Co nám zbylo z Pasoliniho?
„Tak jak tedy?“ chce se říct nad informacemi, které ke svému nejnovějšímu titulu Teoréma poskytuje Divadlo v Dlouhé. Autorská jevištní adaptace předlohy slavného filmu, stojí jako první věta v anotaci na stránkách divadla. Jenže o pár řádek níže se lze dočíst, že jevištní adaptace vychází z knižního zpracování námětu, jejž Pasolini v roce 1968 natočil jako film.
V čem spočívá moc tajemného Hosta (Matyáš Řezníček, uprostřed)? Dále zleva Samuel Toman (Pietro), Štěpánka Fingerhutová (Odetta) a Pavel Batěk (Paolo) FOTO MARTIN ŠPELDA
Historická fakta jsou tato: v březnu 1968 italský spisovatel a filmař Pier Paolo Pasolini publikoval knihu Teoréma, na jaře téhož roku natáčel stejnojmenný film, který byl premiérově uveden 4. září 1968 na festivalu v Benátkách. Jde však o autonomní díla na obdobný námět, nikoli o knižní předlohu a její filmovou adaptaci. Tvůrce pro totéž téma nalezl dva jazyky – a o různosti svědčí i fakt, že ve filmu se mluví naprosto minimálně. Spoluautorka divadelního scénáře a dramaturgyně titulu Marta Ljubková tedy nejspíš čerpala, jak to i napovídá program k inscenaci, z anglického překladu knihy Teoréma, ale současně se vyjádřila takto: Film Teoréma je na převod šílený, protože se v něm prakticky vůbec nemluví (zazní v něm prý jenom 932 slov), a právě proto jsem do toho šla. Byla to senzační výzva pro ani bych neřekla dramatizaci, ani adaptaci, ale spíše remediaci, jak se začalo říkat v covidu.
S Pasoliniho filmem se pražská produkce potkává nejen v minimalizaci slovního projevu, který z jeviště zazní, nýbrž i v některých situacích a obrazech (například fetišizace oblečení, z něhož na aktéry sálá tajemný předmět touhy, řečeno s Buñuelem). Ale nepotkává se s ním v něčem velmi podstatném.
Dobře vybavené akvárium
Výchozí situace je na pohled obdobná. Rodinu dobře zajištěných lidí navštíví tajemný mladý muž, Host (v Dlouhé ho hraje Matyáš Řezníček). Během krátké doby rozvrátí zavedené pořádky a představy každého z členů rodiny o sobě samých i o svých nejbližších. Rozvrátí je tím, že se citově i sexuálně velmi rychle postupně sblíží s otcem coby hlavou rodiny (Paolo – Pavel Batěk), jeho manželkou (Lucia – Klára Oltová), jejich synem (Pietro – Samuel Toman) i dcerou (Odetta – Štěpánka Fingerhutová), ale také s jejich služkou (Emilia – nejprve ji ztělesňuje Marie Turková, ve finální, „dvojjediné“ fázi i Magdalena Zimová). U každého z dotyčných dojde k iniciaci, která má fatální následky. Kdo však byl ten Host? Kde se vzala jeho moc? Čím zapůsobil? Pohledností? Jemností? Měl schopnost vzedmout ve druhých lidech sílu erotismu, který držíme pod (křehkými) civilizačními nánosy?
Pasoliniho film ani inscenace režírovaná Jakubem Čermákem na to neposkytují odpovědi. Tohle není příběh, to je situace – předesílá jedna z krátkých vět promítaných na stěnu evokující nákladný příbytek, téměř palác. Také se na té stěně zprvu nachází i televizní obrazovka, v níž se kromě jiného objevují grafy nejspíš s vývojem akcií, čímž je diváctvu naznačeno, že jde o situaci v ekonomicky zajištěné rodině.
Akčních momentů je poskrovnu stejně jako slov, ale nezískal jsem dojem, že sleduji ostentativní oslavu pomalosti. Vedení herců, pohybová aranžmá výstupů, výprava Pavlíny Chroňákové a Martiny Zwyrtek, svícení, projekce na stěnu a v neposlední řadě hudba Matěje Kotoučka skládají dohromady esteticky a rytmicky uspokojivý celek, některé jevištní obrazy Čermák složil opravdu velmi pěkně. Ovšem co naplat, když celek vyznívá krotce a artistně. Jako kdybyste hleděli do výpravného akvária.
Amputace jedné nohy
Když Pasolini snímek v osmašedesátém roce představil, po pár dnech jej státní zastupitelství v Římě nařídilo zabavit pro obscénnost. Následoval soud, filmař jej vyhrál. Z dnešního pohledu jde o dílo, které by drtivá většina občanů západního kulturního okruhu sotva měla za obscénní. Čermákovo pojetí tělesnosti je přitom krotší než u Pasoliniho, ačkoli právě erotismus je to, na co inscenace sází především, jak je ostatně patrné i z divadelního programu, prošpikovaného citacemi z díla Erotismus francouzského myslitele Georgese Batailleho. (Erotický a sexuální náboj je v Dlouhé natolik estetizovaný, že upozornění, že jde o titul vhodný pro diváky od 18 let, se jeví jako dost opatrnické.)
Při oné remediaci (pokud dobře rozumíme, chce jít o relativně věrné přenesení díla z jednoho média do druhého s tím, že je však třeba ctít specifika onoho nového média), již zmínila Marta Ljubková, došlo totiž k procesu amputace nebo vykleštění, jak chcete. Pasolini zasadil Teorému do zcela konkrétního prostředí průmyslového Milána své doby a rodina, do níž Host vstoupil, patřila k vrstvičce bohaté, odtržené buržoazie. Záběry, kdy například Lucia řídí svůj vůz a vnímá nevábnou městskou krajinu, mají i po desítkách let značnou výpovědní sílu, svědčí o třídním rozvrstvení a povaze civilizačních dilemat. Adekvátní historicko-společenské rámování však inscenace nenašla, bezpečně se drží stranou konkrétní reality, vystačí si s modelovostí. Když ke konci Baťkův Paolo zmíní, že továrnu daruje dělníkům, může tomu rozumět asi jen ten, kdo zná film – a ten, kdo jej zná, ví, že v tuhle chvíli je dotyčná věta použita pozdě a špatně.
Za jeden z důležitých problémů současné české inscenační praxe považuji to, když autorka či autor textové složky inscenace ji současně i dramaturguje; v tomto případě je řeč o Martě Ljubkové. Jak člověk, který tesá danou hmotu, může být současně i jejím vnějším kritickým pozorovatelem a oponentem? Nebo se již prakticky vytratila ta rovina dramaturgické role, která tomu, kdo napsal inscenovaný text, a tomu, kdo jej inscenuje, nastavuje zrcadlo a v dobrém slova smyslu dotyčným tvůrcům znepříjemňuje život? Čermákovi a Ljubkové měl někdo sdělit, že koncepce, pro niž se rozhodli, sice může mít za výsledek tvarově čistou inscenaci, ale zásadně oproštěnou od společenských souvislostí, a tudíž do nemalé míry planou.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Pier Paolo Pasolini: Teoréma. Režie a scénář Jakub Čermák, dramaturgie a scénář Marta Ljubková, výprava Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek, hudba Matěj Kotouček, pohybová spolupráce Jan Razima. Premiéra 14. září 2024.
Komentáře k článku: Co nám zbylo z Pasoliniho?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
