U Červíčků
Hermína Hrušínská, rozená Červíčková, byla česká herečka. A moje babička. Pocházela ze čtyř sourozenců. Všichni hráli divadlo. Nejtalentovanější byla údajně její sestra Marie, po které mi zůstala pohlednice z roku 1915, na níž mamince Anně popisuje trampoty svého prvního angažmá u jiné divadelní společnosti, k níž se jako patnáctiletá vydala na zkušenou. Píše: Víš, mami, já tu teď hraji celý naivní obor, ale co mě stál slzí a intrik, které se proti mně dělaly. Ale já zvítězila a teď bych odtud nešla. Budu Ti vše vyprávět, co všechno se proti mně dělalo, jen abych role nedostala. Ale nebylo to nic platné. U ředitelů i obecenstva jsem miláček a dámy, které byly proti mně, už to také nahlédly. Nechtěla jsem nic psát, než to bude v pořádku. Líbá Tě a zdraví Máňa. Ve věku osmnácti let moje nebohá prateta Máňa 13. října 1917 zemřela na španělskou chřipku. Její nejlepší rolí prý byl Puk v Shakespearově Snu noci svatojánské, ve kterém řádila na jevišti jen pár dnů před nečekaným úmrtím.
Hermína Hrušínská, rozená Červíčková, ve foto ateliéru v roce 1922 FOTO ARCHIV RODINY HRUŠÍNSKÝCH
Ale zpátky k babičce Hermíně. Když jsem byl malý, začal jsem jí, inspirován písničkou V + W, říkat Méry. Babička Méry (přezdívka se ujala) byla dcerou divadelního podnikatele a principála Václava Červíčka. Podle toho také vypadalo její postavení v Divadelní společnosti Červíčků, kde hrála samé velké role, jako například v Tanečku panny Márinky, Madame Sans-Géne, Loutce či Čokoládovém panáčkovi, ale také Maryšu, postavy Stroupežnického, Tyla a Jiráska, zkrátka vlastenecký repertoár. Krátce po druhé světové válce, když v roce 1946 ve volbách zvítězili komunisté, přišli soukromí divadelní podnikatelé o své koncese. S nedůvěrou k soukromému podnikání v kultuře, kterou komunisté zaseli, se potýkáme dodnes. Babička ještě krátce působila v nuselském Tyláčku (dnešní Divadlo na Fidlovačce) a v padesátých letech s těžkým srdcem skončila s divadlem nadobro. Nicméně vznešenost a grácii operetní subrety, patetickou eleganci a rozkošnou samozřejmost, s níž vyžadovala pozornost svého okolí, si uchovala až do smrti.
Když například jednou babička Méry zjistila, že máslové sušenky, na něž si potrpěla, se v papírové krabici zkazily a staly se dokonale nepoživatelnými, pravila s odzbrojující velkorysostí: Proboha, Evo, ty sušenky jsou žluklý. Dej je dětem, mě by to zabilo!
Mám v paměti její poslední Vánoce v roce 1988. Bylo nás u stolu čtrnáct a měli jsme tři psy. Maminka láskyplně toužila, aby Štědrý večer proběhl co nejlépe a všichni na sebe byli milí. Táta měl oteklé nohy, které ho bolely, babička špatně slyšela, všichni jsme hlasitě mluvili jeden přes druhého, děti ve vánočním vzrušení křičely radostí. A do toho se v televizi objevil náš tatínek ve svátečním obleku, hovořil k národu o klidu a míru Vánoc, zatímco my jsme si s bráchou hlasitě vyměňovali své postřehy, psi štěkali a babička neslyšela nic z toho, co táta v televizi povídá. Co říká? volala a táta křičel: Dejte ji, sakra, blíž! a purpura tiše a ochotně voněla naším domem.
Babička Méry. Vidím ji, jak doma v kuchyni, v červených teplákách a parádní růžové krajkové zástěře, zpívala při smažení vajíček na cibulce slavné operetní árie a sypala z rukávu historky z divadelního spolku. Třeba o tom, jak její maminka na malém lihovém vařiči vykouzlila štědrovečerní hostinu pro šestnáct členů divadelní společnosti. Nebo o tom, jak si obecenstvo dlouho trvajícím aplausem vyžadovalo přídavky jejích velkých operetních čísel. Přenášela se tak do doby svého mládí a potlesku, po kterém se jí evidentně stýskalo. Tak mě napadá, že mně se po babičce Méry také stýská, a vzpomínám na ni s vděčností za tolik lásky k divadlu, kterou ve mně kdysi probudila.
Pro Divadelní noviny Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce
Komentáře k článku: U Červíčků
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
