Clown Bilbo bloguje (No. 10)
…
Trápení aneb Luckyho třešničky
Trápení je nepříjemné i příjemné… Jde o to, co z utrpení vzejde!
Dvacet centimetrů vpřed a šedesát do hloubky… Snímek SYLVIE KROBOVÁ
Vydržela!
Třeba moje babička z Netolic má syna, velkopěstitele třešní. Pokaždé se těší na jeho úrodu. Jednou to ale s lačnou konzumací přehnala. V žaludku a ještě tam všade v útrobách začal pekelný kolotoč. Poposedávala, popocházela, občas říhla, ale uspokojivé mezery bez břišního tanečního ataku se krátily a krátily. Ve vrcholném návalu otevřela dvířka toalety a… Už, už noří ukazováček do krčku… Už, už cítí úlevu… Ale náhle uvidí, ve své nebohé, šedivé hlavince, synovy smutně vyčítavé oči – zornice pěstitele. To mu přeci nemůžeš udělat. Celý rok se stará o strom, příkladně ho zalévá, okopává, hnojí, protrhává, ořezává, probírá… A ty bys jeho plody tahle potupně vyhodila?!… Znehodnotila?!… Co to děláš?!… Dej z krku ten prst!…Bude to? Jak můžeš trčet tady… v této místnosti?!!… s prstem v krku!… FUJ! Styď se! Vyběhne ven a zase poposkakuje, poposedává, tančí netrpělivě… tu valčík, tu třasák, tu tarantellu… Opět nevydrží, a ukazováček, protiva protivná, se slastně kroutí a ukazuje do černé díry babiččina vesmíru… Už, už se ten červík zahlodává, zavrtává a zjedná nápravu… Mami, tak ty takhle?… Já dřu v sadu, od rána nelením, času nehledím a tvůj svraštělej ukazovák, aniž by se přičinil, chce, aby mé poklady z břicha vyčinil?… FUJ!… Můj přímo zdvižený ukazovák výhrůžně varuje! Máti, máti, máti… Kdo se bude poslední smáti? Ha, ha, ha…?! …Celá zkoprnělá peláší na dvorek, na chviličku své bolesti rozežene… OJ! Vítězství! Syn bude mít radost!… Ale jak jen může nejrafinovaněji zasáhnout bolestivá křeč, tak ji zasahuje… To není k vydržení! Já snad prasknu… Jak tykev! Vyvalí se to ze mě! Poteče to jak huspenina z jelita, maso ze strojku… Tlačili, tlačili… kopali, kopali, až syna vykopali… No jo, kvůli němu to musíš vydržet!… Krok sem, tam… No vidíš, že to jde!… Aúúúůůů… Namodralá mísa v malé místnůstce volá: Zvrhni do mě své trápení!… Uleví se ti!… Zvrhni!… Ale krutý synův pohled kdesi v podvědomí křičí, řve, nadává: NE!… Zápas trvá celou noc… Chvílemi už babička leží tváří v toaletě, chroptí, vzdychá – vyčerpáním, úlevou… Ale pokaždé slaví vítězství její vůle a výhružné, výstražné bulvy potomkovy. Co by tomu řekl syn, celý rok pěstoval, a ty to vyvrhneš místo poděkování! A tento rok se třešničky nebývale vyvedly!… Ta křupavá chuť!… Sen!… To nejde! Tím bych mu vlastně řekla, že se mu nevyvedly… Přitom jak ony krásně chroupaly!?! Chroupy, chrou… Mocná křeč znovu silně sevře nafouklé panděro… Otvírá okno, dveře… Průvan zvedá suknici. Jeden ukazovák se k ústům napřimuje, druhý ji samu kárá… Syn, syn… Šílenství!… Ráno jsem ji našli spát vyčerpanou na kavalci. Něžné kočičí klubíčko, nervní uzel. Po probuzení sípla: Dokázala jsem to! Udržela! Udržela!… Já vydržela!… a UDRŽELA!!! Nechápavě jsem na ni zíráme. Načež omdlela…
Poručte, aby přemýšlel!
