Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext Paměti, záznamy a deníky

    Zápisky z roku 1968 (I)

    Z mých o prázdninách nalezených soukromých zápisků z léta 1968. Bylo mně tehdy pětadvacet let.

     I.

    Putyka, krčma, odpočivadlo. Studentský pokojíček s poněkud větším počtem pracovních stolů. Za některými posedávají chlapi v modrácích, za většinou z nich studenti. Nebo jacísi mladí inteligenti, odkojení svou alma mater.

    Studentská hospoda.

    U Čápa.

    Pivnice U Čápa v Brně na začátku století. Repro archiv

    Tak se hospůdka jmenovala. Odjakživa. Nebo snad taky ne? Přinejmenším po celou dobu, co tady naproti přes udržovaný, úhledný park – Obilný trh – stojí porodnice. Ale v tomto městě se mé generaci o spoustě věcí a stereotypně se opakujících událostí tvrdilo a tvrdí, že je tomu tak odjakživa. A ono tomu tak nebylo, lhalo se nám.

    Co je to ono „se“, co „se“ nám lhalo? Skrývá se za tím zvratným slůvkem veškeré obyvatelstvbo města, které má to štěstí nebo snad smůlu, že je o pár let či snad o celé generace starší, než jsme my, co tady v hospodě U Čápa sedíme? Ale my tady nesedíme sami, sedíme tu s molekulárním zvratkem onoho zvratného, proti očekávání mohutného „se“. Ale většinou jsme zde sami pro sebe.

    Pivnice U Čápa dnes (Brno, Obilný trh 10). Foto archiv

    Bývají výjimky. Po dva roky s námi sedával Honza Schnirch, o pár let starší hoch, ale moc nám toho nepověděl. Byl zapšklý proti mnohému z toho, co nás obklopovalo. Neměl rád soudruhy. Byl to takový papučář, jak říkám těm, kteří toho moc navykládají, naironizují, ale skutek utek, když o něco jde, tak raději ani nemluví. Kdekoliv by to snad bylo k něčemu, protože by snad na něco upozornili, ti kecalové papučáři, drží huby. Jen jeho eskapády s pičkami (říká on), o těch toho napovídal hrozně moc. A někdy to bylo napínavý, především když to v sobě skrývalo technické novinky, které nám zajícům dosud zůstávaly plně skryty. Z těch jeho technických povídání à la „Kámasútra po brněnsku“ si snad už nic nepamatuji. Ale jednu chvilku jsem si doslova vkopíroval do mé bezedné hlavy, snad i s jejím pohybovým záznamem, zkrátka a dobře taky audio, čili komplexně audiovizuálně se vtiskla do mého mozku . A protože ten se skrývá v lebce, představuji si, že tahle i různé jiné starší vzpomínky se drží na kraji oné mozkové směsi a v jakýchsi spárách se zadržely na stěnách lebky. Doslova akrobati, které tam mám. A díky oněm akrobatům budu spoustu věcí povídat ještě i po nějakých těch čtyřiceti padesáti letech, nehledě na to, že bych je rád povídal dosud neznámým pravnoučkům ještě i po sto letech. Ale to už je asi dost silná iluze. Cože to tady ten dlouhán Schnirch povídal, co důležitého se z jeho povídání zapsalo na vnitřní sráz mé propastné lebky?

    Mrdání bez popovídání nemá perspektivu… Repro z Knihy o mrdání Nely D. Aston (Dybbuk, 2012)

