Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
DIVADLO, ne DIVADLO (No. 4)
Sobotní program Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni diváky provedl členitým terénem mezilidských vztahů. Od síly bezelstného dětského přátelství přes mateřství až po komplikovaný vztah k vlastnímu národu.
Naivní divadlo přivezlo z Liberce jevištní adaptaci krátkého hraného francouzského filmu Alberta Lamorisse Červený balónek. Foto: archiv festivalu
Naivní divadlo přivezlo z Liberce jevištní adaptaci krátkého hraného francouzského filmu Alberta Lamorisse Červený balónek z roku 1956. Režisérka Michaela Homolová a dramaturg a hlavní autor dramatizace Vít Peřina přizpůsobili teskně nostalgickou atmosféru předlohy temperamentu současných dětí od tří let a podtrhli její sdělení o tom, že přátelství je jednou z nejpalčivějších lidských potřeb. Mnohem více než film pracují s humorem, na čemž má lví podíl výprava Berty Doubkové. Obzvláště loutky vedlejších figur jsou perfektní kombinací podivínství a roztomilosti a hlasový projev herců spoléhající se povětšinou na citoslovce toto vyznění ještě podtrhuje. Otočné jevišťátko vybavené několika rozkládacími domky, které do sebe zapadají jako puzzle, umožňuje rychlé změny dějiště, jedno mikrodobrodružství chlapce a jeho jediného kamaráda – zdánlivě obyčejného červeného balónku, který ho všude následuje jako věrný pejsek – střídá druhé. I proto děti (a nejen ony) na repríze od 13 hodin sledovaly příběh s neutuchající pozorností.
Střípky ženy ostravského Divadla Petra Bezruče v režii Jana Holce. Foto: archiv festivalu
Střípky ženy ostravského Divadla Petra Bezruče v režii Jana Holce jen potvrdily pochyby, které ve mně vzbudila jiná inscenace této hry Katy Wéber – verze polského divadla TR Warszawa v režii Maďara Kornéla Mundruczóa, životního partnera autorky. Text sestává ze dvou nesourodých polovin – první exponuje domácí porod hlavní hrdinky Maji s tragickým vyústěním (jde o autobiografický námět), druhá od této tragédie podle mého neústrojně odvádí pozornost, jelikož na jeviště přivádí celou Majinu rodinu a spolu s ní i množství dalších témat a motivů. Zatímco v první půli se dostaneme až na dřeň dané situace, navazující část sleduje příliš cílů najednou a logicky tak klouže po povrchu. Nejvíce bity jsou na tom mužské postavy, které se jeví jako duo přitroublých slabochů. Leccos scenáristka s režisérem zvládli napravit ve stejnojmenné filmové verzi z roku 2020, která se mnohem více soustředí na cestu hlavní hrdinky v podání Vanessy Kirby za smířením. Česká inscenace zkratkovitost rodinných konfrontací ještě posílila (zatímco polský opus trval 150 minut bez přestávky, ostravští si vystačili jen se dvěma hodinami včetně přestávky). Jestliže Majin domácí porod ztvárnil maďarský režisér tíhnoucí k hyperrealismu metodou live cinema, Holec natočil film, který je divákům na každé repríze jednoduše promítnut. První části tudíž chybí divadelní rozměr, ačkoliv Alexandře Palatínusové na plátně jsem věřila každičký Majin prožitek, od radostného očekávání přes trýznivou, pudovou, zvířeckou bolest až po totální zoufalství z nemožnosti zvrátit svůj osud. Také Magdaléna Holcová, Kateřina Krejčí a Markéta Haroková v druhé půli ze svých postav vykřesaly, co se dalo, ale i tak jsem se nemohla zbavit dojmu, že rodinné konfrontace jsou nám předestřeny ve velice zjednodušené podobě, bez spodního proudu či podtextu. Byl to pokus o realistický až naturalistický portrét rodinných vztahů, který však absence stínu usvědčuje z falše.
Inscenace Pes na cestě Slovenského národního divadla podle prózy Pavla Vilikovského. Foto: archiv divadla
Inscenace Pes na cestě Slovenského národního divadla podle prózy Pavla Vilikovského (1941, Palúdzka – Liptovský Mikuláš) je důvtipným komentářem slovenské národní povahy a šířeji i pocitu méněcennosti malých středoevropských národů majících svou zkušenost s totalitou, k němuž se velmi dobře může vztáhnout i český divák. Jak bývá u režiséra Dušana D. Pařízka zvykem, tvar je to jevištně minimalistický, opírající se o angažované herectví Alexandra Bárty, Ľuboše Kostelného, Roberta Rotha a Richarda Stankeho, kteří plynule přecházejí od bodrého tónu přes bernhardovskou misantropii až – to především v případě Kostelného – k frontálnímu spílání publiku a dokonce i ke vkusnému ztvárnění ženské figury. Samozřejmě nechybí ani typické režisérovy postupy, které už se mi trochu okoukaly: decentní práce se zpětným projektorem, scéna plus mínus kopírující tvar kostky, hra se stíny, destrukce některé části výpravy, kostýmy v zemitých barvách (Kamila Polívková) a podobně. Inscenaci však vůbec nemíním odpírat její nezastupitelnou, zásadní roli v kontextu současného slovenského divadla. Vzhledem k bezútěšnému politickému vývoji na Slovensku od premiéry v dubnu 2024 jen posílil její apelativní rozměr, jak koneckonců dokázaly i včerejší dlouhé ovace poté, co čtveřice představitelů přečetla manifest vyjadřující podporu svobodné slovenské kultuře. (Pozn. editorky: O celé znění manifestu jsme požádali hnutí Kultúrný štrajk, následně ho vydáme na iDN.)
///
Další díly seriálu naleznete zde.
Komentáře k článku: DIVADLO, ne DIVADLO (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
