Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Ikarské lety IV

    Divadelním režisérem

    […] Ale vraťme se k divadlu. Já filmař, který vždy od malička vymýšlel jen filmy, proč divadlo? Ono to divadlo také ve mně bylo od malička. Jako dítě jsem hrával na ochotnické scéně v Sokolovně a velice rád. Pak za války, na zákopech jsem napsal Hru na slamině pro zákopníky a proti Němcům. Hudbu mi složil Jožin Šiška ze Vsetína a sám hrál na kytaru a zpíval ty písně. Sedělo se na slamině, protože zákopníci spali na slámě a kopali na Rožnovsku protitankové zákopy, o nichž jsem jako ještě ne devatenáctiletý pořizoval mapy a dodával je osobně přes vsetínskou odbojovou organizaci ruským partyzánům.

    […] Když jsem šel do inscenace, ptal jsem se sám sebe: Může-li filmový režisér dělat divadlo? A sám jsem si odpověděl, že je to lehčí cesta, umí-li s herci, a já myslím, že umím. Než divadelník, který nezná vůbec práci s kamerou a celou filmovou techniku a montáž. Divadelníci většinou jen fotografují divadlo a neumějí montáž. Ingmar Bergman je génius obojího druhu, a tak jsem si vzal z něj příklad, když jsem šel do Vídně divadlo dělat. A z televizních zkoušek jsem měl dost zkušeností s herci, i když na divadle se musí daleko více opakovat, protože pro televizi zkoušíte do dvou až čtyř kamer jednu scénu, ale na divadle je to celý akt. A pak je dobře vědět, že v televizi je to stín, obraz herce, na divadle je to živý člověk představující tu či onu osobu. Zpočátku to není lehké pro filmaře naučit se té divadelní trpělivosti a důkladnosti. Ale zvykl jsem si brzy.

    Zpočátku to není lehké pro filmaře naučit se té divadelní trpělivosti a důkladnosti. Ale zvykl jsem si brzy. Audience, Vernisáž, Policajti FOTO ARCHIV AUTORA

    Havel

    A pojďme nyní k Václavu Havlovi, kterého jsem z Prahy neznal. A poznával jsem ho z jeho dvou aktovek ve Vídni. A to bylo potěšení. Václava Havla cením především pro jeho neobyčejnou lidskou statečnost, protože to dokázal sám, jako chlap, svou svobodnou vůlí. Cením ho pro jeho velký dramatický talent, ale to má od Boha. Za to ani nemůže, může jen za to, jak to dělá. A to je veliké, lidsky i umělecky. Prošel jsem celým světem a také tam pracoval a viděl divadlo v tolika zemích. Václav Havel patří mezi ty nejlepší současné dramatiky světa. To, co umí, to mu žádný policajt nemůže vzít. Jen aby byl zdráv. Proto bylo mi ctí i štěstím režírovat jeho dvě aktovky. Dostal jsem nejlepší možné obsazení v Burgtheatru. Spisovatele hrál Joachim Bissmeier, se kterým jsem chtěl původně dělat Clowna. Sonja Sutter, která přišla z Východního Berlína kdysi, hrála manželku přítele a herečku ve Vernisáži. Johannes Schauer hrál neobyčejně dobře a komicky sládka. Lepšího jsem nemohl mít. Dal jsem mu potom hned roli v mém rakouském kinofilmu Návrat. Byl strýček nebožtík. Doba zkoušek trvala několik měsíců, času bylo dost si s tím pohrát. Přišel jsem každodenním zkouškám na chuť a naučil se denně připravovat nové nápady a lepší řešení situací. Bydlel jsem neobyčejně pěkně ve starém barokním domě blízko svatého Štěpána. Často jsem si tam zašel. Byl obnoven po válce a velmi pěkně. Práce s herci byla radostná a hned jsme se sblížili. Respekt všude vždy vzrostl pro mě, když jsem ukázal v projekci moje Rodáky. Pak lépe věděli, co je se mnou. Na jedné straně Rodáci způsobili náš odchod z vlasti a na druhé mi otvírali dveře všude, a nejen dveře, ale brány dokořán. Také asi Osud. Bral jsem to tak a nermoutil se, že nejsem doma a hlavně, když jsem měl pěknou práci s dobrými lidmi.

    Mrožek

    Mrožka jsem dělal také neobyčejně rád. Seržanta v jeho Policajtech hrál dovedný komik Ed Stavjanik, všestranný sportovec s holou lebkou. Jako seržant neustále má cvičit doma svaly a napínáky s činkami. Chtěl jsem lidi také více bavit a navrhl jsem Edovi, jestli by nemohl hrát jedno číslo s dialogy na hlavě – tedy stoje na hlavě. Nebylo to pro něj těžké. Příští den si přinesl malou podušku a hrál stoje na hlavě. U publika to vždycky bylo haló. Tak jsem přicházel na to, co divadlo chce a diváci. Krásné ideje a dialogy nestačí, když herci pořád sedí nebo stojí a jen popojdou. To dělá každý. Trochu cirkusu do toho. Trochu té Ameriky. Divadlo nebo film nesmí jen poučovat, ale hlavně bavit, a tím i poučovat.

    […] Vernisáž je o autoru – Havlovi, který přijde na návštěvu k přátelům, manželům, hercům, kteří mu chtějí ukázat nové zařízení bytu. Nejdříve si vychvalují, jak se jim spolu dobře žije, až začne žena autora svádět a válí se přitom na kůži ledního medvěda s vycpanou hlavou. Vymyslel jsem si to. Měl jsem na chalupě v Chřibské a také v Praze v pracovně takové medvědy lední, které mi věnovala Květa. Dělal jsem na nich jógu velmi rád. Sonja se svíjela na medvědu a kroutila tělem jako břišní tanečnice. Je to lepší, než když herci sedí jen v lenoškách a povídají, jak se to inscenovalo jinde. Nemám rád statické, jsem filmař od malička.

