32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 4)

Po delším čase letos festival Divadlo ukázal, jak by měl jako významná evropská mezinárodní přehlídka současné činohry vypadat. Přivezl velké aktuální produkce, jež – dalo by se říct – hýbou Evropou a jsou v této či v těsně nedávných sezonách jedněmi z určujících pro vnímání soudobého artového divadla. A to i když se nám mohou, ale nemusejí líbit či s námi názorově či esteticky konvenovat. To je pro poznání toho, co se kolem nás v divadle ve světě (nebo aspoň v Evropě) děje, důležité a zde plní festival Divadlo podstatnou úlohu, již ostatní obdobné přehlídkové festivaly u nás (DSB, Regiony, Flora) – zatím (?) – nedosahují.

I v české části programu se dramaturgie snažila přivézt a pojmenovat to, co je podle ní u nás dnes to přední a aktuální. Respektuju to, byť s výběrem ne zcela souzním a stále – jako v minulých letech, kdy jsem o tom vždy též v těchto ohlasech psával – si myslím, že by měla volit jiný dramaturgický přístup a klíč.

Přesto se pokusím pojmenovat „své“ Up i Down z obou – tedy zahraniční i české – částí programu.

…

Up zahraniční

Up vlastně byl – vyjma maďarského Solnesse (o tom bude ještě řeč) – celý zahraniční program. Ač jsem měl či stále mám výtky vůči Rodriguesově propojení antiky s dneškem /Hekuba, ne Hekuba/ – a psal jsem o tom jak v úvodním denním zpravodajství z festivalu, tak v reportáži z Avignonu v tištěných Dn 16/2024 -, je skvělé, že jsme tuto „highlightovou“ inscenaci letošního Avignonu mohli ještě ve stejný rok vidět u nás. A o to jde. Nemusí se vše – dle nás – povést či být absolutním životním zážitkem, ale pro znalost dění a kontextů současného divadla je divácká zkušenost s ve světě ceněným soudobým divadlem naprosto zásadní. Zvlášť když mnozí čeští divadelníci včetně kritiků do světa příliš nejezdí, ale do Plzně ano.

Právě proto nejvíce oceňuju dvě produkce, které o světelné míle překračují český rybník, jak jsme na něj léta zvyklí přesvědčeni, že jen takové divadlo, jež hraje klasiky, anebo se jasně a srozumitelně vyjadřuje k nějaké aktuální či méně aktuální problematice, je správné, dobré a na věky. Nikoli! Dnes divadlo pracuje s prostředky, které se jednoduchému schematu či interpretaci vzpírají a my musíme hledat pro ně nové strukturalistické termíny a sami nacházet hodnoty či ne-hodnoty v těchto dílech, přemýšlet o nich, přít se. Samozřejmě nemá smysl je jednoznačně adorovat, mají-li nezvyklou či dokonce provokativní formu, ale je potřeba je znát a konfrontovat se s nimi. Tak poznáme, co se ve světě kolem nás děje, a dokážeme do soudobých kontextů dávat i české divadlo. A třeba si i víc cenit některých českých či v Česku působících souborů či tvůrců, než tomu – zatím – je. A naopak. Vidět, jak některé z nich přeceňujeme, jak žijí z podstaty a derivují jen to, co v artové Evropě je (někdy i překonanou) normou.

