Divadelní noviny > Zprávy

Zemřel Jan Číhal

Jan Číhal

3. 3. 1944 Křižanovice u Slavkova – 22. 8. 2024 Bruntál

Herec, režisér, autor a dramaturg, vedoucí a spoluzakladatel ostravského Bílého divadla, legenda českého alternativního divadla.

Už od základní škole, kterou navštěvoval v rodných Křižanovicích, jej zajímalo divadlo. Na gymnáziu v Bučovicích se při zkoušení inscenace Robinsonka (1960), kde hrál hlavní postavu Jarka, setkal – jak rád vzpomínal – s hercem Jaroslavem Vojtou a autorkou předlohy Marií Majerovou. Po škole nastoupil – aby se vyhnul povinné vojenské službě – jako dělník do brněnské Zbrojovky, kde se seznámil s vůdčí postavou brněnské bohémy, básníkem Janem Novákem a také s Otou Prajznerem, hercem a pozdějším ředitelem Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Tato setkání jej zásadně ovlivnila na celý život. S Janem Novákem připravili společnou performanci v Brně na Zelném trhu. Novák recitoval Máchův Máj a Číhal jej doprovázel pohybovou kreací. Skončilo to tím, že Novák byl Číhalem vhozen do kašny, co stojí před dnešním Divadlem Husa na provázku. Byl rok 1962, Číhalovi bylo osmnáct let. A tato akce jej navedla na cestu, z které už nesešel, byť nikdy se nestal profesionálním divadelníkem, vždy žil a vystupoval na divadelním okraji. Vystudoval zdravotní školu, což jej živilo – stal se rentgenovým laborantem.

Postupně se dozvídal o dalších divadelních směrech a umělcích, především o antropologických aktivitách a fyzickém divadle Jerzyho Grotowského v Polsku, a jimi nasměrován prošlapával vlastní divadelní cestu, na kterou přibíral obdobné solitéry. Anebo se k nim připojoval. Stal se součástí vlny avantgardních divadel šedesátých let. Jejich vize a přemýšlení o smyslu a poslání umění a divadla jej provázely celou jeho tvorbou.

Divadelní znalosti získával v ochotnickém studiu při Divadle bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno, studio sídlilo v bývalém prostoru Divadla Bolka Polívky). Studio vedli herci divadla Ladislav Lakomý, Jiří Dušek. V jejich skupině, kterou vedl Vilém Pfeiffer, herec legendárního D 34 E. F. Buriana, byla například i Eva Tálská. Nazkoušeli inscenaci Strach a bída Třetí říše podle Bertolta Brechta.

Roku 1964 odešel z Brna na takzvanou umístěnku do Ostravy jako rentgenový laborant. V 1965 – 1967 odsloužil základní vojenskou službu v Lounech, později ve Slaném, kde se setkal s filosofem Vladimírem Machkem a nímž ho poté pojilo celoživotní přátelství a společná divadelní tvorba. Mach s ním od té doby spolupracoval jako dramaturg a inspirátor řady akcí a podnětů. Vznikly inscenace Zrcadlení na texty Vladimíra Holana, Romance pro křídlovku podle Františka Hrubína a Vietnam, teď! na motivy Johna Steinbecka.

Po návratu z vojny se natrvalo přestěhoval do Ostravy. Založil tam – v Domě kultury VŽKG – divadelní studio ACT a festival experimentálního divadla s názvem Generace, který se ovšem dočkal jen dvou ročníků. Hrál na něm brněnský Quidam, v němž vystupoval Petr Oslzlý, pražské Divadlo Na okraji a Divadlo Viola či prešovské Poetické divadlo. V rámci divadelního studia ACT vznikly tehdy inscenace Těla (spoluautor Petr Nejedlý), A. Mariengof: Magdaléna, Jean Pierre Duprey: Já neměl uváznout nohama v této galaxii a Kniha Jobova, jež se  hrála na Wolkrově Prostějově a zvítězila na přehlídce ve Zvolenu.

Na druhém ročníku festivalo uvedlo Act studio inscenaci Mysterie a malé hry na texty Ivana Svitáka, Petra Weise. Současně bylo Act studio – stejně jako festival – zřizovatelem zrušeno. Nastala léta normalizace.

