V zajetí barev (No. 1)
Býti hrdým Ostravanem znamená i v letních měsících se občas vracet ze svých dlouhých cest, zejména pak ve dnech, kdy město milené kulturou září. Zatímco Beats for love pravidelně vynechávám kvůli jejich každoroční termínové kolizi s milovanými Vary, další důležitý milník evropského festivalového léta, jímž jsou legendami opředené Colours of Ostrava, přehlížet nehodlám, byť napříč lety se můj vztah k životnímu opusu magnum Zlaty Holušové a jejích blízkých dosti zásadně proměňuje. Primárním záměrem tohoto seriálu je zodpovědná snaha nalézti odpověď na dvě palčivé otázky: jaká je aktuální tvář moravskoslezského fenoménu a zda se po loňském, poněkud rozpačitém ročníku vše navrací do správných kolejí. Oponu čapněte, nahlížejte za ni spolu se mnou!
Je zcela nepochybné, že multikulturní festival ve svých dlaních třímají lidé, kteří své profesi velmi dobře rozumí a setrvale hledají nejlepší cesty, jak mamutí podnik dokonale zajistit. Zdejší organizace je na excelentní úrovni, zjevně inspirována spřízněnými podniky z celého světa. Kohorta výborně informovaných oddaných pracovníků okamžitě a s ochotou plní účastníkova přání, případné změny jsou bezprostředně komunikovány. Zahajovací tisková konference byla pregnantní, v rámci možností stručná, ale také informačně hutná. Nejnepříjemnější záležitostí startu úvodního dne tak byla dobrodružná cesta přes rozkopanou Ostravu, na čemž ale barevné impérium nenese nejmenší vinu.
První hodiny 21. ročníku ovládla velkoformátová repríza masově populární inscenace The Legend of Lunetic, za níž autorsky stojí umělecký tandem dramaturgyně Natálie Preslové Strýčkové a režiséra (v případě zmíněné féerie rovněž herce) Janka Lesáka, kteří pražské Divadlo NoD z někdejšího suverénního sídla divadelní progrese postupně přetvořili v současné rejdiště nekomplikovaného, divácky přítulného popu. Imaginativně neduživá, formálně předvídatelná, herecky a tanečně však energicky nadopovaná groteska sice nesnese srovnání s nejlepšími inscenacemi Tomáše Dianišky a dalších generačních spřízněnců, její průzračná přímočarost a ideová navázanost na devadesátá léta z ní ale činí ideální startovní pochodeň akce, jež propojuje hudbu s dalšími druhy umění. Gong nadšením ryčel!
Svou hudební odyseu jsem následně zahájil letmou rekognoskací domácích nadějí: ADONXS aneb Adam Pavlovčin produkuje příjemný, britskou inspirací nasáklý pop, jemuž by spíše než rozměry víc než velkorysá T-Mobile stage slušela menší klubová scéna a noční programový slot. Složením ukázkově mezinárodní, v Praze usazená sympatická indie rocková grupa The Silver Spoons, která otevřela program na ORLEN Drive stage, svým energickým setem jednoznačně prokázala, že její ambice prosadit se na evropské scéně rozhodně nemusí být liché.
Slavnostního zahájení na hlavní Česká spořitelna stage se ujal oblíbený pěvec Vojtěch Dyk s vlastním projektem, nazvaným lakonicky D.Y.K. I přes nesporné pěvecké schopnosti oblíbeného všudybyla šlo o poněkud úmorný kabaret, jenž nedosahuje humorné údernosti někdejších Nightwork ani blyštivé pompéznosti, jíž disponovaly pěvcovy koncerty s brněnským B-Side Bandem.
Nizozemští CUT_ s elegancí vnesli na časně večerní Fresh stage eklektický elektro-pop, jenž sice dokáže účelně svádět charismatem své pěnice Belle Doron, avšak kvalit vzývaných vzorů Portishead, Massive Attack či Kosheen, kteří nedávno famózně zahajovali karlovarský festival, zatím bohužel nedosahuje.
Někdejší skotský busker Murdo Mitchell ovládl komorní klubové doupě Cacao stage křehkým folk-popem, jenž míří především na dívčí, dosud nezpovykaná srdéčka, a připomíná tak nekonfliktní žánrovou odvozeninu Glena Hansarda, Damiena Rice a dalších kočovníků ulicemi i vztahovými deprivacemi.
Mé srdce trochu již uondané pomalými rozbolavělými songy pak obsedantně zatoužilo po pořádném nářezu a jeho přání bylo rázem vyslyšeno, a to hned dvakrát. Nejprve jsem si nespoutaně zařádil ve strhujícím finále koncertu národnostně pestré, rozpustilým krysařem Eugenem Hützem sugestivně kočírované úderky Gogol Bordello, jež léta patří k mým oblíbencům, a pak se nechal uhranout mistrovským kouskem bookerů Colours, jímž bylo bleskurychlé nahrazení ze zdravotních důvodů odstoupivších headlinerů Queens of The Stone Age vynikajícím instrumentalistou a někdejším členem fenomenálních Rage Against The Machine Tomem Morellem. Ten kromě vlastní sólové tvorby a několika coververzí samozřejmě nevynechal ani freneticky vzývané písně svého bývalého souboru. V nich chvályhodně nenahradil zpěváka Zacka de la Rochu, ale nechal svobodně hulákat přítomný dav. Skvostné finále jednoho z nejpovedenějších úvodních dní v historii Colours. Moc dobře bylo!
Pokračování příště.
Komentáře k článku: V zajetí barev (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)