Je asi jasné, které dvě zahraniční produkce mám na mysli: Extinction (Vyhynutí) berlínské Volksbühne a souboru z Calais francouzského režiséra Juliena Gosselina (nového ředitele divadla Odeon v Paříži) Si vous pouviez lécher mon coeur (Kdybyste mi mohli olíznout srdce) a závěrečné Jak nie zabiłem swojego ojca i jak bardzo tego żałuję (Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji) Mateusze Pakuły vzniklé v koprodukci jihopolských divadel Łaźnia Nowa z krakovské Nowe Huty a Teatru Żeromskiego z Kielců. Obě představení doslova bolela, a jistě nejen mě. Délkou, formami a formáty, tématy. Vyzařovalo z nich ale cosi silného, důrazně a důsledně formulovaného, osobně angažovaného, apelativního. Zásadního. A o to by v „artovém“ divadle mělo jít především. Obdivuju a vysoce respektuju dramaturgy a dramaturgyně festivalu, že právě tyto dvě produkce do Plzně dovezli. Ač se to zvenku možná nezdá, byla to odvaha a myslím i provokace a drzost. Takové divadlo u nás takřka neznáme (rozhodně ne v takových – zvolenou formou i finančními prostředky – rozměrech) a na růžích tu – narozdíl od souborů Comédie-Française, SND či Örkény Színház, které divácky a u české kritiky propadnout takřka nemohly – ustláno nemá.

Jako „pařízkovce“ a příznivce politického divadla mě samozřejmě nadchla jeho produkce v SND Pes na ceste, adaptace Slovákům spílajícího textu Pavla Vilikovského. Přesně zvolená forma k jasně formulovanému tématu. Precizně zpracované a podané, vysoce aktuální (včetně závěrečného čtení Provolání slovenských tvůrců), akurátně intelektuální, chvílemi humorné, vtipné, přitom názorově a postoji důrazné a srozumitelné. Taky bych na závěr ty navenek bílé, ale ve skutečnosti temné a dusící plochy kolem nás i nad námi, jež nás drtí, rozsekal! Člověka mrazí, kam až se doba zvrátila a že je opět třeba osobní angažovanosti, charakterové pevnosti a odvahy veřejně se za tak jednoduché a průzračné myšlenky a činy stavět. Rozum to nebere…

…

Up české a moravské

Dlouhodobý problém festivalu je důsledná snaha vozit z české a moravské produkce projekty výhradně uplynulé sezony, a to bez jiného než „kvalitativního“ dramaturgického klíče. Na kvalitě se samozřejmě můžeme a nemusíme shodnout, ale tento halabala činoherní koncept je bezbřehý a takřka nemá v současné době smysl. Proč není tak jako letos v zahraničním programu česká dramaturgie odvážnější a nekonfrontuje na festivalu i české produkce se zahraničními. Vždyť i u nás jsou soubory, které kráčejí soudobými cestami divadla, a objevují se originální, byť třeba konfliktní či ne všemi přijímaní tvůrci a tvůrkyně.

Samozřejmě bezbřehý dramaturgický klíč dovézt všechny možné formy českého a moravského (především) činoherního divadla ze všech mnoha koutů republiky a od každého kousek přináší i kvalitní produkce, jež mnou zde vyzdvihované roviny nadregionálního dopadu mají. Letos byly dokonce čtyři, což není málo – Na první pohled režisérky Lucie Ferencové a Švandova divadla s famózním hereckým výkonem Marie Štípkové (ale ty kvality jsou i ve zpracování předlohy Suzie Miller, podle mne divadelně působivějším než v londýnském Harold Pinter Theatre /zde/, jež jsme mohli vidět v přenosech NTLive /zde/, a samozřejmě v tématu), Peer Gynt ve zpracování, skoro až adaptaci Michala Háby v Činoherním studiu Ústí nad Labem, Láska, vzdor a smrt v minimalistickém performativním podání Slováckého divadla Uherské Hradiště v režii Lukáše Brutovského a především Jenom konec světa Ivana Buraje v podání brněnského HaDivadla, jenž pracoval s tak minuciózně precizními hereckými, výtvarnými a časovými jevištními (performativními) prostředky, až oči a mysl přecházely. To byla divadla (inscenace, tvůrci a tvůrkyně), jež bolí, divadla hodná ambicí festivalu evropského formátu. Ale je jich u nás (a i v minulé sezoně bylo) víc…