    Na premiéru byl pozván Havel i Mrožek. Mrožek přiletěl z Paříže a Vaška nepustili. Měli jsme dvacet sedm opon na premiéře. Noviny potom psaly ve Vídni, že se zrodila hvězda, a když jsem četl pozorněji, psali, že se zrodila režijní hvězda pro divadlo z filmaře. Na premiéru přijela také šéfka Národního divadla v Helsinkách, ve Finsku, paní Savolová. Když to viděla, přišla mě pozvat, abych režíroval u nich. Neměl jsem čas pro filmy, ale řekl jsem, že tam přijdu, jakmile oni budou mít pro mou inscenaci místo a já čas. Rozhodl jsem se tam udělat své pojetí Dostojevského Idiota. Však k tomu dojdeme. Bude to velmi zajímavé ve Finsku.

    Kohout

    Na jaře [1980] mě čekala další práce, televizní hraný film podle scénáře Pavla Kohouta a dle námětu jeho ženy Jeleny Mašínové. Komedie Nápady svaté Kláry. […]

    V souvislosti s Nápady svaté Kláry nemohu nevzpomenout scenáristy Franty Dvořáka, který uměl psát komedie, byl také jednu dobu šéfdramaturgem Barrandova a pak učil scénář na FAMU. Jelena Mašínová byla jeho žačkou a asi měla dobrou paměť, jako já. Totiž když po premiéře Kocoura přišel ihned za mnou Franta Dvořák a vyprávěl mi ten námět o dívence nadané telepatií, že to napíše pro mě a že to je ta pravá komedie pro mě. Franta Dvořák umřel, ale Jelena ten nápad vzala, zachránila, napsala velmi dobrou filmovou povídku. A jako scénář to udělal velmi dobře Pavel a mně to dali jako štafetu dál. Pavel to napsal až ve Vídni, v exilu, svobodně na situaci v českém městě někdy v osmdesátých letech včetně STB. Ale nebyla to ani komedie zlá, jen patřičně kousavá a vtipná. On Pavel je někdy pan mistr. Poznal jsem to i později, když jsem dělal v Norsku na divadle jeho hru Marie zápasí s anděly.

    Produkci filmu dělala ZDF, redaktorem byl zase F. K. Wittich, dobrý přítel a znalec umění dramatického i života. Navrhl jsem točit ten film ne v Rakousku, kde by to také šlo, ale v Jugoslávii, a to v Záhřebu, kde jsem měl na to patřičné motivy a také řadu výborných herců a přátel s pochopením české atmosféry. A kameramanem byl Živko Zalar, který vystudoval v Praze. Začali jsme hned hledat s Wittichem obsazení z Německa, Rakouska. Pavel Landovský dostal roly školníka, kterou pro něj napsal Pavel Kohout. Potřeboval jsem celou třídu, dívek a kluků kolem čtrnácti let. A to jsem vzal děti z jedné záhřebské školy, kde studují od dětství herectví a při tom je to také normální škola se vším všudy. Tak to už byla pro kvalitu filmu výhra. A hlavně šlo o hlavní roly Kláry. Tu jsem si vybral mladou Káťu Böhmovou, krásnou a nadanou dívenku, dceru herce Karl-Heinz Böhma, syna velkého dirigenta z Vídně, a polské maminky Barbary Lass Kwiatkowské, která skoro hrála Dianu v Kocourovi. Ale pak jsem našel Emilku Vašáryovou, která byla pro Dianu ideální. Ještě více nadpozemská než Barbara. Barbara byla první žena Romana Polanského. […]

    Nápady svaté Kláry jsme točili nejdříve ve Studiu Hamburg, kde jsem už víckrát a rád točil. Na otce Kláry jsem si pozval z Edmontonu Vláďu Valentu. Měl čas a rád roli vzal a byl ten pravý. Tak jsme si povídali s ním a Pavlem Landovským a měli hodně srandy.

    Po práci ve studiu jsme odletěli do Zagrebu. Bylo to zrovna v květnu a umíral Tito. On měl totiž také ty kuřácké nohy, až mu museli jednu amputovat. Dělal ještě hrdinu i po operaci a pak ho uměle udržovali na živu moderní lékařskou vědou z celého světa a ruské armády čekaly na jugoslávské a maďarské hranici, ale jugoslávská armáda byla připravena se bít. A tak je Rusové nechali. Pořád se ptám, kdybychom se bili v roce 1968, zda by se sovětské tanky stáhly? Dodnes si myslím, že ano. V rozhovoru se sovětskými důstojníky jsem slyšel, že byl takový rozkaz, kdybychom se bránili, aby se vrátili. Co by se asi stalo, kdybychom se bránili? Létaje do Zagrebu jsem viděl z letadla stovky helikoptér s červeným křížem. Vím, že jugoslávská armáda by se bránila. U nás se nic takového nemyslelo, ani netušilo. V tom byl rozdíl. I mezi našimi národy. Pan Voskovec mi jednou říkal, že už se nechce nikdy vrátit do Československa, protože ten národ nebojoval v roce 38, ani 48, ani 68, tak nikdy už nebude bojovat. A měl pravdu. […]

    (pokračování)

    Výběr z Pamětí Vojtěcha Jasného, sepsaných v New Yorku v letech 1988–1989, edičně připravil Jiří Voráč (ediční úpravy jsou vloženy do hranatých závorek)


    Komentáře k článku: Ikarské lety IV

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,