Divadelní tramping
Právě tak znělo motto 31. ročníku setkání divadelní, taneční, hudební, literární, výtvarné a jiné alternativy …příští vlna/next wave…, jehož pražská část se uskutečnila od 15. do 26. září 2024. Záměr nabídnout jako alternativu k divadelním sálům přírodu nebo městskou krajinu se ukázal jako dobrá volba.
Výklad o stvoření světa dle indiánské mytologie se v podání Filipa Šebšajeviče odehrával jako obskurní kuchařská show (Jakub Gottwald – K prameni) FOTO KAMIL KOŠUN
Na Štvanici za indiány
O oceňované interaktivní performanci Jakuba Gottwalda K prameni jsem dopředu slyšela mnohé a myslela jsem, že vím, co mě na louce štvanické plovárny Baden Baden čeká. Všechno bylo jinak. V trávě se ve větru převalovaly staré billboardové plachty vystříhané do tvaru zvířecích kůží a pomalované ornamentálními kresbami. Mezi nimi posedávalo na paletách nebo dřevěných špalcích rozmístěných do kruhů několik zpustlých týpků.
Jakub Gottwald nás v kostkované košili a s korálky na krku v uvítací řeči vyzval k naslouchání a propojení. Na noze mu při tom chřestil amulet z pivních víček. Provedl nás mezi vystavenými artefakty a upozorňoval na zobrazené motivy indiánských rituálů, historie a mytologie. Dost jsem se v tom ztrácela, zaujata spíš trampskou image průvodce a samotným prostorem: dramaticky rozvodněnou řekou a větrem přinášejícím vůni babího léta.
Zhruba dvacítka diváků se poté rozdělila napůl, obě skupiny se postupně zastavily u čtyř kruhových stanovišť a na každém vyslechly performativně zarámovaný příběh. Indiáni – vykořenění lůzři živořící kdesi na okraji města – je vyprávěli, jako by zachraňovali, co jim v paměti ještě zbylo. Půl insitně, půl dojemně svědčili o své asimilaci s moderní západní civilizací.
Výklad o stvoření světa dle indiánské mytologie se v podání Filipa Šebšajeviče odehrával jako obskurní kuchařská show. Téměř nahý performer, jehož genitálie zakrývala jen sporá bederní rouška, chrlil jména božstev i jejich příbuzenské vztahy a u toho krájel zeleninu a házel ji do kotlíku na rozpálený olej. Vzrušeně přitom gestikuloval, intenzivně komunikoval s publikem a střídal češtinu se slovenštinou.
Pavel Neškudla v promyšleném a vygradovaném konceptu svědčil o degradaci, kterou přinesl původním obyvatelům Ameriky život v rezervacích. O výprodeji indiánských tradic. To i doslova: na závěr mistrovsky vydražil náhrdelníky z pivních víček. A na mě poprvé dolehl smutek.
Další, tentokrát věcné a ztišené dokumentární vyprávění Aleše Němce bylo věnováno životu Russella Meanse, indiánského herce, politika a aktivisty proti násilí. Doprovázelo ho společné prohlížení ohmataných fotografií a knižní autobiografie i nahrávky hercova hlasu, to vše v takřka „rodinné“ atmosféře.
Nejdojemnější ale bylo setkání s krutým příběhem grizzlyho Monarchy, zajatého v divoké přírodě, více než dvacet let vězněného a potupně vystavovaného do bídné smrti jako atrakce v kleci. Paradoxně Kaliforňané, kteří před sto lety tento druh medvěda na svém území zcela vyhubili, ho uctívají na své vlajce coby státní symbol.
V Gottwaldově projektu se osud indiánů nenápadně stává velkou metaforou našeho vztahu k přírodě, jiným kulturám i vlastním kořenům. Performeři se přibližují tématu zpovzdálí, hravě, matou diváky bizarnostmi a nechávají jim čas, aby si ho objevovali po svém. A nakonec všechny spojí rituálem. Najednou jsem ke svému překvapení ve sdíleném rytmu bouchala paličkou do bubnu a slyšela se, jak společně s ostatními opakuji předzpívanou melodii, zatímco jiní účastníci v kruhu tančí.
