Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 28)

Letos v červenci jsem strávil pár příjemných dní na Semmeringu. V místech, které byly až do druhé světové války lázeňskými místy. Říkalo se, že jsou to „vzdušné lázně“. Lidé tam nejezdili do koupelí, ale nadýchat se čistého vzduchu.

Za tím účelem tam jezdí dodnes, ale už tu nejsou lázeňští hosté. Jsou tu turisté nebo ti, kteří tu mají své letní byty nebo domky či dokonce vily. Já sem jezdím rád proto, že se tu scházívám s kamarády, s lidmi, kteří se tu setkávají, aby se zúčastnili workshopů, seminářů a někdy také představení nebo koncertů. Proto jsem tady byl i letos a bylo to fajn: setkalo se skoro třicet hereckých nadšenců, většinou studentů nejrůznějších hereckých škol. A všichni byli z České republiky, většinou z Moravy.

Několikrát jsem si tam v těch „vzdušných lázních“ povídal s jedním už skoro vystudovaným hercem z Brna. A krátce před jeho odjezdem se mně svěřoval s tím, co bude dělat v příštích dnech a týdnech. Nejprve chtěl jet do Brna a potom do Bratislavy. Protože si občas rád pouštím pusu „na špacír“, napadlo mě mu říct, že to s tou Bratislavou bude mít těžký, protože Slováci zavřeli hranice a v příštích dnech se z „Česka“ na Slovensko možná nedostane. Čekal jsem, že mně opáčí, abych si z něj nedělal legraci. Místo toho se ode mě trošku pootočil a začal si hrát s telefonem. To trvalo snad asi půl hodiny. Já se mezitím bavil s jinými kolegy. Zhruba po půl hodině usilovného „hraní s telefonem“, jak já tomu říkám, zvedl hlavu ke mně a poznamenal, že o těch uzavřených hranicích žádnou informaci nenašel, a ptal se, kde „to“ má hledat. To se mnou zamávalo. Nenapadlo mě, že by můj zřejmě dost pitomý vtip o uzavřených slovenských hranicích kdokoliv mohl brát vážně. Z mé strany to prostě byla trochu provokativní poznámka. A napadla mě snad jen pod dojmem nedávného sdělení české vlády, která se rozhodla zrušit společné zasedání s vládou slovenskou.

Tohle zrušení společného jednání vlád sobě snad nejbližších zemí jsem sice musel vzít na vědomí jako fakt, ale zároveň jsem ho vnímnul jako jakýsi špatný vtip ze strany české vlády. Anebo snad jako projev jakéhosi mistrování Slováků, které nám Čechům – jistě ne všem – je bohužel historicky poněkud vlastní. Jenže právě proto, že jsem toto sdělení české vlády pochopil jako špatné rozhodnutí, z mého hlediska v nejlepším případě podivný humor, mě ani ve snu nenapadlo, že by můj „vejšplecht“ mohl kdokoliv brát vážně.

Mému přibližně dvacetiletému kolegovi, adeptu herectví z Brna, jsem se omluvil za poznámku o slovenských hranicích a zároveň jsem mu řekl, že by mě ani ve snu nenapadlo, že by moji poznámku snad vzal vážně. Na to on opáčil, že proč ne, dnes je všechno možný. A to mě zarazilo ještě víc.

Z jakého důvodu si myslí, že by uzávěrka slovenských hranic byla možná? Mě by nic takového nenapadlo a taky bych tomu neuvěřil, za celých mých dobře osmdesát let života. Ano, prožil jsem čtyřicet let, kdy Československo patřilo k takzvanému východnímu, nebo chcete-li sovětskému bloku a celý západ nám byl za normálních okolností nedostupný, hranice byly hermeticky uzavřené a „soudruzi“ si je důkladně hlídali. Pamatuji se, jak jsem jednou byl až na hranici Rakouska s Československem v Hatích u Znojma, ale na rakouské straně. Rakouští celníci neměli nic proti tomu, abychom spolu s mou ženou a našim tehdy zhruba šestiletým synem šli až na místo, kde Rakousko končilo a začínala země, z níž jsme pocházeli. Asi tři metry před námi na československém území stáli zády k nám dva českoslovenští pohraničníci v plné polní, se samopaly. A ač jsme předtím, než jsme tam šli, řekli úplně jasně našemu synovi, že jim za zády nesmí promluvit česky, ozval se náš Jakub náhle a normálně hlasitě: Tati, proč stojí ti vojáci zády k nám, když před náma hlídají Československo? Oba vojáci se pohnuli a v nás zatrnulo: snad se neotočí a nenasypou do nás plný zásobníky. Ne, neudělali to. Hlídali přece „svůj“ stát nikoliv před těmi, kteří byli za jejich zády, ale před možným nepřítelem, možným uprchlíkem zvnitřku země.

