Divadelní noviny > Kritika

Herci a kašpárci

Inscenaci opery Giuseppe Verdiho Otello určují ve Státní opeře v Praze dramatické dialogy. Všechno, co se na jevišti zazpívá, včetně oblíbených árií, nese konkrétní výpověď a dokládá, že Verdi v Otellovi napsal výsostné hudební drama. Ne že bychom to nevěděli, ale tak důkladně propracované v partech, orchestru a jevištních akcích jsem to dlouho neslyšel a neviděl, každá fráze jako emotivně vyostřená mluvená replika. Neuměl bych výsledek dělit na pěvecké či herecké „výkony“ ani bych neuměl z jednotlivých postav vyčlenit výkony „herecké“ a nedokázal bych rozeznat, jestli na detailně propracované podobě postav mají větší podíl interpreti nebo režisér Martin Čičvák. A také dirigent Andrij Jurkevyč, který vedl orchestr v přesných tempech odpovídajících situacím, bez samoúčelných efektů, k nimž i pozdní moudrá Verdiho hudba přece jen může svádět, ale vychytal všechna pianissima i zaburácel v pěkně otevřené dynamice provedení tam, kde to bylo zapotřebí. Prostě i orchestr nehrál „jen“ hudbu, ale výrazně přispěl k drsnému niternému dramatu mezi postavami.

Hlavními aktéry byli samozřejmě pěvci, dobře zvolení pro jedno obsazení, nelze je libovolně alternovat, tedy zaměňovat, aniž by to inscenaci neporušilo nejen esteticky, ale zejména významově. Chlapácký Otello Denys Pivnickij se dal čekat, nevím, proč omlouval na premiéře indispozici, nedala se z jeho mohutného hlasu ani jen vytušit, ale překvapením byl neméně chlapácký Jago Mikołaje Zalasińského, mohutným a tvárným hlasem nebyl obvyklým jízlivě úlisným našeptavačem, ale bojovníkem za zlo, ke kterému se na počátku opery přihlásil. Dva machové bojující spolu prostřednictvím Desdemony, která nemohla skončit jinak než coby oběť dvou rozzuřených samců. Protože i Otello se k ní chová násilnicky a s otevřenou brutalitou, jen co poprvé podlehne Jagovu našeptávání, a vyvádí tak ani ne z lásky, ta se inscenací jen nesměle mihne, ale proto, že mu někdo sáhl na jeho majetek. Olga Busuioc přitom vzezřením není žádná étericky romantická dívka, ale kus ženské, přestože vládne objemným hlasem, schopným ztišit se do jímavých pasáží, jímž může oběma chlapům dobře konkurovat.

Z vnitřní logiky partitury se tak zrodila aktuální a naprosto přirozená interpretace příběhu, kterou sotva někdo může prohlásit za režijní zvůli. Naléhavá právě proto, že nepotřebuje agitačně tlačit na feministickou pilu. Surový příběh se odehrává na prakticky prázdném jevišti, uzavíraném obřími vraty (připomněly mi suchý dok velké loděnice), v sugestivním svícení. Úvodní scéně k mohutnému účinku stačí jen projekce moře na horizont za dobře sezpívanou masou sboru, která připomněla expresionistické režie z dob Maxe Reinhardta nebo Karla Huga Hilara. Vyjmutí příběhu z historických kulis, méně důsledně z historických kostýmů, jen podtrhlo jeho jasnou energickou interpretaci, dala se domýšlet současná podoba rozvráceného světa, aniž by ji inscenátoři přehnaně deklarovali. Ale přece jen se sem tam ozvala chybička z orchestru, sbor se trochu rozsypal na obou premiérách před prvním příchodem Otella. Režisér na můj vkus přeháněl popisné výjevy a šokoval mě přestávkou, aby za zavřenou oponou do funkčního prostoru nechal namontovat skelet lodi, úplně zbytečný a jen výtvarně použitý cizorodý předmět! Nevadilo mu, asi ani dirigentovi, že pro pofidérní efekt shodil řemen rozjeté inscenace a nechal obecenstvo dlouhé minuty poslouchat hlučnou přestavbu jako ve starodávném divadle. Dá se pak brát celá inscenace vůbec vážně? Není nakonec výsledkem jen příznivých okolností a skvělého obsazení? Ve Státní opeře to není poprvé, divím se tedy i jejímu vedení, že mu tohle nevadí. Nicméně i poslední dějství se odehrálo výtečně, konec dobrý, všechno dobré.

V Liberci hodlají hrát operu i v komorním prostoru Malého divadla, dobrá myšlenka, ale prvnímu projektu popravdě nerozumím. Do jednoho večera spojili dvě u nás bohudík neznámé opery, které vnějškově propojili poetikou loutkového divadla a v názvu dvojtečkou. Přitom začínají hodně fádní Norimberskou pannou Adolpha Charlese Adama, po přestávce zahrají Tyjátr Mistra Pedra Manuela de Fally. Ten zřejmě inscenátorům vnukl nápad, aby operní pěvci sehráli oba kusy coby živé loutky, trhanými postoji a pohyby v komických kostýmech. Ani zkušený režisér Juraj Čiernik tu mechanickou podívanou nedokázal oživit. K tomu ne zrovna precizní zpívání, premiérový Vyvolavač Matyáš Žák z řad libereckého Severáčku hodně nebyl ve formě. Ondrej Olos vedl komorní seskupení usazené na jevišti dobře, ostatně takovou hudbu musí dobří muzikanti zahrát na první dobrou. Je jistě dobře vystoupit ze zavedeného kukátka ve Velkém divadle, jinak nevím, co si od projektu v Liberci slibují, nezajímavou hudbu v mechanickém a ne zrovna propracovaném provedení sotva vydávat za dramaturgický objev. Ještě že je v pěkně modernizovaném Malém divadle dobře zásobený bar a příjemné posezení. Ale tam se dá zajít i přes den.

Národní divadlo, Praha (Státní opera) – Giuseppe Verdi: Otello. Hudební nastudování a dirigent Andrij Jurkevyč, režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Georges Vafias, světelný design Jan Dörner, choreografie Silvia Beláková, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Premiéry 26. a 29. září 2024.

Divadlo F. X. Šaldy v Liberci – Manuel de Falla, Adolphe Charles Adam: Tyjátr Mistra Pedra: Norimberská panna. Hudební nastudování Ondrej Olos, režie Juraj Čiernik, choreografie Ivan Vanko, scéna a kostýmy Aleš Valášek, dramaturgie Vojtěch Babka. Premiéra v Malém divadle 20. září 2024.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 14. října 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Herci a kašpárci

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