Wernischáž
Na začátek je třeba přiznat, že ona nápaditá slovní hříčka v titulu recenze bohužel není z mé hlavy. Jmenovala se tak amatérská inscenace gymnazistů v Ústí nad Orlicí (derniéra 2017), rovněž kolážovitě pracující s dílem Ivana Wernische. Připomenuta byla během dramaturgického úvodu k první premiéře nové inscenace Národního divadla Wernisch a je tak dobrá, přesná a sama o sobě všeříkající, že už by tu ani další řádky být nemusely. Jenže to představení si další řádky zaslouží a autor hříčky si zas zaslouží můj vřelý dík.
Badmintonový outfit pro báseň Na Rypáka z dílny Petry Vlachynské (zleva Pavla Beretová, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský, Lucie Trmíková a David Prachař) FOTO MARTIN ŠPELDA
Wernische měl původně psát sám Wernisch, což by perfektně zapadlo do jeho mystifikátorské poetiky. Nakonec z nejrůznějších důvodů napsal „pouze“ první obraz Výlet do hor odehrávající se na palubě výletní vzducholodě zakotvené mezi příkrými skalními stěnami vysoko ve velehorách. O zbytek se postaral básníkův přítel, režisér Jan Nebeský, ve spolupráci s dramaturgyní Janou Sloukovou. Ve vzducholodním obraze zaujme především postava stevarda, který se tituluje jako soukromý básník, jehož verše nejsou určeny pro veřejnost. Stevard obsluhuje zřejmě jediné dva cestující, pana a paní xxx. Čtveřici, již doplňuje ještě palubní důstojník, zastihujeme při krátkém pobytu na čerstvém vzduchu, během nějž pan xxx kouří svůj poslední doutník, paní xxx se hodlá převléknout na večeři, stevard jí šeptá patrně nemravné verše a palubní důstojník filozofuje o počátcích světa. Je to drobný obraz, ale zaujme svým finále, v němž pan xxx vzpomíná na své chlapectví: Zacházeli se mnou jako s blbcem. Napsal-li scénu Wernisch do inscenace o sobě, můžeme ji číst jako dokonale podvratnou – v intimním vztahu básník–čtenář je jistě básník soukromý. Na divadle jistě není. Na druhou stranu o své poezii často hovořívá jako o „blbecké“, čímž nezlehčuje jen svou tvorbu, ale tak trochu se vysmívá i svému čtenáři. Kdo to napsal, je blbec, kdo to čte, je taky blbec. Na každém uvedení inscenace Wernisch se tedy sejde vzácný kolektiv blbců, kteří zdaleka nesedí jen vlevo, sedí všude, i mezi tvůrci.
Takový už Wernisch zkrátka je, ale je to Wernisch Jana Nebeského a Jany Sloukové. Z takřka čtyřicítky básníkových samostatných sbírek prošla sítem zhruba padesátka textů. Kdokoli jiný by vybral jinou padesátku. Tematicko-žánrové rozpětí Wernischova díla je prostě příliš široké, aby se na něm dala ukojit dramaturgická ambice představit je za jeden večer na Nové scéně jako ucelený kus. Tvůrci tak de facto připravili scénický výbor z jeho poezie, jehož klíčem byla zejména ta veselejší poloha.
Po úvodním obraze se začne odehrávat to, co jinde bývá spíše otravné – estráda, výstup střídaný výstupem, kdy herci (Pavla Beretová, Filip Kaňkovský, Robert Mikluš, David Prachař, Saša Rašilov a Lucie Trmíková) postupně přicházejí, předvedou konkrétní báseň a zase odcházejí, aby uvolnili místo pro další výstup, a tak dále. Jenže jsme na území básně a cokoli jiného by zřejmě působilo nepatřičně. (Ačkoli co je v případě Wernische nepatřičné?) Takto jsme se skutečně octli na vernisáži jistého úseku Wernischovy hlavy. Každá báseň má svůj samostatný obraz, rám, někdy se prolínají, někdy se dokonce nic neříká, jako třeba v groteskním tanci růžových žraloků, a my se můžeme pouze dohadovat, jestli za tím stojí nějaká Wernischova báseň, nebo je to Nebeského guerilla. Režisér v takových případech nebojácně vstupuje na básníkovo oblíbené pole mystifikace a znejistění. A právě tehdy se nám ukazuje Wernisch jako autor, nikoli Wernischova poezie a titul inscenace se tím ospravedlňuje. Takový už Wernisch zkrátka je. Například.
