Divadelní noviny > Názory – Glosy
O hrdinech
Na film Jiřího Mádla Vlny jsem se vydala s pocitem povinnosti a s obavami. Kdysi se Ludvík Vaculík v Českém snáři pohoršil nad zahraničními historiky hledajícími kořeny a souvislosti pražského jara 1968: My ještě živí oblézáme svou teprve dohořívající Tróju, a oni přes nás už rozkutávají svůj Hisarlik, napsal.
Nedůtklivost pamětnice, které se ani nezeptali, jak to bylo, zažívám často. I když vím, že být ublížená je horší než být mrtvá, těžko snáším, když mladší generace filmařů oživuje mrtvé, s nimiž jsem v devadesátých letech pracovala v redakcích, chodila do hospod nebo je natáčela do pamětnických pořadů. Když jim lepí kníry nebo jim vkládá do úst slova, která by nikdy neřekli. Když je obdaří zjednodušeným viděním světa.
Jenže každá generace má právo vidět protagonisty minulosti po svém a Vlny mají tak obrovský úspěch, že se to zkrátka vidět musí. Zkoušela jsem kino Edison, měli vyprodáno. Zamířila jsem tedy do velkého sálu kina Světozor a sehnala poslední lístky. Byli tu mladí i starší, přičemž ti nejstarší popuzeně podupávali, že tak to přece nebylo. Ale napětí v sále neochabovalo a na konci se tleskalo. Za jakým zážitkem tihle diváci přišli?
Domnívám se, že na příběh o hrdinech, o vlastenectví, o tom, že se nedáme, zejména pak ne Rusům. O tom, že občas máme být na co pyšní, a že když na to přijde, ubráníme se zas. Aspoň morálně. Protože i když nás třeba politici zradí tak odporně jako v srpnu 1968, pořád platí, co řekl Václav Havel: Naděje není víra, že něco dobře dopadne. Je to jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.
Normalizace zničila mnoha z nás nejlepší léta života a podepsali jsme se pod ni všichni. To ale nic nemění na krátkodobém morálním vzepětí občanů v letech 1968 až 1969.
Ano, s každou faktickou kritikou Mádlova příběhu se dá souhlasit. Především tehdejší redaktoři zahraničního vysílání nebyli odbojáři, nýbrž kovaní a prověření členové KSČ, což potvrzovala i paní Šťovíčková. I ona v padesátých letech patřila k nadaným mladým straníkům, jejichž úkolem bylo nahradit v Československém rozhlase zkušené nestraníky. Také není pravda, že ve filmu jde o dosud utajené informace: předně se u nás už pětatřicet let informace netají, jen je zapotřebí je hledat a třídit, a zadruhé ve filmu není nic, co bychom nevěděli. Také lze stěží uvěřit, že by zkušená redaktorka Šťovíčková nevarovala kolegy před odhaleným agentem StB. A mimochodem: šéfredaktor Milan Weiner ve skutečnosti rozhodně nevypadal jako salonní švihák. Byl obětí holokaustu a pozdějších zklamání spojených s politickými procesy padesátých let a jeho smutný konec s tím nejspíš souvisel. Absurdně též působí třeba scény, kdy hrdinův mladší bratr ukrývá letáky, na nichž je vyobrazen Dubček, tedy první tajemník ÚV KSČ, a ještě s požadavkem na svobodu slova, která ale v té chvíli už existuje. A dalo by se pokračovat.
Jenže nejde o dokument, ale o mainstreamové drama a osobně mne dojímá režisérova opravdovost a respekt k postavám, které vytvořil. To opravdu není běžné. Zatímco u všech Zátopků, Lidic a Heydrichů nevíme, co nám ty filmy chtějí říci, a kromě vysokého rozpočtu z nich sálá hlavně faleš a nuda, Vlny jsou jiné, je z nich cítit pozitivní a upřímná energie. Autor, pro kterého je osmašedesátý rok vzdálená historie, má pro nás možná trochu popletenou dějinnou zprávu, ale jasný vzkaz: nedejme se, máme na to. I já tohle potřebuju slyšet.
A atmosféra v kině svědčí o tom, že je nás fůra. Možná je to sentimentální a patetické, ale to jsou právě pocity, které u nás často drží pohromadě občanskou společnost. Možná proto to s ní občas tak mizerně dopadne.
Vaše Tereza Brdečková
Komentáře k článku: O hrdinech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