Číhal se ale – jako nikdy v životě – nevzdal. Založil soubor, který nazval Někde něco, a vystupoval s ním v ostravském K–klubu. Nastudovali Milou sedmi loupežníků Viktora Dyka s písničkami skifflového souboru Cantabile. S Vladimírem Machkem napsali a inscenoval text Antihamlet, který byl vybrán na festival amatérského divadla do Záhřebu (jel tam ale nakonec soubor Vedeného divadla Karla Makonje). V roce 1981
vznikla ještě – ve spolupráci s jiným ostravským amatérským souborem Aureko – inscenace Jakou barvu má srdce, na níž se podílel především herecky.

V roce 1982 založil – spolu s bratry Luďkem a Petrem Jičínskými, Táňou Bartošovou a Ivou Durczakovou – Bílé divadlo, jež se mu stalo pro další jeho umělecké směrování osudným. První inscenací nového souboru byla dramatizace prózy Kluby poezie Bohumila Hrabala, kterou pod názvem Hráz věčnosti uváděli mimo jiné v pražském Činoherním klubu či – s posvěcením Bohumila Hrabala – i v legendárním libeňském Automatu Svět. A přišly další inscenace, akce a performance. A také divadelní dílny angažovaného divadla, jež vedl Petr Oslzlý či (nedávno též zesnulý) Vladimír Martinec. S Martincem se poté setkával i jako herec na profesionálních ostravských divadelních scénách. Hostoval v inscenacích Sen noci svatojánské a Cyrano (režie Jan Kačer), Kavkazský křídový kruh, Ať žije královna a v Juanovi v režii Radima Kovala.

V Ostravě-Porubě připravoval s Bílým divadlem pohybovou verzi Tristana a Isoldy, inscenaci však soubor dokončil až v sálku jednotného kulturního střediska v Klimkovicích u Ostravy. Osvětová beseda v Porubě o experimenty Bílého divadla už neměla zájem… Tristan a Isolda byla ale v amatérském divadelním prostředí velmi úspěšná a z přehlídky v Brně postoupila do celostátní přehlídky Šrámkův Písek (1986). /Videoukázku z dílny Bílého divadla v roce 1984 najdete zde./

V dalších inscenacích se Číhal se svým souborem věnoval přesahům lidové kultury do divadla. Připravil scénický masopust nazvaný Boží tělo – hody – vynášení smrtky, spolu s Vladimírem Machkem psal hry na lidové motivy, s lidovými písněmi a zvyky. Bílé divadlo tehdy definitivně opustilo tradiční divadelní sály, hrávalo v ulicích, na náměstích, na vesnických návsích či v parcích (např. v klimkovickém zámeckém parku). V souladu s tehdy aktuální polskou ariergardou oživovali prostředky avantgardního divadla lidové písně a zvyky. Soubor byl nucen se opět přesunout, tentokrát do Bohumína, do klubu ROH ČSD. Zde vznikla inscenace Faust podle knihy lotyšského autora Margerse Zariňše, alžbětinského dramatika Christofera Marlowa a francouzského básníka Paula Valéryho (ukázku najdete zde), klauniáda Dva kohouti na smetišti a hlavně Dům mé matky – volná variace na báseň Vladimíra Holana Návrat, která se stala jednou z kultovních inscenací souboru, hrála se na všech možných přehlídkách včetně Jiráskova Hronova. Připravili také vlastní adaptaci Sofoklovy Antigony ovlivněnou americkým souborem Living Theatre, jenž tuto látku uvedl 12. října 1980 na tajném ilegálním představení v sále hospody Ořechovka v Praze–Střešovicích.

Po roce 1989 se Bílé divadlo nezměnilo. Číhal s ním pokračoval v divadelních aktivitách mimo oficiální umělecké struktury. Neměl potřebu vstoupit do profesionálního divadelního provozu vědom si, že by to znamenalo ztrátu tvůrčí svobody a umělecké a lidské nezávislosti a otevřenosti. Raději – a často – hráli na festivalech, na poutích, v ulicích a na náměstích. Současně Číhal na přelomu tisíciletí založil performerský festival Někde něco odkazuje tak ke svému dávnému souboru. Nejprve se konal na Masarykově náměstí v centru Ostravy, později v technické hale chemických závodů v Hrušově. (Dokument o jejich zájezdu do Francie v roce 1999 najdete zde.)

