Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Tanec na křižovatkách (No. 5)
Sobotní večer byl tentokrát věnován Africe. Jmenoval se Příběhy Afriky, ale spíš bychom jej mohli nazvat Příběhy lidí s kořeny v Africe. Sestával totiž ze tří sól, z nichž dvě vznikla ve Francii a s Afrikou mají společnou jen zemi původu či kořeny tanečníka, respektive tanečnice.
Ale popořadě.
První se na jevišti Ponce představila mladá tanečnice z Mosambiku Mai Júli Machado (plným jménem Mai-Júli Machado Nhapulo). Zprvu se věnovala tradičním mosambickým a africkým kmenovým tancům, později absolvovala mnoho workshopů u předních současných tanečníků a choreografů jako Idio Chichava nebo Wim Vandekeybys. Byla na několika zahraničních stážích, je součástí více tanečních projektů. Já ji viděl loni na festivalu v Avignonu, kde byla členkou osmičlenné company choreografky Mathilde Monnier v taneční inscenaci Black Lights.
Sólo Sinais Particulares (Zvláštní znamení) je osobní zpovědí o traumatech dospívání a osudech dívek v její vlasti. Fotoa rchiv festivalu
Její sólo Sinais Particulares (Zvláštní znamení), s nímž v Praze a několika dalších místech republiky v rámci letošního Tance Praha hostovala, je osobní zpovědí o traumatech dospívání a osudech dívek v její vlasti.
V pozadí jinak prázdného jeviště visí z výše stropu modrobílé svatební šaty pošité skly a zrcátky. Slyšíme výpověď autorky o matce, jež jí před násilnou svatbou vypouští do světa: Run Run Run, ozývá se z reproduktorů a na scénu vbíhá Machado. Je ve sportovním černém úboru, obíhá stále dokola jevištěm, po chvíli se zastavuje. Tanec či spíš pohybová performance začíná.
Do černého závoje balí svou hlavu, jednu z růží trhá na kusy… Foto archiv festivalu
Zní operní zpěv a smyčcový kvartet hrající moderní – evropskou – vážnou hudbu. Machado se zastavuje, lehá si na zem, světla se mění. Škube sebou na zemi, jako by byla stižena amokem či elektrickým proudem. Znásilnění? Manipulace? Zvedá se a pomalu se sune pod visící šaty. Vstává a obléká si je. Je nevěstou. Pomalu jde v jakémsi strachu či nejistotě s rukama dopředu vytrčenýma, osvětlena zadním světlem přes diagonálu, proti na zemi ležící černé látce s kyticí růží položenou na vrchu. Těžko číst tuto pasáž, nicméně je patrné, že se performerka děsí a snaží vymanit ze svého osudu. Do černého závoje balí svou hlavu, jednu z růží trhá na kusy. Na zem padají červené okvětní lístky. První menstruace, znásilnění?
Mai Júli Machado se svým sólem v pařížské knihovně 7L. Foto Cristiana Soares
Tanec/Performance pokračuje. Aktérka strhává z hlavy černou látku na zem, bere si novou růži, kterou pokládá před sebe. A komunikuje s ní. Tleská na ni, cosi jí sděluje, dupe a tančí nad ní. V diskusi po představení prozradí, že šlo o komunikaci s démony v zemi, se zemřelými, s mrtvými příbuznými, od nichž žádá o radu, o pomoc. Vše končí svléknutím svatebních šatů, jejich rozdupáníma opětovným – svobodným – během sálem v černě obepnutém sportovním úboru.
Je těžké – alespoň pro mne – interpretovat takovou performanci. Počítá se znalostí kontextů, spoléhá na fantazii a cit přihlížejících. Obrazy jsou otevřené různým interpretacím, tanečnice se nesnaží o nijak originální pohybové pojetí. Čerpá z afrických pohybových vzorců, jež jsou přetaveny do moderního pohybového rámce. Obsah přes výraznou symboliku násilné manipulace mladou, po svobodě a lásce toužící ženou je spíše konstatováním než prožitím. Jako by tanečnice obrazy jen věcně a smutně otiskovala do znaků, symbolů a pohybového rámce. Na můj vkus až příliš poetické, racionální ztvárnění rodinně-společenských situací, jež jistě jsou pro aktérku (jak též po představení sdělila) i její zemi stále aktuální, reálné a neřešené. Žádná dívka nechce být obětí. Ani zranitelná. Tak bojuje…, píše se v anotaci k tomuto sólu. Nelze než věřit a přát, aby tomu tak nebylo.
Amala Dianor v sole Man Rec. Foto Jeff Rabillon
Další dvě sóla už tento přesah neměla. Šlo o půlhodinové pohybové exhibice skvěle fyzicky disponovaných jedinců, jejich monolog se sebou samými s občasnými pokusy o dialogy – očima, gesty – s diváky. V zásadě ale byli diváci zbyteční, komunikace s nimi formální. Elegantní obrázky jak z obálek časopisu Vogue.
Nejprve na prázdné jeviště vstoupil francouzský tanečník senegalského původu Amala Dianor (nar. 1976), absolvent prestižní taneční školy CNDC v Angers (2002). Deset let pak působil u řady choreografů a ve velmi rozmanitých oborech (hip hop, neoklasicismus, současný tanec, afro). V roce 2012 založil ve Francii taneční skupinu Cie Amala Dianor. Jeho proslulé sólo Man Rec z roku 2014 v překladu z wolofštiny znamená Jen já a bylo počátkem stále trvající spolupráce s hudebním skladatelem Awirem Leonem. O Dianorově významu svědčí i to, že jedna z jeho choreografií bude zanedlouho součástí otevíracího ceremonilu Letních olympijských her v Paříži.