Herectví z jeho veršů destiluje překvapivé požitky. Třeba báseň Ve staré Liboci cosi se chystá samozřejmě vyvolává nějaké emoce i při soukromém čtení, obzvlášť u toho, kdo trochu zná Liboc (Ve staré Liboci cosi se chystá / Don Čičo má v klopě orchidej / Něco se semele / V nové Liboci už se o tom vyprávějí historky.). Ovšem v jevištním hudebním provedení Robertem Miklušem a Sašou Rašilovem v opulentních cikánských oblecích je to až hmatatelná a kypící scéna plná melancholie a divokosti, jak to jen cikánská smetánka dovede. V podobném duchu bych mohl pokračovat i u ostatních básní, ale mělo by to smysl? Gejzír Nebeského nápadů se jeví jako nekonečný a herci, ač v zásadě deklamují něco tak nedramatického jako poezii, jsouce odkázáni především na svůj hlas, dokazují, že toto pole nemusí být jen nutným zlem na cestě za výdělkem. Obzvlášť pozoruhodné je angažmá Roberta Mikluše. Údajně vůbec neměl v inscenaci působit, ale tak moc chtěl, až se podařilo. Ještě že tak. Ten jediný se projde po jevišti opakovaně v jednom kostýmu, totiž poněkud děsivého kašpárka, a nabývá tak role jistého tmele inscenace, červené nitě, sloupu, o nějž se jinak ke značné roztříštěnosti odsouzené dílo může opřít. Ve spojení Wernischovy poezie, Miklušova hrdelního témbru a citu pro subverzivní humor se Nebeský nespletl.
Závěr recenze ale musí patřit jiným složkám inscenace. Možná překvapivým, rozhodně ale nepřehlédnutelným: hudebnímu a výtvarnému zpracování. O hudbu, již pro inscenaci složil Aleš Březina, se přímo na jevišti starala živá kapela ve složení Miroslav Linka (kytara), František Raba (kontrabas), Pavel Ridoško (klávesy, mix) a Petr Valášek (saxofon). A byla to pestrá směs jazzu, blues, cikánských rytmů a kdovíčeho ještě, která poezii oživovala stejně jako herci.
Ale to nejlepší na konec: Autorka kostýmů, Petra Vlachynská, dokázala číst Wernischovy verše nejhravěji ze všech zmíněných tvůrců. Její kreace oscilují od cyberpunku přes surrealismus až po znepokojivou všednost. Snad každý výstup si vyžádal nový kostým, pokud nepočítáme Miklušova kašpárka. A za všemi je patrná rozvaha nad každým detailem, ať už šlo o prostou kombinaci běžného oblečení, nebo náročný badmintonový outfit pro báseň Na Rypáka, při níž po scéně defiluje honorace s badmintonovými míči jako klobouky a v šatech snad ze spacáků nadto prošitých magnety, aby se na ně daly připínat další badmintonové míčky.
Veřejně požaduji pro Petru Vlachynskou nějakou cenu. Její bezhraniční vizuální imaginace s tou slovní Wernischovou vytvořily dílo, které nemá na českých scénách aktuálně obdoby. Jde sice o spíše přehlíženou poezii, rýsuje se však možnost, že si díky této inscenaci najde nové milovníky.
Národní divadlo, Praha – Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch. Režie Jan Nebeský, dramaturgie Jana Slouková, scéna Jan Nebeský a Petra Vlachynská, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Aleš Březina. Světové premiéry 13. a 14. června 2024 na Nové scéně (psáno z první premiéry).
Komentáře k článku: Wernischáž
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