Up si jistě zaslouží i festivalovou dramaturgií dlouhodobě sledované a erudovaně vybírané inscenace českého loutkového divadla, to je ale v rámci festivalu zcela jiná kapitola a přehlídka. V loutkách jsme historicky na světové úrovni a je skvělé, že si ji stále udržujeme a do zahraničí české loutkářské soubory vyjíždějí. To se týká jak Čáslavské – Tokia – 1964 místního Divadla Alfa, tak i Červeného balónku libereckého Naivního divadla. Jsem zvědav, zda se dramaturgie v budoucnu obohatí i o ostravské Divadlo loutek, kam nedávno nastoupil nový tvůrčí tým v čele s Jakubem Maksymovem. A to nemluvím o alternativnějších souborech a aktivitách, jichž je i v tomto oboru na festivalu vesměs poskrovnu (letos se nabízela Třetí ruka pražského souboru Handa Gote).

…

Down zahraniční

Naprosto zbytečnou a nadbytečnou inscenací letošního zahraničního programu byl Solness budapešťského Örkény Színház. Inscenace je to v rámci čistě kvalitativních měřítek jistě lehce nadprůměrná s dobrými hereckými výkony. Ale… proč ji dovážet?! Takových inscenací i režijních a hereckých postupů je u nás přehršle (maně vzpomenu na Maryšu ostravského Divadla Petra Bezruče, jež byla hostem festivalu v roce 2019, ale třeba i na místní Požár Rolanda Schimmelpfenniga z dubna tohoto roku). Hodila by se jistě na Regiony do Hradce Králové, ale na prestižní mezinárodní festival?!

…

Down české a moravské

Jde o dlouhodobý můj spor s festivalovou dramaturgií, jak má vypadat český program, proč a jaký by měl být výběr českých a moravských produkcí. Ať tuto linii vnímáme jako jakousi sklizeň či žatvu minulé sezony či jako nabídku zahraničním producentům (jichž ovšem do Plzně moc nezavítá), jde vždy o do mnoha stran rozkročený moloch nemající viditelnou koncepci než tu nikoho neurazit a – obávám se – potěšit své přátele z řad dramaturgii blízkých divadelníků.

Ustavičné zvaní již léta vyčpělého režiséra Jana Mikuláška je kritizováno z řad publicistů roky. Jeho Veřejní nepřátelé aspoň pracují s moderními technologiemi. Ale je to formou exhibicionistické, prázdné, v rámci tématu nic moc neposilující. Kdyby König s Vašákem seděli v křeslech jako herci inscenace Mateusze Pakuły, bylo by to stejné. Použité jevištní prostředky téma neposouvaly ani nějak nečekaně či vícevrstavnatěji vůči sdělovanému nenahlížely. Byly v zásadě – obdobně jako u Poláků – divadelními instalacemi, v nichž se herci složitě pohybovali takřka bez vztahu k textu. U Poláků to ale mělo význam. Šlo o postoj, byl tam patrný důvod, proč tak činí. U Mikuláška to je ale jen vyprázdněné režijní cvičení. A to má DNz – pokud je dramaturgie za každou cenu chce zvát – na reperotáru daleko výraznější produkci, jež by do festivalové dramaturgie zapadala víc – Bůh v Las Vegas…

Pozvání daší Mikuláškovy režie, Ságy rodu Marxů z Divadla Husa na provázku, je už ale zcela nepochopitelné. Formální a obsahový, ale i herecký a výtvarný blábol, který nedrží pohromadě ani z pohledu profesionálních měřítek scénáře, herectví a dokonce i výpravy, na kterou si obvykle Mikulášek dává velmi záležet. Zprvu groteska, pak obžaloba (neo)marxismu, poté reportáže z plenéru, kde zoufalí nepřipravení lidé „z ulice“ melou o Marxovi páté přes deváté, a nakonec obžaloba privátního Marxe z pohledu novodobého feminismu, což s jeho dílem a – jistě rozporuplným – odkazem souvisí asi jako doma vařený guláš s veřejnou ekonomickou přednáškou. A i zde se ze stejného divadla nabízí názorově odvážnější, formou soudobější, tematicky aktuálnější inscenace – Reality, shodou okolností stejného tvůrčího týmu Petr Erbes / Boris Jedinák jako v případě Boha v Las Vegas… Anebo Nevyletět z Brna Kamily Polívkové či Antieva Anny Davidové…

