Divadelní noviny > Kritika Zahraničí
Blues o nejbližší vině
V mnichovském Residenztheater na Marx-Joseph-Platz, scéně činohry Bayerisches Staatschauspiel, jsem v polovině července navštívil inscenaci německo-etiopské režisérky Miriam Ibrahim Blues in Schwarz Weiss. V sedmdesátiminutové inscenaci se Ibrahim pokusila odvyprávět silný příběh o osamělosti, marginalizaci a rasismu, prostřednictvím básní německé básnířky a afroněmecké aktivistky May Ayim. Otázky intersekcionálního rasismu se dají pojmenovávat různě – poesie a poetika režijního gesta Ibrahim přináší zvláštně osvobozující „nebarvu“, snad podobnou té, kterou nevidíme jako slepci. Ani černou, ani bílou.
Foto: Hupfeld
Na druhé scéně „Resi“ v Marstalle (dosl. v konírně, maštali) je na lehce vyvýšeném pódiu několik bříz. Je jich šestnáct, ale počet není podstatný – jsou černobílé, a jejich dychotomní barevné rozdělení je klíčem k inscenaci jak pro režisérku Ibrahim, tak pro scénografku Nicole Marianne Wytyczak. Tahle sladká prvoplánovost je ale to poslední, co nám zážitek osladí. Navíc i břízkám můžeme propůjčit zcela nové významy, pocházející ze slovanského ideového světa. Březový háj Antonína Slavíčka, háje na Zakarpatské Ukrajině, to všechno může mít divák z našeho kulturního prostředí k dispozici ke klíčování scény.
Foto: Hupfeld
Přicházejí Patrick Bimazubute a Isabell Antonia Höckel, hvězdy Resi souboru (s Bimazubutem se můžeme setkat ještě v aktuální inscenaci Moby Dick v úloze Lovce velryb): oba však zpočátku pouze „zírají“ do publika. Nepříjemný způsob navázání vztahu s publikem, v současnosti pro české publikum tolik aktuální v debatě nad kampaní v pražské MHD, je sám o sobě výrazným inscenačním gestem, které neodkazuje pouze na určitou „tradici“ v německo-jazyčných inscenačních postupech, Petera Handkeho či Wiener Gruppe, ale je převrácením rolí v jiném smyslu než v relaci herec-publikum. Jsou to právě černošští herci, kteří jsou v civilním životě podobným pohledům často vystavováni a není divu, že Ibrahim otevírá celou inscenaci právě komentářem ke zvědavým pohledům. V neposlední řadě jde také o odkaz na ohavná freak show v podobě (ne)lidských ZOO (Völkerschau), jež se od druhé poloviny objevovala nejen v koloniálních zemích, ve Francii, Británii nebo v Německu, ale i u nás v Praze, přičemž poslední z těchto „výstav“ byla uskutečněna v Bruselu v roce 1958.
Postava „P“ (Bimazubute) hledí do publika, jako by chtěla něco říci, ale mávne rukou, a odchází za březový háj, který několikrát obejde. Totéž ale napodobuje postava „I“ (Höckel), a stupňuje se naléhavost jejich jednání, jejich obíhání březového háje, jejich touhy „něco“ vyslovit. My to cítíme, oni to dávají najevo, v těsném divadelním prostoru Marstalle to ostatně ani nelze jinak: Bimazubute hraje každým svalem tváře, i vzdálenější řady mají možnost nechat se zachytit gravitačním polem jeho tváře. Jejich pohyb kolem pódia se rytmizuje, slaďuje a zrychluje až k únavě a odpadnutí obou aktérů.
Foto: Hupfeld
„I“ se nachází v levé části scény, kouřostroj zaplní scénu dýmem, atmosféru nekonkrétního prostoru, tolik kontrastujícího s jasně definujícími břízkami, dokresluje ambientní hudební podkres a zvuky vybrnkávání mollové melodie znějící z reproduktorů. Přidávají se klavír, španělská kytara a na břízách se objevují obrazy z projekce, zobrazující vizuální ekvivalent ambientu: vizuální šum. Na začátku byla tichá tma a nervní ticho, vypráví slovy básně May Ayim Höckel, pak se stalo hlučným, příliš světlým. Bolest a údiv otevřely dveře do přítomnosti uvnitř byl křik a mumlání různých hlasů, zpřítomňuje Ayim v básni Temnota (Dunkelheit) okamžik zrození. Bimazubute se zvedá z lehu, leze pozpátku jako krab, a pokračuje v příběhu: a ten dům stál někde na okraji nebo v okrajových částech města, možná obklopen trávníkem s květinami, a vysoko na obloze se mraky rychle a klidně míjejí, v té době, žena, muž, dítě, v příběhu o mladé rodině, jejíž osud není v zemi naplněn klidem. První slovo bylo pouhým slovem: ,Mama!