Zápisky malé kritičky (No. 7)
Hlavně už nás nelitujte
Máte-li v místnosti alespoň jednoho člověka z dětského domova – na koho se obrátíte ve školní třídě, když se zmíní, že se objevily vši? Koho určitě nepožádáte o vytvoření rodného stromu? Na koho si vzpomenete, když vyhazujete staré, zbytečné oblečení? A na koho se už konečně přestanete dívat prizmatem zažitých stereotypů? Pokud chcete taktně zodpovědět předcházející otázky, doporučuji tak učinit až po zhlédnutí nového koprodukčního počinu Takže asi tak, který vznikl ve spolupráci ND Young s Činohrou Národního divadla.
Foto: archiv ND
Workshopový cyklus ND Young je platforma pro mladé milovníky divadla a v posledních letech i generátorem neotřelých, poutavých a úspěšných počinů, jejichž podoba se rok, co rok stále více profesionalizuje. Díky této iniciativě přichází do prostoru profesionálního divadla mladistvá a temperamentní krev, a to nejen z kruhů hereckých, ale i režijně-dramaturgických. Letošní ročník si vzali pod křídla duo Janek & Natálka (Jan Lesák a Natálie Strýčková Preslová), jejichž tvůrčí rukopis a svěží pohled na různorodá témata oslovuje stále větší okruh diváků. Svůj potenciál naplno využili i v inscenace uváděné na Nové scéně, jejíž ústředním tématem je bourání mýtů spojených s dětskými domovy.
Ve své podstatě jde o dokumentární a částečně moralizující divadlo, které je ovšem podané zábavnou a vlídně upřímnou formou obalenou ve vizuálně atraktivním kabátku. Středobodem díla je pak konfrontace s realitou v dětských domovech očima mladých lidí pocházejících z tohoto prostředí… tedy nejspíš. Už na začátku je totiž publikum zastupující národ uvědomeno, že chce-li se dozvědět pravdu o původu jednotlivých aktérů, musí napřed změnit své chování.
Foto: archiv ND
Nejprve tak přijdou na paškál všeobecně zafixované představy o tom, že děti z dětských domovů žijí v zastaralých, téměř až vězeňských budovách, pravděpodobně se zamřížovanými okny; chodí v otrhaném oblečení, musí žebrat o jídlo, mrznout a nikdo z nich nemá ani jednoho rodiče. Na základě této domněnky se pak tato tvrzení rozrůstají v další myšlenkový faul, že právě tyto děti žijící v krutém světě bez lásky nakonec skončí jako kriminální živly v ulicích. (Ač se mohou zmíněné představy jevit úsměvně, na základě pragocentrického výzkumu, který tvůrci v rámci inscenace vytvořili, slyší publikum autentické nahrávky potvrzující výše zmíněné myšlenkové pochody společnosti.) Za doprovodu „bzučáku“ (evokující tak trochu zamítavé reakce v soutěžích jako je Česko Slovensko má talent) pak jednotlivci slovně odrovnávají jednotlivé nepravdy sérií vlastních svědectví.
Brány mylných mýtů se otřásají v základech, a tak je načase podniknout historický diskurz do tajů proměn postavy sirotka v literatuře, v níž kreativní duch Lesáka se Strýčkovou Preslovou vyniká nejvýrazněji. Tato část je totiž pojata jako velice zdařilé kabaretní číslo, v němž se přes utrápené sirotky v podobě Popelky, Olivera Twista, přes superhrdinské Batmany prosmějeme až k nejznámějšímu sirotkovi všech dob – Harry Potterovi, během jehož čísla se cyklicky propojí promluvy spojené s charaktery předchozích postav a poukáží na fakt, že vyobrazení sirotka je stále stejná písnička, která vytváří náš mylný dojem o podobě siroby. Režijní rukopis se projevuje především ve využití filmové stylizace, jakou je například zpěvem doprovázený, lascivní tanec v kleci, který evokuje úspěšné muzikálové Chicago. Za doprovodu epické hudby, hry světel, záměrného, dramatického přehrávání herců a rychlé proměny kostýmů vzniká dojem zábavné estrády.
Foto: archiv ND
Následuje strmý pád zpět do reality, v němž je publikum konfrontováno s potřebou uspokojit vlastní dobrosrdečnost v podobě milodarů a dobrých skutků směrem k obyvatelům dětského domova. Jelikož se mnozí dobrodinci zmítají v chybných představách o životě v dětských domovech, ony dobře míněné činy často ve světle skutečnosti vyústí v absurdní a nepatřičné situace, které končí jako vtipná historka, jíž se společně (snad trochu pokrytecky) bavíme nad vlastní neznalostí. K umocnění prvku absurdna je vždy po několika historkách vyprávění přerušeno, aby se do provizorně vytvořeného dětského domova (v podobě na zemi vyskládaných matrací) dovezli různé, až groteskně vyhlížející věci (například obrovská pouťová labuť, sukně vytvořená z krabiček od sirek či kostým oslíka), do nichž se aktéři navlékají. S každou další várkou potlesk vděčnosti slábne úmorností a zbytečností. Přes smích nad zábavností historek tak jasně vyniká, že se v tomto „dobročinném“ směru na dětské domovy nahlíží tak trochu jako na smetiště…
Každá část inscenace je vyšperkována rozmanitými režijními nápady a ověnčená chytře vymyšlenou, prostou scénografií (Jana Hauskrechtová), jejíž dominantou jsou obrovská písmena LISTEN uprostřed jeviště, která mění barvu, umístění či nasvícení (například v momentě, kdy se inscenace věnuje emocím spojeným s dobrodiním, svítí nad námi pouze slovo STEN). Právě ona nepředvídatelnost a překvapivost jednotlivých částí vede ke snazšímu a funkčnímu udržení divácké pozornosti, a především k neupadnutí do nudné výkladové rutiny, která se u dokumentárního divadla tak trochu nabízí… Dílo tak úspěšně vzdělává, baví a ohromuje zároveň.
Ačkoliv je show alá bořiči mýtů podávána s lehkostí, humorem a neutuchající radostí z rozptýlení nepravdivých představ, stále je v ní cítit onen osten hořkosti a jinakosti, kdy se děti z dětských domovů nepříliš úspěšně snaží zapadnout mezi vrstevníky, aniž by se na ně konstantně upíraly lítostivé pohledy. (Jejich) inscenace naplňuje kromě apelativní funkce i funkci terapeutickou, očistnou – jde o zpověď „outsiderů“, kteří chtějí pouze dvě věci: abychom se neptali na nevhodné otázky a abychom jich konečně přestali litovat. Takže asi tak.
///
ND Young a Činohra Národního divadla, Praha – ND Young: Takže asi tak. Režijní a dramaturgické vedení: Janek Lesák, Nastálie Strýčková Preslová, lektorské vedení: Zuzana Kráľová, výprava: Jana Hauskrechtová, světelný design: Daniel Kozlík, hudba: Jan Čtvrtník, kalix. Hrají: Seba Abrahám, Petr Nykrýn, Johanna Cée, Eliška Slámová, Anna Čiperová, Anna Tichá, David Holub, Albert Valta, Karolína Lavičková a Kristýna Mia Zapadlová. Premiéra 8. září 2024.
Komentáře k článku: Zápisky malé kritičky (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
