Divadelní noviny > Reportáž

Vivat Národní divadlo Roškopov

Už Friedrich Nietzsche mluvil o zrození divadla z ducha hudby. Měl na mysli tragédii, ale lze to vztáhnout na divadlo jako takové, řecké, antické , středověké i pozdější. Čím jsem starší, tím víc mi dochází, co tím filosof mínil. Neboť přesně totéž se už přes deset let snažím neuměle hledat, kromě jiných festivalů, například na multižánrovém festivalu Theatrum Kuks.

Teatralita hudby

Je opravdu vzrušující sledovat „na místě činu“ to, jak divadelnost barokní hudby, zde vzniklé nebo zde hrané a inscenované, koresponduje třeba s teatralitou soch Matyáše Bernarda Brauna. Nemyslím jen Braunovu ve skále zvěčnělou Kalvárii (respektive její torzo a další mizející torza v kukském lese). Myslím i ten populární sbor dvanácti plus dvanácti roztančených krasavic, které už přes tři století, jako by ani ta staletí nebyla,  reprezentují Ctnosti a Neřesti.

Dívám se na ně jako na taneční kreace zastavené choreografem Braunem v pohybu: na nás, divácích, je ten pohyb, pohyb ke smyslu, v duchu dokončit. A také domyslet a dovést k něčemu dalšímu, třetímu: k významu. A opět: nejlépe se to daří ve spojení s hudbou, barokní i novobarokní, ale vždy namístě vytvářenou, interpretovanou i vnímanou. Ta teprve z těch geniálních soch, nejlépe v kukském Lapidáriu – na rozdíl od těch exterierových tu vnímáme originály, a ne kopie. Ty originály každý návštěvník nejen festivalu, ale celoročně i Kuksu, prostě musí vidět. A vidět právě ve spojení s hudbou. Ale i s loutkami, maskami, tancem či pantomimou.

To všechno už dlouhodobě, po celá desetiletí, názorně a s láskou předvádí právě domácí soubor Geisslers Hofcomoedianten a pravidelní hosté festivalu.

Například fenomenální kontratenorista Vojtěch Pelka, který před námi v Lapidáriu vykouzlil svátek hudby i výtvarného umění, pod názvem Heroické baroko (Händel, Vivaldi, Bioni aj.). Pro mne to však byl opět, paradoxně, i svátek divadla. Zpěvák tu zpívá vlastně těm sochám, a nikterak to nezakrývá (oči mluví za vše). Pelkův projev, nejen vokální, ale i mimický, podložený niterným prožitkem, byl mezi těmi všemi autentickými Braunovými díly svým zůsobem dalším neodvozeným originálem.

A nemohu vynechat ani olomoucký Ensemble Damian Tomáše Hanzlíka, skladatele, režiséra, dramaturga a organizátora novodobých barokních festivalů, jež spíš kompatibilně doplňují než konkurují tomu kukskému.

A z několika produkcí domácích, jež  jsem stihl vidět, jsem nejvíce ocenil světovou premiéru dramatizace zdánlivě nehratelného textu Andrea Gryphia Horri-Bili-Cribri-Fax (úprava a režie Petr Hašek). Claudia Eftimiadisová, Vojtěch Franců, Aleš Pospíšil a Martin Bohadlo – čtyři velké herecké výkony a čtyři věčné archetypy lidského chování v mezní situaci, jíž třicetiletá válka pro všechny Evropany a Evropanky byla. I přes opakování některých bojových scén s předvídatelným průběhem i koncem zdobí inscenaci živě interpretovaná hudba – a herci. Právě nesentimentální důraz na ženské oběti války, podobně jako u Matky Kuráže, pohled na ženy nejen jako na k životu nezbytné, ale jinak lstivé a prohnané lišky a pasti na muže, byl nesporným a navíc vtipným obohacením předlohy. Ale nemylme se: hrálo se, byť v náznakových historických kostýmech a kulisách, převážně o Evropě válek dnešních. I o jejich toxických dopadech na bezejmenné lidi, zejména ženy.

Umění zkratky!