Andrej Krob. Snímek JINDŘICH GÖTH
Trochu jiné utrpení zažívám v roli Luckyho v Beckettově Čekání na Godota, které jsme nazkoušeli s Andrejem Krobem a jeho Divadlem Na tahu. Nikdy předtím jsem neříkal tak složitý text. Mount Everest slov. Každou chvíli hrozí pád laviny, cepínu málo zaseknutého… A záchranný provaz v nedohlednu… Vylezu na vrchol, zdolám jej?… Ke všemu se mnou předtím Pozzo na provaze rumpluje sem a tam. Přines, odnes, posluž, zatanči… To všechno jsou pokyny pro koně. Mohl bych občas zařehtat, utrousil bobek, slinu, a nikdo by se nedivil… A pak přijde Vladimírova replika Poručte, aby přemýšlel. Pozzo jim hned poradí, ať mi nasadí klobouk, jinak nemůžu myslet. Vykonají a Pozzo špitne Vzdalte se… A pak s bičem v ruce panovačně práskne a zahuláká: Přemýšlej, čuně! Já chvíli zmatkuju, tančím, vzdychám… přeci jenom jsem už dlouho koněm… než mě bič přinutí k výtrysku víc jak pětiminutového monologu. Tibetská Čomolungma!… Obtěžkán kufrem a košíkem zvolna, monotónně sypu slova, slova, slova… Mají svůj zdánlivý význam a posluchači ho chtějí zachytit… O čem to mluvím? Jaké poslední práce Poinçona a Wattmanna? Koho kdo miluje na způsob božské Mirandy? Jaké nedokončené práce? Jaké mrazy? Kameny? Proč budou mít opuštěné experimenty prováděné Steinwengem a Petermanem dalekosáhlé důsledky? Co, kde hubne, zakrsá? Co je všude stejné? I na moři? Na zemi? V povětří?… Tenis? Plameny? Slzy? Kameny?… Conard?!?… Luckyho ústa musí vychlístnutí, chrlení slov postupně gradovat. Z jemného, strohého řečnění se rodí funící mašina, stroj, který v závěru exploduje… Všichni okolo už nemůžou vydržet její vzrůstající křik, pískaní, vrzaní, supění, rachot – volání o pomoc… Po letech mu dovolili přemýšlet nahlas… Pozzo před chvílí tvrdil, že byl kdysi chytrý, jeho vzor… Bez něho bych nebyl schopen prvotřídní krásy, půvabu, pravdivosti… to všechno mě naučil… Ale teď? Zmatená, apelativní obžaloba všeho utrpení?… Nemožnost pomoci veškerému lidstvu, před jeho záhubou?!… Nedivím se, že někteří diváci během této slovní tsunami lapají po dechu, omdlévají, chřadnou, zešílí… Pro herce, tedy i pro mě, je to adrenalinové utrpení i adrenalinová rozkoš!… Zdolám tuhle velehoru, nepálsky Sagarmáthu?… Jakmile se totiž mašina rozhrčí, nesmí zastavit! Naopak její desetitaktní písty musí vyjíždět stále výš a výš! Do maximálního přetlaku… Blíž a blíž výbuchu! EXPLOZI! Máte zakázané jakékoli viditelné venkovní pochyby na jízdě v kleci, v kabince na raketodromu… Výstřel! BUM!… A strmá, přímá skluzavka do lidských pekel… Vladimír s Estragonem v závěru hází na běsnící kotel síť… Také už nemůžou vydržet, společně s Pozzem. Sami vzdychají, útrpně sebou házejí, i je to strhává do halucinačně točivého víru… Topí se!… Nakonec na ně Pozzo zařve Klobouk! Jedině bez něho přeci nemůže Lucky přemýšlet! Když mu ho servou, Lucky padá jak podťatý – mrtev, s vyřízlým jazykem… Pozzo jim vyrve klobouk z ruky a dupe po něm jak smyslů zbavený, křičí Takhle už myslet nebude! Nebude!… Síla s úlevou… Nejvyšší hora slov úspěšně zdolána!… UF!
