Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Z deníku půlstoleté dámy, epilog!
Můj milý deníku, ach velká lásko moje, závěr již stojí ve dveřích chrámu, a já se cítím tak nepřipravena. Ještě mne totiž nepřebolela násilná amputace o skoro třetinu mých dnů, jež byla provedena v otřesných covidových letech, a návrat ke starým pořádkům je, zdá se, v nedohlednu. Já ale nepřestávám věřit, neboť vím, že srdce mých nejbližších příznivců si přejí můj návrat v plné síle. Letos jsem jim alespoň nadělila malou náplast v podobě prodlouženého čtvrtka. Jak se Ti líbila? Už teď se těším na naše další setkávání. Nezapomeneš na mne do roka a dne? Doufám, že nikoli.
Na pořád Tvoje,
Letní filmová škola!
Nemýlíš se, Filmovko moje milá, i já nepřestávám chápat Tvé dlouhodobé pokrácení jako křivdu a obludnou zvůli, a zdaleka nejsem jediný. Odpovědní zástupci města i kraje, jakožto i případní sponzoři by se nad sebou měli vážně zamyslet. Je alarmující, že zatímco například jihlavský festival dokumentárního filmu Ji.hlava utěšeně roste, moravský půlstoletý klenot se musí krčit na mrzké ploše pouhého jediného, totálně přecpaného víkendu a čtveřice pracovních dní. Šest dní a apendix je pro akci podobného významu i záběru zkrátka žalostně málo. Rezervační systém LFŠ si údajně národ nepřeje, prodloužení na tradiční časové penzum však jednoznačně ano. Doufám, že v blízké budoucnosti budeme vyslyšeni.
Leč budiž již konec lkaní, teď nastává chvály čas. Padesátá Letní filmová škola totiž byla okouzlující, pestrá a výborně zorganizovaná, a i ve svém posledním, byť neúplném dni mne zahrnula poctivou dávkou vynikajícího filmového artu. Zbystřete velmi, neboť Asociace českých filmových klubů pro vás na podzim chystá obří zátah. Gruzínský klaustrofobní thriller Tatami sice otevřeně přiznává svou formální inspiraci u žánrových legend Zuřící býk (Raging Bull, USA 1980, režie: Martin Scorcese) a Nenávist (Hate, Francie 1995, režie: Mathieu Kassovitz), jinak jde ale o ryzí a totálně přesvědčivou autorskou vizi, nad níž historicky poprvé své síly spojili íránská režisérka (Zar Amir-Ebrahimiová) a izraelský režisér (Guy Nattiv). Výsledkem jejich snah je fascinující napínák, jenž používá atraktivní prostředí bojového sportu k univerzálně sdělné výpovědi o brutálním manipulativním nátlaku politické moci, nezlomné lidské odvaze, a nutnosti promptně řešit osudová dilemata. Nic víc netřeba prozrazovat, jen stručně doporučit, že návštěva kina je v tomto případě opravdu nezbytností. AČFK boduje, a já jsem za to nesmírně rád!
Labutí písní mé letošní LFŠ se poté stal hypnoticky přitažlivý mindfuck Tři ženy (Three women, USA, 1977), v němž se Robert Altman hrdě hlásí k odkazu Bergmanovy Persony (1966), a zároveň svou racionální neuchopitelností okamžitě asociuje svou ideovou spřízněnost s pozdější uměleckou tvorbou Davida Lynche. Vitální exkurze do tří nevyrovnaných a okolnostmi sužovaných ženských duší, v níž k brilantní synergii dospějí znepokojivě charismatická Sissy Spaceková coby (zprvu) submisivní lolita Pinky, protřelost, vlezlost, naivitu, osamělost i umanuté ochranářství v partu Millie suverénně mixující Shelley Duvall, i sugestivní Janice Ruleová coby těhotná malířka Willie.
Odjíždím naplněn, potěšen i dojat. Děkuji velmi za parádní dny, Filmovko milá.
Doufám že za rok, ve zdraví, společně zas!
S láskou, Tvůj
Komentáře k článku: Z deníku půlstoleté dámy, epilog!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
