Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 80)

    Ti dva neodmyslitelně náleží k brněnské výtvarné scéně generace, jejíž řady viditelně a neúprosně řídnou. Oba jsem znal od mládí, rád jsem se s nimi potkával, patřili k mým přátelům. Z těch, kteří se čas od času, z ničeho nic vynoří z paměti obrazem živoucím a jsoucím jako při reálném setkání.

    1981. Foto: archiv autora

    Dagmar Sochorová (10. 4. 1950 – 5. 12. 2023). Vztah k výtvarnému umění i prostředí k rozvoji vlastního nadání získala v rodině, kde kultura hrála významnou roli, měla své nezastupitelné místo. Dědeček – učitel hrál na housle, ale také maloval, otec byl novinářem s blízkým vztahem k umění. Oba rodiče byli staršího věku, věnovali dceři všestrannou péči, rozvíjeli od malička její kulturní přehled, zájmovou orientaci, osobní talent. Otec ji brával do divadel již v jejím předškolním věku, jeho smrt, když sama měla sedmnáct, ji silně zasáhl, znamenal pro ni velkou ztrátu.

    V LŠU byl jejím prvním učitelem výtvarné výchovy malíř Petr Skácel (mladší bratr básníka Jana Skácela), i později dobrý rádce na její cestě k vlastní tvorbě. Dagmar se poměrně brzy vyhranila zájmem o uplatnění výtvarného směřování zejména v oblasti textilií. Po základní škole podala přihlášku na textilní průmyslovku v Brně, tehdy zde existovala u nás jediná třída takto specificky orientovaná. Naponejprv přijata nebyla, úspěšně ji vystudovala o něco později. Začala tedy učebním oborem, jejím prvním zaměstnavatelem byla Mosilana. Nikdy cesty s trochou zdržení nelitovala, cenila si, naopak, že v učení získala řadu užitečných praktických dovednosti.

    Art protis, Brno a čas covidu. Foto: archiv autora

    Ještě jako studentka oboru, který ji dlouhodobě přitahoval, docházela do ateliéru ve Vlněně. Měla štěstí, že se mohla vlastní činností aktivně zapojit do slavného období brněnského art protisu. Nová technika netkané textilie vznikla roku 1964 v brněnském Výzkumném ústavu vlnařském. Zaujala řadu našich významných výtvarných umělců, kteří si chtěli novou techniku a její možnosti oprubovat vlastní invencí a původním dílem. Z velkých jmen (bylo jich hodně), vzpomenu alespoň Jiřího Trnku.  Ocenění art protisu zlatou medailí na Světové výstavě v Montrealu (1967) a v Ósace (1970) vyvolalo zájem umělců z nejrůznějších stran světa, mířících do dílny v Brně na Tkalcovské ulici.  Velkou oblibu získal v Asii, zvláště v Japonsku. Dagmar v počátcích vlastní výtvarné tvorby byla u toho, jako asistentka např významné brněnské umělkyně, malířky Inez Tuschnerové, mimo jiné autorky více pozoruhodných nástěnných obrazů vzniklých danou technikou. S osmdesátými lety zvolna odeznívalo velké období, končil boom, jak se tehdy v tuzemsku ještě neříkalo. Art protis se však stal a zůstává nejen unikátní technikou, jíž obohatil a rozšířil techniky výtvarné tvorby. Současně jej možno vnímat jako výrazný dovětek či závěrečné slovo proslulých textiláků z Brna – druhdy věhlasného Moravského Manchesteru.

    Dnes na rozlehlé prostranství pojící Cejl s Tkalcovskou směřují kroky či nahuštěna kola osobních vozů do hypermarketu Albert. Pozdravem minulosti zůstává dosud velká, kdysi tovární hala, dnes prodejna staršího nábytku i různých doplňků. K mání tu bývají i obrazy. Možná sem občas zavítá zatoulaný či touhou po domově vedený starý art protis. Ty rozměrné zdobívaly reprezentativní místnosti a sály, menší se uplatnily v domácnostech. Kolik jich asi po úklidu nepotřebných starých krámů skončilo v nenávratnu…

    Foto: archiv autora

    Při vzpomínce na Dagmaru není možno opomenout její zásluhu zachovat originální techniku netkané textilie nejen v paměti historie, ale i jako prostředek uměleckého vyjádření také pro náš dnešek. I když se věnovala dalším technikám tvorby s textilním materiálem, také malbě i fotografii a zasáhla do výstavnictví, zachovala art protisu celoživotní věrnost. V roce 1995 společně s Ildou Pitrovou a Jarmilou Petrovou se stala zakladatelkou spolku textilních výtvarníků Mixtum compositum. Byla výbornou organizátorkou, Spolek pod jejím vedením uspořádal desítky zajímavých výstav. Velkou kulturní událostí, o niž se zasloužili všichni někdejší spolupracovníci ateliéru ve Vlněně, se stala výstava 50 let tapiserie Art protis v Křížové chodbě brněnské Nové radnice roku 2015.

