Divadelní noviny > Kritika

Všechny Perseovy ženy a nedůvěra v moc divadla

Uvedení nového českého dramatu na antický námět, navíc napsaného „na míru“ souboru, je vždy událost. Už v mysli autora prorůstá obraz potenciálního divadelního tvaru do způsobu, jak své téma ztvární. Nejinak tomu bylo v případě hry Perseidy, již Simona Petrů a Tomáš Ráliš napsali pro devátý ročník plenérového festivalu Antická Štvanice. V následujícím zamyšlení budu tedy text Perseid pojímat jako nedílnou součást celého divadelního díla v režii Adama Steinbauera.

V poslední době se u nás s přepisy řeckých mýtů do dramatické podoby setkáváme častěji – i v loňském roce vznikl pro Antickou Štvanici původní text (Láios Hany Lehečkové) a letos v Divadle X10 uvedli nové (post)drama Ondřeje Novotného Filoktétés. Last minute. Lukáš Brutovský pak před dvěma lety inscenoval v Městských divadlech pražských vlastní drama Iokasté. Pojďme se tedy i na Perseidy podívat jako na jeden z případů nové praxe, se všemi slepými uličkami i zdařilými prvky.

Kvazi metalový singšpíl

Řecké a římské drama nebo jeho adaptace se dnes v českých divadlech neobejde bez chytlavé a mnohdy vysoce kvalitní hudební složky zastupující sbor: vzpomeňme geniální hudbu v Šíleném Herkulovi (Antická Štvanice 2020, režie Tomáš Loužný, hudba Ivo Sedláček, Dan Kranich / PAST) nebo výrazné inscenace jako Bakchantky (Národní divadlo 2023, režie Jan Frič, hudba Jakub Kudláč), Médea (Národní divadlo moravskoslezské 2024, režie Jakub Šmíd, hudba David Hlaváč) či Smutek sluší Elektře (Národní divadlo Brno 2022, režie Michal Dočekal, hudba Ivo Sedláček, Dan Kranich / PAST). Hudba ve všech těchto případech v inscenaci spoluutvářela význam a sbor se stal plnohodnotným aktérem děje.

Perseidy tvůrci stylizovali jako kvazi metalový singšpíl (hudbu složili i na jevišti provozovali Matyáš Krtička a Lukáš Klavrza). Inscenaci dominovalo slovo, ať již veršované či v prozaickém dialogu, mluvené, nebo zpívané. A bylo ho opravdu hodně. Dialogy přitom svou všedností a popisností narážely na vypjatou poetičnost monologů zejména – ale nejen – ženských postav. Text líčící životní osudy Persea (Mark Kristián Hochman) od dětství až do sňatku s Andromedou (Andrea Steinbauer) si žádal radikálnější zásah dramaturga. Jako by tvůrci nevěřili poezii a jejím schopnostem vyjadřovat se úsporným počtem slov s bohatými hrozny konotací, všechno se důkladně vysvětlovalo, aby divák nezůstal na pochybách. Objevily se ale i zajímavé detaily jako signifikantní motivy moře, soli, plavby a vln, bohužel však zanikly v záplavě mnohomluvnosti.

Pochybnosti v týmu možná zavládly i ohledně moci divadelního vyjádření – vše, co postavy na jevišti fyzicky vykonávaly, zároveň verbálně popisovaly nebo komentovaly. Jediným opravdu divadelně silným okamžikem bylo umírání koně Pégasa. Režisér a herci naplno využili možností divadelní metafory a situaci vyjádřili s pomocí obrovského bubnovitého kotouče zavěšeného na jevištní konstrukci, v němž se rozsvěcela a zhasínala žárovka.

Nespoléhali se ovšem ani na potenciál prostoru, a tak na západním okraji ostrova Štvanice vyrostlo mohutné patrové lešení, po němž herci šplhali a běhali, ovíjeli se kolem něj a mezitím odříkávali mnohomluvný text. Je to škoda, protože v předchozích ročnících umělci dokázali využít unikátní prostor ostrova ve svůj prospěch: vzpomeňme alespoň na putování diváků krajinou v Nebeského Orfeovi (2017), na „Rudé moře“ v Saavedřiných Prosebnicích (2018) nebo oblouk Hlávkova mostu v Šíleném Herkulovi (2020).

