Zemřela Jaroslava Janáčková
24. 11. 1930 Havlíčkova Borová – 30. 8. 2024 Praha
Literární historička. Zabývala se především českým literárním 19. stoletím, zejména dílem Aloise Jiráska, Boženy Němcové, Jakuba Arbese a Gabriely Preissové.
Rodným jménem Jaroslava Musilová.Narodila se a vyrůstala v rodině středního rolníka. Maturovala v roce 1949 na reálném gymnáziu v Chotěboři, kde poznala i svého budoucího muže, historika Františka Janáčka. Po střední škole vystudovala češtinu a ruštinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (tehdy Vysoká škola pedagogická). Zde ji vedla zakladatelská osobnost strukturalistické literární historiografie Felix Vodička, k jehož odkazu se nikdy nepřestala hlásit. Svá strukturalistická východiska později aktualizovala o podněty dalších vědeckých směrů, zejména teorie literární komunikace. Absolvovala roku 1952. Rok poté získala titul ještě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Poté až do roku 1959 vědecky pracovala na pedagogické fakultě, kde v roce 1963 získala titul kandidát věd, a na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty UK, kde působila do roku 1985. Pak až do roku 1988 pracovala na katedře dějin umění a estetiky stejné fakulty, v letech 1988–1989 v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. V roce 1990 se vrátila na katedru české a slovenské literatury Filozofické fakulty UK, kde se stala docentkou a brzy na to i profesorkou (1992).
I když jako hostující profesorka přednášela též na jiných vysokých školách, Filozofická fakulta UK se stala jejím akademickým domovem, vyučovala zde po více než třicet let a i jako emeritní členka zdejší akademické obce na půdě fakulty prakticky až do konce života spolupracovala se svými žáky metodách vydávání a výkladů korespondence jako jedinečného útvaru dialogické písemné komunikace.
V roce 1996 odešla do důchodu, další dva roky však ještě přednášela.
Předmětem jejího zájmu se stala převážně umělecká próza druhé poloviny 19. století, epocha od romantismu k modernismu. V tvorbě autorů jako Alois Jirásek, Jakub Arbes či Gabriela Preissová nacházela podobně tvůrčí odpovědi na proměňující se umělecké otázky a podobně vynalézavé příspěvky k proměnám literárního jazyka, jaké jsou běžněji dokládány na materiálu tehdejší poezie. Literatura pro ni nebyla jen uměním, ale také kulturní a sociální praxí. Vedle velkých autorů a děl věnovala proto v četných edicích či studiích pozornost také knížkám lidového čtení, populární beletrii, nakladatelskému provozu, čtenářům a čtení. Když se po listopadu 1989 vrátila na Filozofickou fakultu UK, odkud musela v letech pozdní normalizace odejít, obrátila pozornost svou i svých studentů k zakladatelským osobnostem novodobé české literatury, zejména Boženě Němcové (monografie Příběh tajemného psaní o okolnostech vzniku, pramenech a průběhu psaní Babičky; soubor studií Božena Němcová. Příběhy – situace – obrazy pátrající po místě spisovatelčina tvůrčího a životního usilování v kontextech české a evropské literární kultury padesátých let 19. století) a problematice korespondence jako specifického druhu písemné komunikace; významně přispěla zejména k novému vydávání korespondence B. Němcové (čtyřsvazkové kritické vydání Korespondence I–IV).
Výsledkem jejího dlouholetého badatelského zájmu o realistickou prózu v české literatuře 19. století je soubor studií Gabriela Preissová. Realismus v intermediálních transformacích, doprovozený obsáhlým pramenným materiálem. Zabývá se v něm proměnami a přijetím díla v závislosti na způsobu jeho aktualizace, ať už jde o posun v rámci literárních žánrů určených publiku s rozdílnými preferencemi nebo o adaptaci operní, divadelní či filmovou.
Literární texty, jimž se jako literární historička věnovala, byly pro ni nejen objektem vědecké analýzy, ale i zdrojem živých odpovědí na aktuální životní otázky. Aby na tuto životnost a aktuálnost české literatury 19. století poukázala, vykonala stovky přednášek pro veřejnost, spolupracovala, a to i jako iniciátorka různých projektů, s rozhlasovými tvůrci, divadelníky, filmaři. Byla jednou z editorek vydané korespondence Boženy Němcové. /Více zde./
Její manžel František Janáček (1930 – 1995) byl rovněž literární historik, stejně tak jejich syn Pavel Janáček (nar. 16. 1. 1968).
Zemřela ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. /Více zde./
/Pro iDN z více zdrojů zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřela Jaroslava Janáčková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)