Operní čarovné kraje
Polistopadové operní novinky vytvořené s ambicí uspět na velkém jevišti v běžném repertoáru lze spočítat na prstech truhlářovy ruky. Většina z nich byla určena dětem. Hned tou první, Broučky (Ostrava 1995), Ladislav Matějka nevybočil z tradic vymezených Janáčkem i moderními dětskými operami (Křička, Pauer aj.), současně ale už nahlížel do budoucnosti: nepsal jen pro děti, nýbrž pro rodinné publikum. To je dnes běžné v německém operním prostoru, který tak usiluje získat opeře budoucí diváky a udržet si stávající. Neboli zajistit přežití svého druhu!
Opera Marka Ivanoviće Čarokraj s podtitulem Rodinná operní expedice na motivy knihy Geralda Durrella Mluvící balík je prvním takovým počinem u nás. Napsat rodinnou operu totiž znamená překročit odvěké hranice opery „normální“, využít operní výrazové prostředky přesahově a vyzkoušet je v širších souvislostech.
Pohádky z časů PC
Dnešním dětem nelze vyprávět klasické pohádky jinak než jako retro. Jejich svět, a tedy i jeho pohádkové odvozeniny, určuje technika, média, internet, všechno dobré i zlé, co vidí kolem sebe v rodině a ve společnosti. V Berlíně svého času hráli operu Robin Hood, v níž do středověku vtáhla desetiletého kluka bojová hra na PC. I to, co dnes nazýváme fantasy navazuje na pohádky, mýty, eposy a legendy hraničí občas se science-fiction, hororem nebo thrillerem. Podobně jako pohádky je to liturgie svého druhu: lidé ji potřebují, protože jim nestačí poznávat skutečnost věcně, vědecky, musí si k ní najít i citový, „iracionální“ vztah. Nikdy se to neobejde bez vize alternativního prostoru, ať už mu říkáme nebesa, fantasy, Mytologie či Zeměplocha. Je prostupný s naším všedním světem, nežije se v něm však přízemními denními povinnostmi, ale vznešenými úkoly a každá bytost tu je respektovanou individualitou a ne pouze úředně registrovaným plátcem daní. Je to prostor, kde vládne řád, kde vládne čest, řečeno hned třetím veršem libreta Čarokraje.
Je příznačné, že právě Durrellův Mluvící balík (v překladu Františka Fröhlicha a s ilustracemi Adolfa Borna) prozářil nejšedivější normalizační léta. Knihu vydalo nakladatelství Albatros (1983) pro čtenáře od devíti let, víc však, myslím, potěšila dospělé. Tehdejší čtenáři dnes doprovázejí své, či spíš už jejich děti, na Čarokraj do Národního divadla.
Operní fantasy
Žánr fantasy vznikl v literatuře, dnes se mu asi nejlépe daří ve filmu, ale proč ne v hudbě, která je nejsvobodnějším prostorem fantazie? Možná proto, že zase tak svobodný není, že často až otrocky napodobuje známé reálie, z nichž sestavuje nové labyrinty. Podobně jako to dělá sen. Ani Marko Ivanović se nepokusil složit originální operní skladbu, kterou ještě nikdo nikdy neslyšel, napsal“jen“ skládačku odvozenou z různých inspirací a hudebních modelů sloužící jako akustický prostor Durrellova příběhu, zhuštěného Radkem Malým, Ivanem Arsenjevem a Petrem Formanem do podoby operního libreta. Libretisté seškrtali vysvětlující popisy, umluvené knižní dialogy i samotné vyprávění na nejpodstatnější sdělení tak, aby je hudba rozumně obsáhla, ale nepřesáhla. Výsledek může být pro operní „znalce“ málo operní, pro operní laiky příliš operní.
Operní zvyklosti skladatel nejvíce uplatnil v melodických konstrukcích zpěvních partů, i když i mezi nimi najdeme žánrové rozdíly. Part Papouše je z pomezí buffy, deklamace a patetického ariosa, Roman Janál na komiku dost tlačí, Jakub Tolaš je mírnější a na jevišti se zase trochu ztrácí, postavě nafoukaného mudrlanta nakonec jisté přehrávání svědčí. Mnohé pasáže mají vyvolat smích, obtloustlý přemoudřelý Papouš je komický už podobou kuřete na útlých nožkách, jenže operní pěvci buď podehrávají, nebo přehrávají. Snad se to časem poddá. Důležitější je, že repliky, zpívané i sem tam mluvené, většinou vyžadují výraz, významovou intonaci, včetně nadsázky a „podtextu“. Čisté zpěvní pasáže jsou spíš výjimkou než pravidlem, Ivanović také – až na zdůvodněné výjimky – nežene zpěváky do krajních hlasových poloh, pěvci nemají exhibovat vokální zdatností a technikou.
Snad jen úvodní obřadné zpěvy a part Zpívající knihy (příležitost pro Janu Šrejma Kačírkovou, resp. Alžbětu Poláčkovou) působí ryze vokální nadpozemskou krásou: průzračnou harmonií podložené jemné melodie skladatel ozvláštnil intonačními neobvyklostmi, aby to nebyly jen prosté písničky až odrhovačky. (Připomíná to poválečnou modernu, která se styděla psát „přirozené“ melodie, ale vlastní melodický model nevymyslela.) Kdo se potřebuje ujistit, že vůbec jde o operu, pak nejspíš právě v nich, ovšem jen pokud přistoupí na absenci originality a dokonce připustí sem tam nějakou banalitu. Také bych raději slyšel osobitější, originálnější kompozici, novou hudbu místo vymyšlených a účelných variací dávno známého.