Rozvrzané struny života
Sylvie Krobová během koncertu Za rozvrzané struny života a tvůrčí svobodomyslnost v pražském Kaštanu 16. února. Snímek archiv autora
Před pár dny jsme v Kaštanu, ve večeru Za rozvrzané struny života a tvůrčí svobodomyslnost, vyzkoušeli podat jen tuto jednohubku jako jakési varietní číslo. Vyšlo to náramně! Kontrabasista Petr Tichý k tomu trpěl místo Estragona a své bolestné výlevy vybíjel na těhotně břichaté base. Vrzala, úpěla, naříkala, až do fortisima… Hlodá ve mně otázečka – co by diváci říkali v opravdovém varieté, cirku, kdyby místo slonů, cvičených lvů, medvědů, paňáců… přivedli tohohle chlápka na provaze? Na pokyn konferenciéra někdo z publika nasadí klobouček, bič práskne a frčí se… Je to zběsilé? Ó, ale jak pošetile lákavé! I pro mě jako herce… Vzrušivé, běsnící… Jako vrcholná akrobacie nového cirku, kdy lidi dostáváte do ráže tím, jak přidáváte nemožné ohyby a pohyby svého těla, nonsensové nápady… A diváci řvou: To už není možné! Zastavte ho! Vždyť se zabije!… Dnes ostatně v novodobém cirku nevystupuje cvičená zvěř, ale lidé/artisté/performeři se svým obrazem, snem oděném do divadelního kabátu… Takže ideál! Bič a PRÁSK!… Myslím, že by to byl zvláštně poťouchlý cirk.
V Kaštanu jsme úspěšně vyzkoušeli i další absurdní dramatiky. Mezi hudbou / Sylvie, MChBand, NTS/ jsme se Sylvií hráli několik Antikódů od Václava Havla a po spontánní manželské hádce kousíček Ionescových replik z Plešaté zpěvačky… Celý sál skandoval Pryč s leštidlem! Pryč s leštidlem! Pryč s leštidlem! …Bylo by to krásné varietní šou… Nic není k lidem blíž než absurdita světa!
V Kaštanu k tomu promítal Slovák Ján Vozár úchvatné industriální fotografie, které o nás všech nevypovídají nic veselého, povzbudivého… Snad jen, že navzdory zmaru život jde dál…
Jako ty třešničky…
O pár dní později pokračoval večírek undergroundu v Rýmařově na Moravě. Oslavou dvaceti let sdružení Octopus, pod které se schovávají výtvarníci, literáti, hudebníci… kteří se vymykají i dnešnímu „normálu“. Vedle místní Sibérije a Hynkových zámků vystoupil s novým projektem Dekadent fabrik i Mikoláš Chadima a opět my se Sylvií. Místní liduška byla překvapivě nacpaná. Hromady sněhu kol okolo nezabraňovaly náramné slavnosti jinakosti.
V roce 1948 byla na našem území otevřena první sauna k léčebným účelům – v Karlově Studánce, v zákoutí lázeňského parku. Sauna bohužel vyhořela, zachovala se ale jedna dobová fotografie… Snímek archiv
A druhý den další radost v horkém bazénu s mořskou vodou v sauně v nedaleké Karlově Studánce. Tady se odplavuje veškeré trápení! Nevíte, kde to je? Kousek pod mohutným Pradědem. Chvíli na to na něj koukáme… na jeho majestátní vrchol pokrytý tří metrovou čepičkou běloskvoucího sněhu… Stojíme přitom na tenkých slupičkách dřevěných běžek. Uháním na nich navzdory tání, navzdory propadům při každém kroku-letu o víc jak půl metru kamsi do hlubin. Dvacet centimetrů vpřed a šedesát do hloubky… To zní jak zaklínadlo filosofujících podzemníků… Víc práce dá vydolovat nohu ven než další krok vpřed… Bezkonkurenčně naplňuji sportovní heslo: Nejdůležitější je účastnit se!… Sjíždíme z Jeseníků a za námi se ženou hektolitry vody. Smrtící. Očistné.
Bude jí třeba, neb v nížinách pod námi začíná týden vysokoškolského neklidu a za barevná, polidštěná sklíčka pražských semaforů jde jejich stvořitel do vězení… UF!… Některé cesty jsou již uzavřené. Hasicí vozy vystrkují své sosáčky a sají, sají… a nám v uších doznívá temný hukot narozeninové serenády…
Dokázali jsme to! Udrželi se! Udrželi!… Jako ty třešničky.
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)