Tentokrát jsem ale našel ryzí, autentické divadlo překvapivě jinde. Nikoli v centru, ale na „oddychovém“ okraji mimo hlavní dění: Národní divadlo Roškopov a DNO Jiřího „Fagi“ Jelínka. Autoři Jelínek a kolektiv. Nadchla mě jejich slovně i hudebně nakažlivě hravá parafráze Romeo a Julie aneb Mor na ty naše paka. Divadlo výsostně moderní, pracující se střihem takřka filmovým a spolehající na fantazijní dotvoření divákem – a nikoli pouze dotvoření markýrované, v daném časovém limitu „předpřipravené“, v trendy imerzivní hře na spolupráci a prohození rolí. Divadlo lidové a přitom nepodbízivé. Navíc s evidentními hlubokými kořeny, neboť, řečeno s gnostiky – co nemá kořen, nemá ani plod. Tím kořenem je zde návaznost na tradici a místo, v němž se divadlo odehrává: Stará a Nová Paka, Roškopov. Tedy divadlo odněkud, divadlo neodvozené i nedovezené, neopakovatelné. Vstupné bylo dobrovolné (na rozdíl od efektnějších a prázdnějších atrakcí, zde i jinde). A navíc divadlo bylo neokázale skromné – hraje se pouze pro radost, v létě pouze čtrnáctkrát, vše se zabalí a chystá se další projekt. Takto nějak to chodilo u východočeských ochotníků odjakživa, u loutkářů a bavičů všeho druhu.

Jelínkovu tvorbu znám z minula, z Hradce i z Brna, a čekal jsem, že pojede opět v osvědčených vlastních kolejích. Pouhá plenérová, pouťová oddechovka. Bylo to ale trochu jinak. Rámcujícím tématem byla sice dávná lokální řevnivost mezi Starou a Novou Pakou, ale zdaleka nešlo jen o podobné místní žabomyší spory. Už podle chytrých reakcí publika a bouřlivých potlesků i přespolního diváctva se hrálo o tom, co zrovna teď žijeme. U nás – i ve světě. Zvětšete si násobně ty žabomyší spory, a budete mít i ty nejvážnější globální konflikty a jejich malicherné příčiny skrze českou lupu jak na dlani (jako je tomu i u jiných zdánlivě jen lokálně inspirovaných konceptů – u Jaroslava Haška i Leoše Janáčka). Ten pokus skrze zdánlivě „jen“ bavičskou klauniádu nahlédnout dnešní rozdělený svět mi připomíná Polívkovu legendární inscenaci Pezza versus Čorba (1975). U Jelínkova souboru si k tomu přičtěte spontánní, přirozené muzikantství, hru všech na všechno. A hlavně a především – umění, které se u jiných v honbě za dokonalostí a doslovností zcela vytratilo: umění zkratky. V humoru, v gestu, ve slovu i v hudbě.

Příklad?… Mladá trombonistka, performerka a spoluautorka hudby Zuzana Cejnarová zatroubí nejprve lidový dechovkářský nájezd, a když čekáte pravou staropražskou muzikantskou řachandu, utne to –  a je na vás, abyste si vše hudebně domysleli. Jako v jiné rovině i u těch zastavených kamenných tanečnic. Bylo to prostě divadlo, které po divácích něco chce, nerozkecané, stručné, uměle nenatahované. Nabízí nájezdy, úvody – a vše další  je na naší fantazii.

Takto nepodbízivě se získává přirozený kontakt s divákem, kterému se vtipy neházejí do otevřených úst pomocí lopaty, jako zevlům, kteří více ústy než očima se dívají (J. A. Komenský). Myslel jsem si, že jevištní polopatismus a ukecanost v divadle definitivně pohřbilo 21. století. Ale už je to tu zas, a je to dokonce „trendy“.

Tomuto trendu ovšem vyhovují, i při mém neměnném obdivu k jiným opusům, i „moji“ Geisslers. Přinejmenším v letošních, nekonečně zdlouhavých Alchymistech. Nechce se ani věřit, že tomu podlehl i spoluzakladatel Geisslers Petr Hašek, mistr barokní nadsázky a groteskní zkratky, režisér jedné ze vzorově  nepolopatistických, minimalistických a asi nejlepších inscenací posledního dvacetiletí, Exekuční show Jana Mydláře „27“ (barokní katovna české politiky), tragicko-groteskní meditace o pražské předehře třicetiletého válečného masaku, jenž navždy poznamenal Evropu 17. století. Inscenace byla – a doufám dosud je – vysokou školou zkratky a metafory (hraje se pouze pro 27 diváků – odsouzenců k trestu vydržet až do konce, což v tomto případě je vrchol blaženosti, ale na takové představení by lidé přišli i násobně víckrát).

Ale trendy jsou holt trendy, s tím už nic nenadělám. Mohu jen konstatovat, že opusů řídících se heslem „méně je někdy více“, valem ubývá. Vítězí tlach (podle filosofa Kierkegaarda rozbředlý kompromis mezi bytostným mluvením a bytostným mlčením). V románech, filmech, seriálech, na scénách divadelních, domácích i světových.

Ještě že máme ty festivaly!

///

Více o letošním festivalu Theatrum Kuks na iDN:

Od středy můžeme změnit svět barokem

Prosmát se k mysteriu

…

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 8. října 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vivat Národní divadlo Roškopov

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