Od satyrského dramatu k soap opeře

Především ale tvůrci podcenili moc jednoty děje. Právě na ní jako jediné trvá už Aristotelés a vede ho k tomu dobrý důvod: soustředíme-li se na jednu zápletku, máme možnost poznat hrdinu – co je zač a čím je ke svému jednání motivován. Řečeno perseovskou metaforou: hrdina je naším zrcadlem a do divadla koneckonců vždycky chodíme poznat sebe sama. Na jevišti se odehrávalo vše od Perseova vyvržení na mořský břeh a jeho erotického zrání s jakýmsi předobrazem Andromedy a alegorií ženství Ilií (rovněž Andrea Steinbauer) přes vraždu Medúsy i něžný vztah ke koni Pégasovi až po osvobození Andromedy. Považuji to spíše za děj hodný dětského představení v planetáriu, za kteroužto výstižnou paralelu děkuji jedné své vzácné společnici v divadle. Perseův příběh nebyl kompaktní a neměl zápletku: byl to sled událostí ilustrovaný pohybem a řečí, ať mluvenou, nebo zpívanou. Jeho líčení a bohužel i vyústění mnohem více sugerovalo, že tvůrci četli příručky a slovníky, Zamarovského a Petišku, nežli současné problematizující interpretace řeckého mýtu, které by přinesly poutavější divadelní výsledek.

Tvůrci nedůvěřovali ani síle žánru. Ten lze definovat jako úhel pohledu, z něhož autor zachycuje dramatický/fikční svět. Používá žánr jako optiku, specificky vypouklou čočku, kterou budovaný svět pozoruje. Na začátku večera jsem se tetelila blahem, protože děj začal jako Aischylovi Tahouni sítí, zlomek satyrského dramatu o tom, jak satyři vytáhnou z moře truhlu s Danaé a Perseem. Na scéně skutečně sbor satyrů stál – byli tak maskováni hudebníci. Na satyrskou hru upomínal i notně vycpaný rozkrok oplzlého vládce Polydekta, Poseidona a dalších mocných bytostí. Všechny je hrál Ondřej Kolín. Po celý večer se opakoval motiv opilosti a násilných podob sexuality. Satyrská nálada ostatně hrou probleskovala v tu vydařenějších, tu méně šťastných hereckých žertech a komentářích stranou. Mezitím ale představení vystřídalo i polohy až groteskní a tragické. A vyústilo v cosi jako soap operu.

Podrývání žánru je v recepci antického dramatu časté, a dokonce velmi prospěšné. Už Eurípidés zejména ve svých pozdních dramatech dekonstruoval funkční mechanismy tragédie. V moderní době jsou tragické burlesky na jevišti doma od 17. století. Moje nejoblíbenější pochází až z roku 1856 a pod názvem La Médée en Nanterre přináší příběh o členech cirkusové skupiny. (Kreón je šéf akrobatů a Kreúsa provazochodkyně. Médeia pracuje jako věštkyně a Iásón jako zápasník.) Aby si divák ironický modus osvojil a byl schopen se v dění orientovat, je nutné, aby byl od počátku tento ironický tón čitelný, přestože pochopitelně nemusí stále znít naplno. Ze zápletky jinak není zřejmé, jaký postoj mají hrdinové ke světu a jak se k nim tudíž máme my diváci vztahovat. Jako zcela aktuální příklad funkční hry s žánry uvedu seriál Kaos právě představený na platformě Netflix. Uchopuje řecké mýty jako živé útvary, se žánrem a jeho ironizujícím převracením pracuje konzistentně, a právě proto dokáže mýtem vyjádřit lidskou zkušenost komplexně: co znamená mít moc, milovat, někoho ztratit, ublížit někomu, ale i vyrovnávat se s křivdou, ztrátou lásky, se smrtelností i náboženstvím…