Takže já jsem po celý svůj život znal uzavřené hranice, ale nikdy jsem si nedovedl představit uzavřenou hranici se Slovenskem, které k nám přece odjakživa patřilo, a patříme k sobě i teď, když jsou Česká republika a Slovensko samostatnými státními útvary. Jak je možné, že si dnešní dvacetiletý kluk dovede představit tu hrůzu zavřených hranic mezi oběma těmito státy? Co hrozného se stalo? Skutečnost, že mají Slováci i Češi vlastní státní útvary přece neznamená a nemůže nikdy znamenat, že by se hranice mezi nimi uzavřela nebo dokonce, že by ty hranice byly neprostupně hlídány! Jenže dnešní dvacetiletý kluk si to zřejmě dovede představit… Kam jsme to došli v našich vzájemných vztazích?

Ano, v České republice vládne víceméně liberální koalice, což znamená také jiný přístup k válce na Ukrajině než ze strany vládní koalice na Slovensku, která je především sociálně-demokratická a národně orientovaná. Ale obě vlády mají v tom podstatném docela podobné problémy: konsolidaci národního hospodářství spojenou s přípravou rozpočtu na příští rok. V obou zemích roste zapšklost, nenávist mezi politickými tábory a bohužel i mezi jinak smýšlejícími lidmi. Česká republika, respektive její vládnoucí třída má jistou výhodu, totiž že se kumštýři, lidé pracující v kultuře, v docela vysoké míře identifikují s její politikou. Na Slovensku je tomu naopak a možná o to vyhraněněji, že se vládě nedaří spolupráce s lidmi kultury, a ti dovedou být hlasití. Naopak: mezi mnoha kumštýři a lidmi z kultury všeobecně začala stávková pohotovost. To je výrazná nevýhoda slovenské vládní koalice.

Měl bych spoustu důvodů kritizovat poměry jak v české politice, tak v politice slovenské. Ale to není tématem těchto mých řádků. Snad se jen sluší připomenout, že ono Kantovo všechno, co se děje, předpokládá něco, co potom následuje pravidlům, se samozřejmě týká jak vývoje v české tak slovenské republice. A vzhledem k tomu, že společenské systémy obou zemí jsou nejen příbuzné, ale taky vybudované na stejných systémových pravidlech, mají obě země významnou šanci nevzdálit se až na nepřátelské pozice. I když bychom někdy z hysterických, sentimentálních, hrubých až sprostých, ba i plačtivých a moralizujících vyjádření některých proponentů mohli usuzovat na nepřekonatelné propasti, ale naštěstí ta hysterie ještě neovládla většiny obyvatel obou zemí. A v tom vidím šanci nejen pro udržení naší blízkosti, ale také pro budoucnost v hledání společných cest. Jak v domácí, tak v zahraniční politice.

Gertrude Stein ovšem už někdy ve čtyřicátých letech minulého století předjímala nebezpečí budoucích cest lidských společností, když napsala: Každý denně přijímá tolik informací, až kvůli tomu přijde o rozum. Poslouchají toho tolik a zapomínají být přirození. Tuto její pravdivou výpověď je dobře si vštěpovat v Rakousku, na Slovensku i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Rád ji při nejbližší příležitosti připomenu i svému mladému brněnskému kolegovi, adeptu herectví, se kterým jsem se letos v létě poznal na Semmeringu.

20. září 2024

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 29. září 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 28)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