Nenechat si přistřihnout křídla
Dekkadancers je už dobře zavedená značka. V pestré paletě českého nezávislého tance představuje nezaměnitelnou barvu. Jádro souboru tvoří tanečníci, kteří patřili k výrazným osobnostem Baletu Národního divadla. Už v tehdejším angažmá je lákalo tvořit. Ostatně v éře uměleckého šéfa Petra Zusky k tomu měli dostatek prostoru. S touto „partou z Národního“ se přirozeně propojilo několik výrazných osobností pracujících už dříve v nezávislých souborech.
Duševní síla Jonathana Livingstona (Albert Kaše, uprostřed) nahlodává společnost, přináší světlo FOTO PAVEL HEJNÝ
Na posledních inscenacích Dekkadancers (Tramvaj do stanice Touha, La Dolce Vita, Jonathan Livingston Racek) se ukazuje elektrizující pestrost souboru, v němž jsou namíchány velmi kontrastní typy. Na jedné straně hrubián, uzurpátor, manipulátor – typ, v němž je usazený Patrik Čermák. Na straně druhé drobný, křehký, zranitelný, z mainstreamu vybočující outsider, kterého často tančí Albert Kaše, případně podobný typ ztělesňuje Florian Garcia. Do základní sestavy patří představitelka temných a záhadných postav, zlobná a v pohybovém rejstříku úsečná Natalia Metodijeva, nebo rozporuplná a často groteskní Klára Jelínková.
Tvůrčí záběr Dekkadancers je velmi široký a každý z okruhu choreografů představuje odlišnou poetiku, jiný humor. Ondřej Vinklát patří k těm více hloubavým, hledajícím nové cesty a témata nebo netradiční uchopení témat v tanci už známých. Dobrým příkladem jsou dvě poslední premiéry českobudějovického baletu, na nichž se podílel: Mechanický pomeranč a Julie a Romeo. Jonathan Livingston Racek, vycházející z knižní předlohy Richarda Davida Bacha, do tohoto okruhu dobře zapadá. Inscenované podobenství o hledání svobody propojuje tanec, slovo, původní hudbu a netradiční prostředí. Vinklát oslovil umělce, s nimiž opakovaně pracoval v minulosti: skladatele Ivana Achera, výtvarnici Evu Jiřikovskou nebo herce Jiřího Lábuse. Důležitými partnery mu byli tentokrát jako spoluscenárista a dramaturg Tomáš Vondrovic a komorní těleso sestavené z členů České filharmonie.
Odpoutat se a vzlétnout; co nejdál, nejrychleji, nejvýš – to je metaforické téma předlohy a hlavní znak Vinklátovy choreografie provázené slovem a skromnou hereckou akcí Jiřího Lábuse a Viléma Udatného. V kontrastu k individualitě Jonathana Livingstona, jehož životní filozofií je snaha překonávat limity a hlad po poznání, je hejno charakterizováno jako primitivní komunita, v níž se každý snaží urvat kus žrádla. Mimo tuto základní potřebu jde o společenství hierarchizované a totalitní, plně oddané vůdčímu jedinci. Samičky slepě následují dominantního samce, opakují jeho myšlenky a pohybové vzorce. Vztah rutinní společnosti a vymykající se individuality je pro Ondřeje Vinkláta inspirujícím tématem. Obdobné zpracoval spolu s Tomášem Rychetským v českobudějovickém Mechanickém pomeranči sledujícím konflikt Alexe a zmechanizovaného okolního systému.
K výstupům hejna přistupuje Vinklát s notnou dávkou ironie. Nejdříve jej nechá porvat se o potravu, k čemuž od Ivana Achera zní až nesnesitelná hudební kulisa napodobující řev racků, aby následně stejné hejno rádoby důstojně soudilo po svobodě toužícího Jonathana Livingstona. Jinakost se neodpouští a členové hejna útočí na snílka i fyzicky, jako by mu chtěli zmačkat či urvat křídla, znemožnit mu opustit komunitu. Vývoj tohoto vztahu se postupně mění. Síla jedince nahlodává společnost, přináší světlo, a to hmatatelně v podobě světelných tyčí, jež dokáže pouhou myšlenkou rozsvěcet a zhasínat. Možná až příliš tady choreograf tlačí na groteskní notu a prudké proměny nálad hejna, odkazující k jeho manipulovatelnosti, nemají daleko k pitvoření. Tato scéna na chvíli odvádí pozornost od cesty sebepoznání hlavního hrdiny.
Pro vyznění inscenace je důležité místo konání: Dvorana Rudolfina dýchající volným prostorem, vertikálně členěná centrálním schodištěm. Nad ním jsou umístěni hudebníci, v popředí je hlavní taneční scéna, ale do hry jsou vzaty také postranní sloupy, z jejichž stínu racci přicházejí, případně i balustrádové zábradlí, na němž někteří posedávají a sledují dění. Výtvarnice Eva Jiřikovská oblékla všechny do nerušivých béžových kostýmů a soustředila se na jednu hlavní rekvizitu v podobě asi půlmetrových světelných tyčí. Řada akcí se k nim vztahuje jako k symbolu naděje a světla – stávají se malými, ale po spojení i mohutnými pomalu se hýbajícími křídly.
Ačkoli výtvarný a hudební vjem je pro vyznění inscenace důležitý, její doménou jsou taneční kvality. Albert Kaše dává Jonathanu Livingstonovi snivost, odhodlání překračovat své limity. Umanutost dosáhnout vytyčeného cíle je v rozporu s jeho fyzickou křehkostí, zranitelností. V jeho tanečním pojetí se odráží neustálé hledání. Pohyb Kašeho trupem nebo jen zády volně přetéká, chvěje se při hledání stability nebo má lehkost a rozmáchlost, když naznačuje snahu vzlétnout. Protipólem je sebejistý vůdce hejna Patrik Čermák, následovaný trojicí samiček. Klára Jelínková, Natalia Metodijeva a Adriana Štefaňáková jim dávají různou energii a barvu; u každé jde o trochu jiné pojetí omezenosti a „stádovosti“. Racek Floriana Garcii je blízký křehkému typu Alberta Kašeho a je to právě on, kdo se stává následovníkem hlavního hrdiny.
V tanečním zpracování Jonathana Livingstona Racka se podařilo velmi poetickými prostředky vyprávět příběh o hledání svobody, schopnosti nalézt a prosadit své já proti okolním dogmatikům. Podíváme-li se na dnešní svět kolem sebe, je to příběh, jenž může inspirovat ještě více než dřív.
Dekkadancers v koprodukci s Českou filharmonií – Jonathan Livingston Racek. Choreografie a režie Ondřej Vinklát, scénář Tomáš Vondrovic a Ondřej Vinklát, hudba Ivan Acher, výprava Eva Jiřikovská. Premiéra 28. srpna 2024, Dvorana Rudolfina, Praha (psáno z reprízy 30. srpna).
Komentáře k článku: Nenechat si přistřihnout křídla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
