Šest stupňů k nejasné budoucnosti
Je zvláštní psát o projektu zaměřeném na oteplování planety v parném, takřka tropickém počasí, kdy teploty dosahují na naše poměry maxima. Když píšu tyto řádky, téměř se nedá dýchat a ani v noci se rozpálené město neochladí. A právě této problematice se věnuje poutavá tanečně performativní instalace 6 Degrees (Šest stupňů), v premiéře uvedená v prostoru Divadla X10. U jejího zrodu stál produkční tým nezávislé taneční skupiny ME-SA včetně tanečnice a hlavní garantky Martiny Hajdyla Lacové. Hlavními tvůrci a režiséry jsou slovenský tanečník, choreograf a kameraman Stanislav Dobák a australská performerka a choreografka Jamie Lee, jejichž tvůrčí uskupení Motionhouse sídlí v Bruselu, kde vytvořili řadu inovativních projektů. Zásadní vklad do instalace přineslo české kreativní studio Brainz Immersive.
Foto: archiv projektu
Oteplování atmosféry způsobuje kolísání hladiny kyslíku a tím vyvstává nejistota: Co budeme dýchat, kdyby vdechování kyslíku nebylo nadále možné? Kam a do jaké reality směřujeme? A jak vůbec budou zajištěny základní životní potřeby? Co z nás vlastně zůstane, pokud by se do budoucna zvedla teplota na Zemi o šest stupňů v průměru? Na základě Pařížské dohody se svět snaží nepřekročit dva stupně globálního oteplení. Nejasná budoucnost je nejen podle tvůrců 6 Degrees možná blíž, než se nám může zdát.
Prostřednictvím tanečního pohybu a technologických instalací s využitím virtuální reality vytváří tým umělců obrazy o potřebách lidského těla ve vztahu k proměňující se planetě. Diváci jsou vedeni poněkud záhadným potemnělým prostorem Divadla X10 po menších skupinách s časovým odstupem 10–15 minut. Instalace je rozložena na pět různých míst a každý jednotlivý obraz musí tanečníci znovu opakovat pro další příchozí. Jejich nasazení je tedy obrovské.
Foto: archiv projektu
Ocitáme se v jakémsi uzavřeném tmavém pokojíku. Dívka sedí v křesle a dívá se do mobilu, možná odpočívá, přemýšlí. Následně začne nervózně chodit po malém prostoru a je čím dál tím víc rozrušená. V rohu se rozsvítí sloupec světla, které ji přitahuje. Z meditativní hudby je slyšet dech, zrychlený dech. Dech jako rytmus života, nádech a výdech jako stálý zdroj životní energie. Simona Machovičová znázorňuje fyzické omezení v malém prostoru, jako by se snažila vymanit z pout nebo utéct pryč. Nohama proti zdi, marné nervózní švihové pohyby. Houpe se na stoličce, až uvízne zaklesnutá v rohu. Nakonec se snad dostane zase do normální fyzické kondice a znovu usedá do křesla. Možná to byla nějaká zlá předtucha.
Další prostor je opět stísněný. Nachází se tu nasvícená skleněná mísa s vodou, nad ní visí PET lahev a z ní malinko ukapává voda. Tanečnice Edita Antalová je na zemi, vypadá to, že se z místa může zvednout jen velmi těžko. Diváky má ze dvou stran na dosah a výraznými gesty snad navazuje určitý kontakt. Možná se chce dostat k míse s vodou i k lahvi, ale žádné uspokojení či uhašení žízně necítí. Rytmus dechu je tentokrát silnější i naléhavější. Celý výjev je velmi působivý, ale žádnou naději nepřináší.
Třetí zastavení nás dovede ke světelnému kříži, ten je umístěn horizontálně ve čtvercovém panelu nad hlavou performera. Marek Menšík se pohybuje více minimalisticky než obě předchozí tanečnice, chvílemi usedá na židli a je zřejmě vázán na zeslabování a zesilování intenzity světla nad sebou pomocí výdechu a nádechu. Dech i hudba nás dovedou na další místo již v suterénu Divadla X10.
Tady si diváci musí nasadit VR brýle. Na světlé scéně mezi dvěma nosnými sloupy se pomalu pohybuje opuštěná dívka ve světlém celotělovém trikotu. Po nasazení brýlí se dostáváme do jakéhosi sci-fi světa, snad mezi kořeny v zarostlé krajině, možná je to prales. Cécile Da Costa tančí dále živě a kolem ní se ve virtuální realitě pohybuje podivný stroj, neurčitelný objekt a zdánlivě ji někam posouvá a manipuluje s ní. Z rostlin a celé krajiny nakonec zbyde jakýsi černý flek. Vše zůstane spálené.
Foto: archiv projektu
V pátém zastavení sedíme v malých řadách na židlích přímo u zdi. Po opětovném nasazení brýlí se dostáváme do zcela bílého virtuálního prostoru. Všichni čtyři tanečníci-performeři se objevují na dosah ruky. Nejprve tančí unisono a pak se rozdělují a mizí v podivném prostoru. Musíme rychle obracet hlavu, abychom alespoň rychlým pohledem zachytili, kde jsou, zda za námi či vedle nás – kamera totiž zabírá prostor v rozsahu téměř 360 stupňů. Všichni aktéři jsou v bílých kostýmech a na bílém pozadí působí nadpřirozeně jako duchové. Možná že už nejsou mezi námi a pohybují se ve zcela jiné dimenzi.
Obě scény ve smíšené i virtuální realitě jsou skutečným zážitkem, i když dané téma zůstává pouze naznačené a vlastně nedořečené, stejně jako v předchozích obrazech. Instalaci je možné přirovnat k alternativním produkcím imerzivního divadla, jejichž struktura bývá podobná. Projekt 6 Degrees je ovšem obohacen o to, že filmové smyčky točí „tančící kameraman“, a to nebývá zvykem. Každý divák si z celé instalace rozhodně odnese jinou interpretaci. Ale všichni bezpochyby máme o čem přemýšlet.
///
ME-SA, Brainz Immersive, Motionhouse – 6 Degrees. Koncept, choreografie a režie: Jamie Lee, Stanislav Dobák, tvorba a interpretace Edita Antalová, Cécile Da Costa, Simona Machovičová, Marek Menšík, hudba a sound design Martin Hůla, kostýmy Michaela Semotánová, režijní spolupráce Ondřej Moravec, kurátorka projektu Martina Hajdyla Lacová, kreativní producent Jiří Hajdyla, zvuk Magda Kisela, světla Tomáš Kunst. Premiéra 2. a 3. září 2024 v Divadle X10, Praha.
Komentáře k článku: Šest stupňů k nejasné budoucnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