Ženy ve světě postaveném na míru mužům

Perseovi se na štvanickém jevišti přihodí tolik věcí, že nemáme čas přemýšlet, jak se mění a co v jeho povaze zůstává konstantním motivem, který ho pohání. Oproti tomu situace, která by snad mohla být nosnější, jen tu a tam probleskuje a v závěru je navíc popřena. Muž vězní ženu a mučí ji tělesně i psychicky – je to Danaé, je to Medúsa (Eva Leinweberová). Protipólem k této stárnoucí vězenkyni je spoutaná Andromeda. A zatímco její zpěv v inscenaci ničím pozoruhodným nevyniká, jde spíše o kvazi popovou slovní vatu, Medúsiny/Danainy veršované monology dokážou diváky vtáhnout. Na okamžik v nich probleskuje zraněné nitro trýzněné bytosti, kterou pokořují muži, vládci světa, přesvědčení, že svou racionalitou dokážou pojmout i ženskou zkušenost a veškeré ženské role. A žena tomuto systemizovanému násilí vytrvale vzdoruje.

Na okamžik se díky tomu z „pohádkového“ děje přeneseme do mýtu: vidíme hrdinu, který chce získat kořist, manželku. Rozhodne se tudíž napravit příkoří zakoušené jednou ženou, aby se předvedl jako hrdina, a zavraždí proto ženu jinou, oběť mužské zvůle, Medúsu. Na moment probleskne, jak svět postavený na míru mužům způsobuje, že jedna žena je postavena proti druhé, ale nakonec se stane zase jen nástrojem potěšení mužů. Je škoda, že kompozice předlohy znemožnila toto téma rozvinout. I ženy mají často podíl na útlaku jiných žen, který vyvolali muži: Kassiopeiu přiměje k uvěznění Andromedy Poseidonův hněv. Chce jej usmířit obětováním Andromedy mořské příšeře Kétovi (v inscenaci pojmenované latinizovaně jako Cetus: tvůrci patrně četli o Kétovi jen anglicky). Na okamžik se jevištěm mihla také Athéna, způsobivší hrůznou Medúsinu proměnu. Vyobrazená byla příznačně jako ne-žena, s vousem a v přílbě, ale s ženskou tváří i tělem, participující na udržení patriarchálního řádu, protože z něj jako loajální Diova dcera bez matky profituje.

Jak nesourodé úhly pohledu autoři při pozorování Perseova světa zaujali, potvrdil závěr. Andromeda nemá na výběr, nikdo se jí neptá (jak zajímavé jsou adaptace, kde se umlčeným mytickým hrdinkám vrátí hlas: Margaret Atwood nechala promluvit Pénelopu, Pat Barker Bríseovnu, v již vzpomenutém Kaosu konečně zmlkl Orfeus a mluví Eurydiké). V Perseidách ale Perseus rozhodl, že si ho Andromeda chce vzít – je přece hrdina. Cenou za absenci fyzického utrpení je její tělo a její svoboda: bude hrdinovou ženou. Perseus ji bere za ruku a zcela neironicky sladkobolně jí vyznává věčnou lásku jako své nastávající. Andromeda nyvě notuje popový popěvek, v němž zaznějí mimo jiné i slova: Hvězdy plují tmou, tvou temnou antikou / dál budeš klučinou, / hvězdy, které táta učil tě číst. Tátové a klučinové nakonec opět zvítězili.

Tygr v tísni a VILA Štvanice, Praha – Simona Petrů, Tomáš Ráliš: Perseidy. Antická Štvanice 2024. Režie Adam Steinbauer, dramaturgie Simona Petrů, scénografie Magdalena Teleky, kostýmy Karolína Srpková, hudba Matyáš Krtička, Lukáš Klavrza. Premiéra 1. září, západní špice ostrova Štvanice, Praha.

• Autor: Alena Sarkissian
• Publikováno: 14. října 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Všechny Perseovy ženy a nedůvěra v moc divadla

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