Prvním vlastním polistopadovým projektem Jana Číhala a Bílého divadla byla inscenace Červený kohout letí k nebi podle knihy srbského spisovatele Miodraga Bulatoviče, která se hrála výhradně v přírodě a Bílé divadlo ji uvedlo i v rámci české sezony v Paříži či na festivalu Divadlo v Plzni. Z projektů dalších let jmenujme performanci Poslední večeře, kdy diváci seděli u jednoho stolu a byli společně s herci přímými účastníky Kristovy poslední večeře (videoukázku najdete zde), dále Rimbaudem inspirovaný Opilý koráb – cesta argonautů za zlatým rounem (ukázku najdete zde), Beckettovy texty Šťastné dny a Krappova poslední páska (Číhal hrál Krappa), projekt Sidonie nádherná o baronce Sidonii Nádherné ze zámku Vrchotovy Janovice, osobně laděné Občerstvení (Refrigerium) inspirované Číhalovým onkologickým onemocněním a obdobně koncipovaný projekt Zde – na ostrém rozhraní života, někdy též nazývaný Postele. Ve všech projektech Číhal i vystupoval. Dával jim pečeť své osobnosti obdobně jako kdysi Tadeusz Kantor svému souboru Cricot 2. Opominout bychom dále neměli outdoorovou performanci na texty Czesława Miłosze a Tadeusze Kantora Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu, která se hrála na skutečném, ručně poháněném dřevěném kolotoči. Bílé divadlo s ní objelo řadu festivalů a míst u nás a v Polsku.

Ovšem dílem, kterým Bílé divadlo proslulo nejvíc, byla performance podle kreseb Martina Velíška Ty, který lyžuješ, pohybová kreace šesti – v průběhu let stárnoucích – nahých performerů-lyžařů doprovázená komorním dívčím kvartetem vážné hudby (fotodokumentaci a ukázky najdete zde, zde, zde, resp. zde). Premiéru měla 11. října 1997 v pražském klubu Roxy v rámci festivalu …příští vlna/next wave… Stala se pro soubor ikonickou, hrál ji nejméně 180krát až do oficiálního ukončení své činnosti v létě 2021. Objel s ní takřka celý svět, od francouzského Avignonu, Périgueux, Paříže či Chalon přes italský Turín, švédský Stockholm, polskou Varšavu, ukrajinský Kyjev a ruský Archangelsk až po jihokorejský Soul. Číhal dokonce variaci nahého lyžaře natočil s Petrem Zelenkou jako znělku karlovarského filmového festivalu v roce 2003.

Co se týká filmu a televize, mihl se v Šulíkově filmu Sluneční stát (2005), Sametoví vrazi (r. Jiří Svoboda, 2005) nebo v televizní inscenaci Lovec vodního ticha (2008). O něm samotném byl ostravskou televizí natočen krátký dokument v cyklu Osobnosti z regionu, o Bílém divadle vznikl dokument Blázni, básníci a pábitelé, olomoucká divadelní fakulta společně s berlínskou natočila o souboru dokument Rodinné rituály.

Loni v září na festivalu …příští vlna/next wave… získal poctu Živoucí poklad udělovanou osobnostem české alternativní a nezávislé divadelní scény.

V rozhovoru s Kateřinou Huberovou v Českém rozhlase Dvojka v červenci 2017 řekl: Vždy jsem hledal podstatu lidské existence a tu jsme skrze divadelní imaginaci převáděli do divadelních projektů a akcí.

O jeho úmrtí dnes ráno Divadelní noviny informoval spoluzakladatel Bílého divadla Petr Jičínský.