…

Epilog

Dramaturgická linie české a moravské festivalové účasti velmi překvapivě přehlíží nejen současnou českou režijní tvorbu Dušana D. Pařízka (ani jedna z posledních dvou jeho prací v Divadle X10 na festivalu nebyla – zde ale věřím, že šlo o termínové důvody), ale především mladší a nejmladší generaci tvůrců a tvůrkyň. Pokud zahraniční dramaturgie je tak znalá a odvážná, ta česká jí vůbec nedosahuje. Jinak by na festivalu byli nejen zmiňovaní Handa Gote, ale především Hábův Vojcek z Divadla X10, Filoktétés ze stejného prostoru, Geissleři, Studio Hrdinů (z posledních např. Nomi), Láska / Argumentační cvičení souboru Letí, inscenace MeetFactory (Obyčejná žena, Oheň), Feste, Na cucky (Tanec dervišů, Masaryk/ová/), A-Studia Rubín (Propast, Tumor: Polyamor…), Perplex či Chladné dítě Tomáše Ráliše (rozprchlí DAMU-áci by se jistě dali dát pro tuto příležitost dohromady), inscenace a projekty Jakuba Čermáka (jeho DDTpP letos končí stejně jako Masopust…), Pomezí, Vzletu, Terénu, Bezmek entertainmentu, Co.labsu, NIE, možná i Dianiška s Losery… A to nepíšu o nezávislé performativní scéně, jako je Miřenka Čechová a řada jejích projektů (letos především Iris v podání Iris Kristekové), Martin Talaga, Jaro Viňarský, Nela H. Kornetová, Betty McFadden, Tereza Ondrová, David Zelinka, Martina Hajdyla Lacová… A to jsem jistě na mnohé zapomněl. Je toho hodně, co se v naší republice na území divadla děje, ale v Plzni je vždy jen velmi malý opakující se výsek.

Dramaturgové a dramaturgyně zodpovědní za český a moravský program (nevím, kdo to je, a netoužím po tom to vědět, jistě to jsou i mí přátelé, jichž si vážím) měli být dávno se vším respektem a úctou k jejich zásluhám vyměněni a na jejich místa by měly nastoupit čerstvé, odvážné, názorově vyhraněné, se zdejším „zavedeným“ divadelním světem méně propojené a myšlením soudobé osobnosti, které divadlo vnímají jinak, v jiných souvislostech, dimenzích a kontextech. Právě v takových, jako byl – vyjma Solnesse – letošní zahraniční program festivalu.

P. S. Takřka si zde nevšímám plzeňské účasti. Je dobře, že se místní divadla vždy aspoň jednou produkcí prezentují, a operní Jsem kněžna bláznů, loutkářská Čáslavská i Krajina se sklady nezávislé Moving Station byly myslím dobře zvoleny. Stejně jako nechci hodnotit programovou linii Johan uvádí a outdoorové produkce, jež by mohly (a možná měly) být výraznější, ale v časovém presu pěti festivalových dnů není v silách návštěvníka festivalu je výrazněji sledovat a navštěvovat. Nemluvě o festivalovém Epilogu, který – věřím – svým posláním oslovit Plzeňany svou úlohu plní dobře. Zelenkovy Žáby v solo podání Ivana Trojana, Milostné dopisy Studia DVA i Ztratili jsme Stalina Dejvického divadla jsou přesně ten typ kvalitních, divácky přístupných, atraktivních produkcí, které tyto představy a nároky naplňují.