Zdálo by se, že Ivanovićova hudba bez inscenace neobstojí. Provést ji koncertně asi nepůjde, ale to neznamená, že by autor nenapsal množství kultivované muziky s pozoruhodně zvládnutou technikou: part orchestru báječně zinstrumentoval, výtečně zní žesťové fanfáry a vůbec obřadné slavnostní motivy, nezapomněl ani na varhany a využil všeho, co nabízí symfonický orchestr. ( Zvukovou strukturu inscenace doplňuje dokonce i zpěv ptáků.) Popěvek o Faunovi Ivanović doprovodil středověkými prázdnými souzvuky, jindy do jemného klastru nechal melodii vyťukat xylofonem. Tedy pokud si vůbec mohu troufnout jen na základě poslechu, bez partitury, takové soudy vynášet. Eklektická hudba sice z principu stále něco připomíná, nicméně v ostrých figurách houslí a fléten u bazilišků jsem zaslechl Landova Krysaře, fanfáry zpěvu „jednou za padesát let“ byly jak z filmové Pyšné princezny a tři Mořské panny nemohly nepřipomenout Wagnerovy Dcery Rýna – náhody, nebo umné citace? A kolik jsem jich přeslechl?
Také výčet ryze operních atributů je třeba rozšířit o princip leitmotivů přisouzených konkrétní postavě, nejzřetelněji u Žabáka: Ivanović jeho part narafičil do operní podoby tak, aby zpěv zvládl nazvučený činoherec, stylově pak postavu nakročil k muzikálu a hudebně ke swingu. Žabákovo vyznání lásky Penelopce balancuje mezi lyrikou a komikou, jinde až dryáčnickou – třeba v patetickém vykřikování Zachránkyně má. Vladimír Javorský i alternující Petr Stach dvojlomnost role zvládli parádně, včetně choreografie až artistiky.
Začarované Národní divadlo
V původním Durrellově příběhu šly děti o prázdninách v Řecku k moři, a připlaval balík, z něhož se ozývalo hašteření Papouše s pavoučicí Dulcibelou. Děti, mezi nimi Penelopka, je doprovodily zachránit Mytologii před bazilišky – dojely tam vlakem a prošly tunelem. Tunely do hlediště Národního divadla vcházejí diváci, kteří přijali nabídku projít se zákulisím a podzemím Národního divadla – čekal bych však atraktivnější cestu. Vyjít průsvitným tunelem na jeviště za zvuků sladkých zpěvů ovšem zážitek byl – a každý divák, i ten, co přijde obvyklou cestou z foyeru, vstoupí do kouzelného prostoru, jímž z mnoha stran zní meditativní zpěv, nad nímž rozpínají křídla mytičtí fénixové a v němž světélkují půvabné elfky.
Výtvarníci Matěj Forman s Andreou Sodomkovou proměňují čarokrajný prostor tradičními i novými technickými prostředky, rozvíjejí se tu mytické obří rostliny, velryby skáčou z moře, kniha otáčí své listy. Součástí podívané jsou známí i zcela fantastičtí tvorové: lze jen žasnout nad dokonalými pohyby gazel nebo surikat – tedy lasiček. Jsou líné, ale break dance válí famózně. Typické divadlo bratrů Formanů, jen proti dřívějšku moc doslovné, popisné, vnějškové. Obrazy místo akcí. Ani Ivanovićova opera zřejmě neumožňuje formanovská zcizení, zastavení, vybočení z příběhu, přímé oslovení diváků. Ale jen zčásti jsem ochoten připsat to na vrub opernímu tvaru.
Penelopka v operní verzi je krásná mladá houslistka, které útočící baziliškové ukradli housle a ona je z orchestru pronásledovala na jeviště. Mimo jiné další z připomínek, že jsme v umělé divadelní realitě. Lenka Máčiková i Lucie Fišer Silkenová jsou nečekaně zdatné herečky, které na scénu přinášejí autenticitu jediného obyčejného živého člověka ve fantaskním světě obžerné barokní nádhery.
Kudy zpátky
Durrellovy děti se do reality vrátily stejným tunelem. Předtím Žabák (v knize ropušák Ethelred) požádal Penelopku o políbení: co kdyby byl zakletý princ? Nebyl, ale podle Durrelovy Penelopky je lepší, když se krásný, statečný a hodný ropušák nezmění v nějakého libového prince. V Čarokraji Žabák požádá o polibek až po první vlně závěrečného aplausu, kdy se diváci domnívají, že představení skončilo. Jenže on se v prince promění a následuje radostné, spíš swingové, muzicírování s bicími na jevišti coby defilé všech postav – jakási retrospektiva a vrchol inscenace. Princip známý přinejmenším od americké minstrell show (v níž kapela na závěr vystoupení hrála, zpívala a pochodovala), který je latentně přítomný v každém hollywoodském happy endu. Tady mimo jiné další z připomínek umělosti divadelního světa, neboť z Mytologie se tu odchází už normálně k šatnám a hlavním vchodem na tramvaj. Ale myslím, že se na představení dlouho nezapomene.
Národní divadlo Praha – Marko Ivanović: Čarokraj. Libreto Ivan Arsenjev, Petr Forman, Radek Malý. Režie Petr Forman, dirigenti Marko Ivanović a David Švec, scéna Andrea Sodomková a Matěj Forman, kostýmy Andrea Sodomková, choreografie Veronika Švábová, světelný design Dáda Němeček, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ivan Arsenjev. Světová premiéra 14. ledna 2012.
Komentáře k článku: Operní čarovné kraje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)