/Pro iDN z více zdrojů – především Databáze českého amatérského divadla – zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 23. srpna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Jan Číhal

1. Vladimír Hulec

   

   Honzo „Bílé divadlo“ Číhale, nahý lyžaři, červený kohoute letící k nebi,
   kdybych hledal synonymum pro divadelního alternativce u nás, byl bys jím především Ty a vaše Bílé divadlo. Zaťatec, který dokázal kolem sebe shromáždit opravdové samorosty. Takoví, kteří snad jen kolem Living Theatre svého času byli. Existovali jste mimo veškeré zavedené struktury, každé vaše představení, každá inscenace či performance, každá vaše aktivita byly událostmi přesahujícími prosté hranice divadla. Byli jste divní, šílení, přátelští. Posedlí divadlem, uhranutí svou tvorbou, svými tématy. Pokaždé jiní a vždy stejní. Diví, sví, nezařaditelní. Nádherní. Komunikovali jste divadlem i svými životy. Každým svým činem, slovem, každým gestem.
   Byl jsi a navždy pro mne zůstaneš Prométheem a Fénixem alternativního divadla u nás se vším, co tato označení obnášejí. Nikoli jen divadelní formou fyzického divadla inspirovanou tzv. druhou divadelní reformou, jak ji v šedesátých letech definoval Kazimerz Braun a která Tebe a vás nasměrovala a po celou dobu vedla, ale i životními postoji, samou Tvou/vaší existencí v tomto světě. I když Ti nemoc či lidé v některých fázích Tvého života klovali vnitřnosti, vždy jsi se vzepřel a pokračoval s divadlem a svými divadelními kumpány a děvami dál. Potkat vás kdekoli byla čirá radost, omamná jízda na kolotoči, který jste ostatně jeden čas vozili sebou. Z tohoto obrazu mně už nikdy neodejdeš.
   Jsem rád a hrdej, ži Ti festival …příští vlna/next wave…, který jsem spolu s Janem Dvořákem zakládal, dal loni poctu Živoucí poklad. Zasloužil sis ji bezvýhradně. Ostatně napsal mi tehdy režisér J. A. Pitínský, že i pro něj jsi Živoucím pokladem a že je šťastnej, že Ti ji festival udělil.
   Byl jsi divadelní blouznivec a svéráz. Český divadelní underground, česká divadelní ariergarda. I Bílé divadlo bylo. Jsem rád, že jsem Tebe a bílé divadelníky a divadelnice v životě potkal a potkával.
   R.I.P.

   23.08.2024 (14.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Eva Rakosova

   

   Honziku,
   nikdy na tebe nezapomeneme. Super kolega, úžasný kamarád. Jen je mi líto, že jsem ti nestihla vrátit tvoji kávovou lžičku z vojny s číslem 33, nechám si ji na památku. Posilam ti anděla, ať tě doprovodí ke světlu.
   RIP Eva a Jirka

   23.08.2024 (18.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Jakub Číhal

   

   Moc děkujeme za krásný článek.
   Vzpomeňte a připijte si. Jsem na scéně, jsem na scéně, ale nebude to hra…

   23.08.2024 (19.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Připíjím
     Honzovi Číhalovi v Trogiru. Vzácný člověk.

     23.08.2024 (21.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Jan Ungr

   

   Asi hodně známý herec.
   Já ale o něm nikdy neslyšel.

   24.08.2024 (0.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Vladimír Hulec

     

     Pane Ungře,
     Jan Číhal nebyl známý, byl významný, což je rozdíl. „Známý“ je termín relativní, „významný“ či „vzácný“, jak píše Josef Herman, jsou pojmy absolutní.
     🙂

     24.08.2024 (0.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Václav Bartoš

   

   Vzácná osobnost,
   s níž jsem se potkal na hradeckém festivalu v roce 2009. Ten rok jsem fotografoval, koho jsem na festivalu potkal. Doslova všechny. On byl jeden z mála, kdo se dal do řeči a rovnou mi nabídl, abych s Bílým divadlem jel na festival do Avignonu. Slýchával jsem roky, že se mu ten hradecký podobá. Dodnes je pro mě cesta s Bílým divadlem nezapomenutelná stejně jako kouzlo osobnosti, kterým Jan Číhal zářil.

   24.08.2024 (14.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