Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 2)
Festivalová sobota již tradičně patřila Klicperovu divadlu a třem titulům z jeho repertoáru. Ve všech případech tvůrci zabrousili do hájemství současné dramatiky, dvakrát dokonce domácí, texty navíc vznikly přímo na objednávku divadla, což je samo o sobě hodno obdivu. Vyplatila se dramaturgická odvaha?
S Caroline v kuchyni. Foto: archiv divadla
Dopolední představení současné frašky S Caroline v kuchyni v režii Jana Holce, uvedené na Velké scéně, opět prokázalo smysl zdejších herců pro komediální nadsázku. Obzvláště ženské obsazení se za akurátního využití groteskního rejstříku úspěšně vystříhalo nejrůznějších mainstreamových klišé, která v textu Torbena Bettse číhají. Považte: titulní (anti)hrdinka Caroline je vyhořelou moderátorkou kuchařské show, která léčí svou depresi alkoholem i mladším milencem-údržbářem, její manžel jí zahýbá a místo aby se zajímal o svého syna Lea, hraje golf. Není tedy divu, že si jaksi nevšiml, že onen syn je gay (a nadto samozřejmě trpí environmentálním žalem jako skoro každý mileniál). A Carolinina asistentka Amanda s „daddy issues“ jede na kokainu, aby si nemusela připustit, že jí její práce bere veškerou sebeúctu. Když se do domu pod falešnou identitou vetře údržbářova psychicky narušená manželka Sally, je zaděláno na šťavnatou přehlídku excesů.
Holec nechává inscenaci zkušeně gradovat v tempu i nadsázce až do absurdního smírného rozuzlení, jež je ale režií pojato takřka parodicky a stává se komentářem pokrytectví a nenapravitelnosti postav. Realistická scéna Pavly Kamanové, zobrazující luxusní kuchyni s průhledem do zahrady, nabízí mnoho příležitostí pro situační komiku. Hradecké divadelní show kraluje dámské trio Kamila Sedlárová (Caroline), Natálie Holíková (Amanda) a Lucie Andělová (Sally). Každá z ženských postav je po svém vyšinutá, ale přesto nejsou redukovány na pouhý komediální typ, dostane se nám též vhledu do jejich niterných zápasů a křehkostí, byť pojednaného s nepřehlédnutelným sarkasmem. Mužské postavy se drží více při zemi, nedovolují tedy takovou míru groteskní nadsázky a povětšinou spíše „přikulují“, ať už jde o typického bílého heterosexuálního boháče s krizí pokročilejšího středního věku v podání Františka Staňka, zajíčka poblázněného do šarmantní Caroline ztvárněného Williamem Valeriánem anebo mileniála-vegana na půl plynu se snažícího vymanit z vlivu svých rodičů, kterého v až příliš návodném kostýmu a paruce hraje trochu nevýrazně Martin Klapil. Sečteno, podtrženo: dopoledne se neslo v duchu chytré zábavy a řemeslné zdatnosti.
Vyhubyt režiséra Tomáše Ráliše. Foto: archiv divadla
Bettsova fraška je titulem divácky celkem přítulným, mnohem odvážnější volbou bylo vsadit na mladého tvůrce Tomáše Ráliše, který pro komorní Besedu napsal a zrežíroval hru o současné krizi bydlení Vyhubyt. Ráliš patří mezi nejzajímavější dramatiky nastupující generace, ve svých hrách prostřednictvím poetických i groteskně vykloubených obrazů, jinotaje a jazykové metafory zpracovává ožehavá témata současnosti. Ve Vyhubyt ubral na poetičnosti, přitvrdil v rovině grotesky a dospěl tak k tragikomické společenské satiře. Jelikož jsem inscenaci zhlédla již dříve, odkážu laskavého čtenáře na recenzi Petra Klarina Klára, s jejíž chválou se ztotožňuji.
Večerní „prime time“ patřil Oslavě, inscenaci tragikomedie Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše v režii Pavla Kheka, která vznikla rozpracováním krátké rozhlasové hry Podletí z roku 2015. Vesnický rocker se v ní snaží splnit poslední přání svého otce a zorganizovat v Lomnici nad Popelkou koncert Vivaldiho Čtvera ročních dob, jejž bude do celého světa přenášet rozhlas. První polovina trpěla předlouhou expozicí plnou slovní vaty i mechanickým střídáním dějišť, jež dostatečně neurychlilo ani scénografické řešení pracující s otočným mansionem a replikou kabiny náklaďáku. Snaha herců Williama Valeriána, Martina Klapila a Jana Vápeníka napasovat se do postav jadrných vesnických rockerů mi přišla poněkud upachtěná a zápletka s milostným trojúhelníkem mezi rozhlasáky se mi jevila jako neplodná odbočka od hlavní dějové linky, byť přetlačovaná šarmantní hlasatelky Edity (Kamila Sedlárová) se svým někdejším partnerem Vladimírem (Jiří Zapletal), jenž ji vyměnil za mladší model, na vlnách živého vysílání Vltavy dodávala první části komediální drive. V druhé polovině se však ukázalo, že všechny autorské odbočky naštěstí vedou do Lomnice nad Popelkou, v jejíchž kulisách se už bez retardujících proměn prostředí počala odvíjet zábavná situační komedie. Rozvláčné tlachání nahradil živoucí dramatický dialog, jelikož postavy musely aktivně řešit všechny myslitelné i nemyslitelné komplikace, aby dovedly koncert i rozhlasový přímý přenos do zdárného konce. Obrovský posun k lepšímu zaznamenalo také herectví Williama Valeriána, jenž konečně splynul se svým přímočarým vesnickým klaďasem a po boku Sedlárové a Zapletala se ve scéně rozhlasového rozhovoru postaral o nejkomičtější okamžiky večera. Jen ty železniční koleje vedoucí přes forbínu z portálu do portálu mi nikdo neobjasnil. Opravdu musí být v každé inscenaci díla Jaroslava Rudiše odkaz na jeho milovanou železnici, když se o ní jinak ani nehlesne?
///
Další díly seriálu naleznete zde.
Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Chvění. Tekutost. Rovnováha. (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