Někteří z diváků do Prahy přijeli jen na toto jeho vystoupení. Pohybově jde o svobodné, uvolněné pohybové kreace. Poznáme v nich řadu vlivů, jak afrických a modern či contemporary dance, tak i pouliční hip hop či break dance. Vše v míře akurátní, hravé, radostné. Některé části jsou pohybově úžasné, třeba točivý tanec na kolenou kolem celého jeviště, kdy udržuje tělo v jedné nízké rovině, anebo rytmizované pasáže spjaté s dynamickou hudbou. Občas se zastaví a tančí i na ticho, čímž představení vhodně dynamizuje. Přesto – na můj vkus – vlastně jen tanec pro tanec, tanec pro bytí na scéně a předávání pohybové nápaditosti a energie do prostoru. Tanec, ve kterém nejde o život ani společenská či jiná témata, natož osobní traumata, ale čistě a jen o radost z bytí. Raději bych viděl některé podstatnější Dianorovy práce. Snad prý – jak slíbila po představení Yvona Kreuzmanová – příští rok.
Nagaline Gomis v sole Wo-Man. Foto Romain Tissot
A solo mladinké tanečnice Nagaline Gomis (nar. 1997), jež se narodila a žije v Paříži, ale otec pochází ze Senegalu, kam ona často za babičkou a velkou rodinou jezdí, bylo jakýmsi formálním pandánem Dianorova Man Rec. Solo se jmenuje Wo-Man, vzniklo v roce 2018 a je jeho ideovým pokračováním. Je ženskou (dívčí) verzí Man Rec / Jen já, do původního díla vnáší osobní vklady a další kulturní vlivy. Především vitalitu mládí, větší vnější efektnost (na rozdíl od Dianora, který tančil v bledém sportovním úboru, tedy přiléhavých teplácích a tričku, má Gonis na sobě efektní modrý kostým). Při tanci využívá erotičnosti a ladnosti svého těla. Je – tak jako Dianor – plně soustředěna na sebe, na své obrazy a vnitřní příběhy. Občas používá dokonce pantomimu, kdy popisuje jakousi uzavřenost sebe ve skleněném, neprostupném prostoru kolem. Ale je to opět především oslava krásy a pohybu s odkazy na africké kořeny a prvky contemporary dance, vše přetaveno v multikulturní pohybový slovník.
Nagaline Gomis v sole Wo-Man. Foto Romain Tissot
Veřejné setkání se všemi třemi aktéry po produkci odkrylo mnohé jejich myšlenky, vlivy a proudy, s nimiž pracují. Otevření, chytří, inteligentní tvůrci a tvůrkyně, jež byla radost si poslechnout. Jejich tanec však – aspoň pro mne – byl až příliš do sebe a svého světa zahleděnými hříčkami počítajícími se zkušenými diváky, kteří ocení autenticitu, poctivost, různé kulturní odkazy a pohybovou ekvilibristiku.
Do tanečního světa i na festival takové produkce rozhodně patří. Své diváky si najdou a svět o nějaký ten multikulturní krůček posouvají.
Mai Júli Machado, Maputo, Mosambik: Sinais Particulares. Koncept, choreogreafie, tančí Mai Juli Machado, světelný design Amosse Mahoche, hudba Ezio Bosso, Cucina Povera, zvukový design Amosse Mahoche, kostýmy Sara Machado, Mai Juli Machado. Koproducent: Centre National de La Danse CND. Světová premiéra 22. září 2022, Maputo, Mosambik.
Cie Amala Dianor, Paříž, Francie: Man Rec. Choreografie, tančí Amala Dianor, původní hudba Awir Léon, světla Samson Milcent, technika Nicolas Tallec. Produkce: Cie Amala Dianor / Kaplan, French State – DRAC Pays de la Loire, Pays de la Loire Region, Town of Angers. Od roku 2020 podpořeno BNP Paribas Foundation. Amala Dianor je associated artist Touka Danses, CDCN Guyane, France (2021-2024) a Théâtre de Macon, France (2021-2024); Les Quinconces – l’Espale, scène nationale le Mans, France (2021-2024). Kprodukce: CNDC d’Angers. Světová premiéra 14. července 2014, Festival d´Avignon – La Belle Seine St-Denis, Francie.
Cie Amala Dianor, Paříž, Francie: Wo-Man. Choreografie Amala Dianor, původní hudba Awir Léon. Tančí Nangaline Gomis, světla, stage manager Nicolas Tallec, kostýmy Laurence Chalou, zvuk Ugo Raimbault, světla Agathe Geffroy. Produkce: Cie Amala Dianor / Kaplan, French State – DRAC Pays de la Loire, Pays de la Loire Region, City of Angers. Od roku 2020, podpořeno BNP Paribas Fondation. Amala Dianor je associated artist v Maison de la danse de Lyon – European Pole of creation (2019-2021) a Touka Danses, CDCN of Guyane (2021-2024) a člen « le Grand Ensemble » of Quinconces-Espale, scène nationale du Mans (2021-2024). Koprodukce: Théâtre de la Ville, Paris; Maison de la danse de Lyon European Pole of creation / Ministère de la Culture DRAC Auvergne Rhône Alpes; Les Quinconces-L’espal scène nationale du Mans; CDCN Touka Danses, Guyane; Bonlieu Annecy scène nationale. Světová premiéra 15. října 2021, Quinconces – L’espal, scène nationale Le Mans, Francie.
Psáno z uvedení na festivalu Tanec Praha 2024 15. června 2024 v Divadle Ponec, Praha.
///
Více o letošním festivalu Tanec Praha:
…
Komentáře k článku: Tanec na křižovatkách (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