    Art protis. Foto: archiv autora

    Náhlý odchod Dagmar Sochorové, o to víc zasáhl. Zůstává po ní dílo a vzpomínky mnoha přátel. Na výtvarných akcích téměř nechyběla, nepochybuji, že o to víc se při takových akcích za své zarážející nepřítomnosti, o to častěji zůstalým v jasném obraze vynoří. Odešla, nestačila se rozloučit, vzhledem a vlastně vším téměř se neměnila. Vysoká, uměřená, současně přátelská, příjemná s charakteristickým kloboukem černým či červeným z dálky viditelná, svá. Její art protisy z posledních let opustily někdejší výraznou barevnost, silně oslovují uměřeností v užití tmavších tvarů a tónin, v kontrastu občas s jemným zásahem červené, někdy prostou do prostoru včlěněnou křivkou, jindy jak úder blesku, snad znázornění cesty lidského jedince…

    František Borovec (14. 7. 1940 – 17. 4. 2024). Foto: archiv autora

    František Borovec (14. 7. 1940 – 17. 4. 2024). – Není snadné přivykat náhlé jeho nepřítomnosti v našem světě, zejména brněnském a moravském. Dlouhou šňůru let nechyběl zde snad u jediné významné výtvarné i širší kulturní události. Při pohledu na čísla 14. 7. -17.4. člověka může napadnout jako by tu šlo o grafickou úpravu, snad zásah mistra od fochu, snad jen náhodný téměř hieroglyf vybízející k zamyšlení. Sám mám jisto v jediném. – Není snadné na Františka vzpomenout – a něco zásadního přitom nevynechat.

    Z akcí Společnosti pro veselejší Veselí. Foto: archiv autora

    Z akcí Společnosti pro veselejší Veselí. Foto: archiv autora

    Rodák z Veselí nad Moravou, absolvoval grafický obor na SUPŠ v Uherském Hradišti. Jeho cesta grafika a výtvarníka vedla do Brna. Možno říct, že sem s sebou přinesl i kus Moravského Slovácka. Rodné město a jihomoravská metropole byly klíčovými místy jeho života a tvorby, k nimž byl vázán celoživotním poutem patriota. Grafika byla nepochybně základem jeho celoživotní tvorby, provázela jej po celý aktivní život. V oblasti užité grafiky je znám a uznáván jako autor stovek logotypů, značek produktů a firem. Jako autor plakátů se uplatnil od šedesátých let, kdy zachytil tehdejší mladou scénu, např. tehdy populární skupinu Synkopy 61. Do světa plakátové tvorby se vrátil v novém miléniu, se vstupem do Sdružení Bienále Brno. Zde působil v řídícím výboru, účastnil se přípravy a organizace, a samozřejmě vlastní autorskou tvorbou na řadě přehlídek v zahraničí i domácích výstavách. Jeho práce zde obsahově směřovaly ke kultuře, ekologii, ale také k sociální problematice. Při posledním rozloučení pěkným a obsažným slovem přiblížil šíři jeho tvorby zvlášť povolaný Jan Rajlich. Plakátovou tvorbu přirozeně vynechat nemohl.

    Jak již řečeno, František zasáhl do poměrně široké oblasti výtvarného umění. Třeba říct, že vždy vkládal vše ze svých schopností, s maximálním zaujetím a plném nasazení. Pro vše zajímavé a nové se dokázal nadchnout. Celoživotně se věnoval kresbě, málokdo již pamatuje, že i karikatuře. Významné místo náleží jeho spolupráci s divadlem, s televizí i filmem, kde se uplatnil především jako grafik a scénograf. K divadlu měl celoživotně blízký vztah, to na něj také nezapomnělo, byl pravidelným návštěvníkem premiér v Národním divadle Brno. Uměl zhlédnuté upřímně pochválit, obdobně dokázal být i přísným kritikem.

    Autoportrét. Foto: archiv autora

    V posledních letech se hojně věnoval a soustředil na počítačově upravené obrazy, modifikované portréty i autoportréty prezentované na samostatných výstavách. V závěrečném období své životní pouti se snažil zachytit covidové období při vnitřním subjektivním prožívání. S tím souvisí a navazuje vlastní vážné onemocnění, s nímž sváděl dlouhý, leč nerovný boj. Probíhal souběžně jako zbroj v podobě vlastní intenzivní tvorby za hospitalizace či domácí léčby. Byla období, kdy neminul den, aby se alespoň na Facebooku neobjevila jeho nová kresba, někdy s percepcí vlastního stavu. Oslovil mě tehdy s ideou vydat knížku jejich výběru z těžkého období, kam bych přispěl doprovodným textem. Potřeboval jsem jediné: co nejvíc se dozvědět o jeho myšlenkách, pocitech, impresích, o něž by se text mohl opřít. Aby nestál jen na obecném, všelidském, o čem člověk přemítá, odmítá přijmout, pak krůček po krůčku připouští možnost neodvratného, přijímá, až směřuje ke smíření… Čas, jako vždy byl rychlejší. Při posledním setkání sdělil lakonicky, že čeká na ortel. Bylo znát, že tuší, jaký bude.

    Vzpomínka na Františka Borovce neměla by takto smutně jen končit. V Brně byl opravdu velmi brzy viditelnou a známou postavou. I díky svým povahovým vlastnostem. Byl otevřený, kamarádský, do Brna s ním přišlo i kus srdce blízkého Slovácka – K tomu: výborný interpret písní zpěvného kraje, s dobře se poslouchajícím hlasem s pěkným témbrem a pěkným a správným přednesem. Ani tím, z dobré paměti mnohých nevymizí.

    Čekárna. Foto: archiv autora

    Docela závěrem je na místě neopomenout jeho smysl pro humor a recesi za přirozené potřeby sám inicioval, zapojit se či připojit. Byl organizátorem či jedním z nich, nebo aktivním účastníkem. Bylo těch výtvarných, současně recesistických akcí opravdu hodně. Množství dokumentace, fotografií i videozáznamů se zachovalo v archivu historika Oskara Brůži, organizátora a koordinátora Unie výtvarných umělců ČR. Bohužel stejně jako při Posledním rozloučení, byl jsem nucen vynechat i Setkání Františkových přátel a známých v Galerii 13, které jmenovaný doprovodil zasvěceným výkladem a doprovodným obrazovým materiálem. Právě z něj prolíná textem alespoň malá část fotografií k oběma vzpomenutým.


    Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 80)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,