto, že se mi cena za (ne)zlevněnou Retsinu opožděně nezdála. Proč jsem do konfliktu nevstoupil? Rozuzlení oné hádky ještě nebylo dopsáno, mohl jsem mu rázně dopomoci. Tak proč? Vybavuje se mi ještě jeden výstup, už bez křiku, vlastně taková pantomima. Stojím ve frontě v proseckém marketu a užasle sleduji mladou dvojici před sebou. Euforický hejsek se živě baví se svou partnerkou a při tom si z boxu u pokladny strčí do kapsy bundy flašku whisky za tři stovky. Když krade už druhou láhev, zavadí o můj pohled. Dělám však, že jej nevidím; to jsem se přiučil v divadelních klubech: zasklívat pohledem. Zajímá mě pointa: jak to může dopadnout? Mládeneček stačí ukradnout ještě třetí flašku a prodavačka si ničeho nevšimla. Jak to, že jsem nezasáhl tak jako v podobných případech dříve? Ano, měli ti pobertové kočárek, mohl jsem si říkat, že flašky prodají, aby měli na plínky a sunar, ale stejně: proč jsem se nezachoval?! Jako pobouřený divák na skandálním představení, který povstane a vykřikne: Tak to ne! a na protest opustí hlediště.
Zahanbeně o tom přemýšlím. Poslední políček mé černé svědomí dostalo nedávno. V hlavních televizních zprávách a na předních stránkách novin jsem s potěšením zaznamenal, že v hodně děravých protikorupčních sítích konečně uvízla velká ryba. Až později jsem se dověděl, že ten, kdo onoho cynického kapra pomohl chytit, je můj spolužák a dobrý známý. Když přešla euforie a odeznělo i vystřízlivění z faktu, jak to, že znám jednoho slušného podnikatele (a kde jsou ti další?), pochopil jsem, co nám chce říct onen Masarykův výrok, který jsem dal do titulku. Ten můj spolužák je se stavem dnešní společnosti nespokojený jako já, jako asi my všichni, co čteme tento divadelní plátek, udělal však nebojácnou věc: poslal do tepláků „prohnilého“ policajta. A to není legrace: nemohl vědět, až kam ta mafiánská sněť postoupila. Jestli se neobrací na už nemocné „orgány“.
Nebát se a nekrást. To druhé se slušným lidem plní snadněji než to první. Nebát se a hlavně nebýt pohodlní zasahovat i v zdánlivě malicherných situacích, jinak nejsme připraveni obstát ani ve chvíli, kdy nás někdo pokouší o statisícový úplatek.
Komentáře k článku: Nebát se a nekrást
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