    Zelenáči jsou to! Zelenáči jste, Ludvíku, Pavle, Sylvo, Táničko. Co mně to tu napovídáte? Táničko, tebe bych si docela okusil, ale asi by to k ničemu nevedlo, jsi vyschlá jak vysoký nahrbený modřín, ale bez puchlavé, hebké zeleně. Bodlinky musí být, šimrají, dělají dobře, o tom vy nic nevíte. Táničko, jak to, že se nečervenáš? Už je to tady, vidíš, aspoň něco, co ti sluší. Takže mě neposílej za historičkama z našeho semestru, to je moc mladý… -maso? Ale to snad ani ne, to by šlo i mladší, ale důležitý je, abych  si s každou takovou i každou jinou, před tím i potom, hlavně potom, mohl popovídat. A o čem já si mám povídat s těmahle žabičkama, myšičkama, kočičkama a jinejma děvuškama, řekni mi co a o čem. Ani s tebou ani s váma klukama si nemám co povídat. Popravdě musím říct, že někdy přece jen tak trochu v náznacích. Ale s nima!? A bez toho to v posteli nejde. Mrdání bez popovídání nemá perspektivu, je to nanic.

    Takže tuhle scénu jsem si zapsal, asi to pro mě bylo řádsky důležitý, scénka se za těch pár let (pět, šest?) nevymazala. A vím, tutově vím, že se mně z gebule nevymaže ani v příštích desítkách let. Vlastně bych rád věděl, vymaže-li se v okamžiku smrti, předtím, či dokonce i potom, a pohřbí-li mě s tou vzpomínkou.

    Byl jsem tenkrát opravdový a úplný zelenáč, časem jsem z toho trochu vyrostl. Honzovou pravdou jsem se vždycky neřídil, ale nějak instinktivně asi ano, protože jsem doposud nikdy neměl zajíčky. Trochu toho lituju, ale bez povídání to holt nemívá perspektivu. Popovídat si, to je nutný k završení orgasmu.

    Párkrát s námi U Čápa seděl taky docent Dr. Lubomír Nový. Byl to sympaťák, o nic moc starší než my, jen o jednu generaci, o takových dvanáct patnáct let. Ostatní hvězdy našeho brněnského filosofického nebe počátku šedesátých let tu s námi příliš nesedávali. Párkrát Kolman – tomu to tu s námi sedlo. Dal si jedno pivko a odbyl tak pár seminářů o sjezdech komunistických stran, především komunistické strany Sovětského svazu, zabýval se odhalením kultu Stalinovy osobnosti a učil nás číst z novin mezi řádky. Párkrát jsem měl pocit, že si nepřeje, abychom v našich čtenářských interpretacích komunistického tisku zacházeli příliš daleko…

    Párkrát s námi U Čápa seděl docent Dr. Lubomír Nový. Foto archiv FF MU Brno

    Luboš Nový, docent sem docent tam, jak jsme mu říkali, působil tehdy počátkem šedesátých let docela čerstvě, nedogmaticky, ba také nedemagogicky. Měli jsme ho docela rádi, byl nám i věkem tak trochu blízký a brali jsme vážně, jak se zabýval Marxovou filosofií dějin v „otevřených dějinách“. Otevřené dějiny, žádná uzavřená kapitola. Nebudeme se svým studiem dějin filosofie a filosofie dějin zabývat jen uzavřenými kapitolami, archivem, archeologií psaného slova, budeme interpretovat předchozí v životech společnosti, abychom tím snad naznačili i budoucí.

    Nějak jsme si tyto naše sny a tato naše přání nespojovali s Holanovým jasným básnickým viděním světa, podle nějž To potom všechno k ruce je tu, čím nakrmit lze zdraný lid: ptačí zdroj čerstvých kulometů, korály slov, jež znají zpyt, pak rozum-kuchař, který tyje z historie a hysterie a usmaží z nich smrt. Ten klid.

    Z mého deníku roku 1968, první část.

    /Pokračování/

    P. S. Křestní jméno Dr. Kolmana ani nic bližšího o něm si nepamatuju. Učil nás marxismus-leninismus.  Nejednalo se však o Arnošta Kolmana, autora knihy Zaslepená generace – Paměti starého bolševika (Host 2005).

    ///

    Ostatní díly na iDN:

    Zápisky z roku 1968 (II)

    Zápisky z roku 1968 (III)


    Komentáře k článku: Zápisky z roku 1968 (I)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,