‘, rozkřikne se „P“, zůstává ale ležet, a v zápasu s „I“ zůstává nehybně ležet, Höckel jej dokonce vláčí po jevišti. A tak proplouváme básněmi Ayim, básněmi Vůbec téměř vůbec (Überhaupt fast gar nicht), Chladný vzduch (Kühle Luft) nebo Německo na podzim (Deutschland im Herbst), výroky, plnými odkazy k německé politice (samotné Německo na podzim je přímým odkazem na tzv. Německý podzim /Deutscher Herbst/, tedy na září a říjen roku 1977, v němž levicově orientovaná teroristická skupina R.A.F. /Frakce Rudé armády/ uskutečnila několik teroristických činů /únos a vraždu Hannse Martina Schleyera, únos letadla společnosti Lufthansa, ad./), ale samotná báseň je zaměřena na kritiku německého rasismu a jeho sedimentu v současné německé společnosti. Tvrdá kritika německé politické současnosti přichází v básni Taneční (Tanzkurs), v níž se mluvčí nedokáže rozhodnout, zda jít (politicky) vlevo či vpravo (v ten moment se na jevišti rozsvěcují nápisy links a rechts), nestíhá „taneční“ kroky, protože oni slaví v bílé, my pláčeme v černé, jak zní motiv titulní básně Blues v černobílé (Blues in Schwarz Weiss). Na drapérii se objevuje projekce hor, a z reproduktorů zaznívá skladba Michaela Kiwanuky Home again, jejíž slova rozvíjejí obrazivý a ideový svět Ayim: Many times I’ve been told All this talk will make you old So I close my eyes Look behind Moving on, moving on So I close my eyes Look behind Moving on. Za tónů Home again se Bimazubute i Höckel oblékají do bílých prostěradel, což intertextuálně odkazuje jak ke ku-klux-klanu, tak k eseji francouzského psychiatra a jednoho z hybatelů dekolonizace Frantze Fanona Černá kůže, bílé masky (1952, něm. 1980, čes. 2011), jenž v eseji mimo jiné vyjadřuje základní východisko dekolonizace: Z pohledu bílého člověka se černoch jeví jako méněcenný, ale naopak bílý člověk se svými ,civilizačními výdobytky‘, kulturou, zkrátka intelektem, je hoden napodobování, kterážto premisa se stala ústředním bodem afro-německé společenské a rasové kritiky.
Foto: Hupfeld
Od tohoto napodobování majoritní společnosti se pokouší ve svých básních vzdálit jak Ayim, tak Ibrahim i postava „I“, ztvárněná Höckel. Ta se začíná procházet po jevišti s příruční kamerou, záběry se promítají na břízy, ty ale začíná „P“ postupně jednu po druhé vytahovat z pódia: jsou to jenom kmeny bříz, a jednu po druhé pokládá částečně na elevaci a na pódium. Höckel zatím zblízka, jako pověstný „chirurg“ Waltera Benjamina snímá kamerou zblízka drapérii. Scéna se noří do tmy, když zaměří záběr přímo do tmavého záhybu drapérie: stále budu Afričankou, i kdybys chtěl, abych byla Němkou, chcete, abych byla Němkou, a já budu Němkou, i když vám nevyhovuje moje černota. (báseň Bezmezná a bezostyšná /Grenzenlos und Unverschämt/). Tvrzením, že Němcům nepřipadá ani jako dostatečná Němka, ani jako dostatečná Afričanka, by Höckel/Ayim podle mne mohla odkazovat na požadavky Dibobeho petice, kterou sepsal Martin Dibobe, jenž přišel do Berlína z Kamerunu v roce 1896 jako účastník první německé koloniální výstavy: Protože jsme Němci, požadujeme rovnoprávnost s nimi, protože jsme na veřejnosti stále označováni za cizince.
Foto: Hupfeld
Bručivá, ambientní hudba sílí, projekce pohlcuje celý sál, na ní se objevují kořeny a koruny stromů. Höckel stojí na galerii, a přednáší báseň Exodus: exodů už moc nezbývá. Jen odchod do nicoty. Bez příjezdu. Höckel oběma přináší dvě plastové lahve vody. Napijí se. Oba hledí do publika. Berou nám jazyk, otevírá Bimazubute jednu z nejdůležitějších otázek dynamiky kolonialismu. A právě jazyk May Ayim, básnířky, učitelky a logopedky, vrací nejen vlastní afro-německé komunitě, ale všem, kteří se pokoušejí vlastní hlas najít a uslyšet jej. První sbírku básní vydala Ayim již v roce 1986, avšak tři roky předtím napsala následující verše: Vyrostla jsem v Německu, jsem na cestě pryč od: mít barvu pleti, mít národnost, mít náboženství, stranickou příslušnost, na cestě pryč od: být vysoká, malá, být inteligentní, hloupá, být nebo nebýt na cestě k sobě, na cestě k tobě. Výpověď o intersekcionálním rasismu s mnoha interkulturními odkazy je pochopitelně komunikativní zejména pro německé publikum, jež otázku afro-němectví řeší již několik desítek let a jehož aktualita se stupňuje právě v posledních letech s otázkou navracení beninského pokladu do Nigérie, ale zaujmout by mohla i publikum české: kolonie jsme sice nikdy neměli (ačkoliv nedávná inscenace Handa Gote Vzpomínky na Togoland /2021/ s tím kontrafaktuálně polemizuje), ale lidská ZOO se roku 1908 objevila také v Praze, a poslechnout si její blues o nejbližší vině by mohlo uvolnit různé společenské sentimenty. Třeba právě ten, že rasismus se týká jen zemí, které měly kolonie.
///
BLUES IN SCHWARZ WEISS. Inscenace a hudba: Miriam Ibrahim, scéna: Nicole Marianna Wytyczak, kostýmy: Veronika Utta Schneider, spolupráce na kostýmech: Marina Minst, video: Amon Ritz, osvětlení: Markus Schadel, dramaturgie: Katrin Michaels, výzkum a vědecké poradenství: Dr.Daniele G. Daude
Komentáře k článku: Blues o nejbližší vině
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