Pod most za butó
Místo pod Barrandovským mostem, kde představilo svoji performanci nazvanou Přebývání na okraji / Dwelling on the Edge uskupení Kusotori, je vlastně neoficiální streetartová galerie, kterou protéká potok a protíná ji frekventovaná cyklostezka. V průhledu mezi sloupy monumentální mostní konstrukce pokryté graffiti agresivních barev vidíme idylický výjev jako z renesančního obrazu: hladinu Vltavy s loděmi a travnatý porost břehů. Nad hlavami nám proudí řady aut. A prostor, který mezi betonem zbyl, dobylo bujné společenství plevelné vegetace. Střetává se tu několik světů, což činí místo samo o sobě dramatickým a fascinujícím. Vstoupit do něj s divadlem a ovládnout ho je takřka nemožné.
Performeři Kristýna Boháčová a Vojtěch Kosour a kytarista Jakub Krajíc se o to pokusili prostředky v zásadě konvenčními. Řada svíček ve sklenicích podél zábradlí potoka vyznačila hrací prostor u jednoho z mostních pilířů. Elektrická kytara ho naplnila ambientními plochami. Na stropě betonové konstrukce běží ve smyčce projekce, kterou připravila Alžběta Jechová. Bohužel úhel, v němž ji sledují diváci, jim prakticky znemožňuje rozpoznat obrazy, které se na ní objevují. Dva performeři, dívka a chlapec, se svíčkami v rukou ve zpomaleném rytmu přicházejí pod oblouk pěšinkou od Vltavy. Od diváků je dělí cyklostezka, zábradlí, potok a kamenitý svah nad ním. Butó v městské džungli, jak zní podtitul performance, začíná.
Sledovat tanec butó v situaci, kdy nám několikrát za minutu profrčí před očima cyklista, nedává moc smysl. Na performery za potokem není prakticky vidět. Je skoro tma a světlo pouličních lamp do stínu pod mostním obloukem nedosáhne. Možná tam ti dva řeší nějaký konflikt, přetlačují se, objímají, odstrkávají a pak si každý jde chvíli svojí cestou. Ona slézá po svahu k potoku, on se zaplétá do vegetace. Kytara zhušťuje atmosféru…
Je to ale spíš představa o butó než intenzivní tanec, jak ho svého času u nás prezentovali nestor Kazuo Ono nebo Min Tanaka a po nich mnozí další. Ale budiž, zkusili to. A přihlížejícím objevili tuhle vskutku jedinečnou městskou krajinu.
Do Alfréda za Uhlárem
Inscenaci Endokanabinoid nedávno zesnulého slovenského režiséra Blaha Uhlára uvedlo na závěr festivalu slovenské divadlo Stoka na scéně Alfréda ve dvoře. V souvislosti s úmrtím režiséra se hodně připomínal jeho neústupný, quijotovský souboj se státním systémem podpory kultury na Slovensku. Uhlárova práce v divadle Stoka, které založil v roce 1991 a udržel za cenu osobních investic a vyčerpání, tak vlastně přežila jeho smrt. Soubor hraje a hodlá dál rozvíjet metodu kolektivní improvizace, kterou se Uhlár v devadesátých letech proslavil.
Z té doby mám v živé paměti legendární „stokovskou“ inscenaci Eo Ipso, složenou z krátkých výstupů, které vystihovaly absurditu, až jistou zvrácenost lidského chování a komunikace. Brilantní forma, jemnost rozlišení, až jakási něha v hereckém projevu kontrastovaly s brutálním černým humorem vykloubené konverzace a tím, co všechno a jak rafinovaně postavy jedna druhé dokázaly udělat.
Práci Stoky jsem více než dvacet let neviděla a trochu jsem se bála, zda Uhlárova tvůrčí metoda za tu dobu nezestárla a nevyčerpala se. Endokanabinoid je ale výborná, živá inscenace s pěti mladými herci: Michaelou Fech, Martinem Kollárem, Lenkou Libjakovou, Tomášem Pokorným a Peterem Tilajčíkem. Spíš než univerzálnost formy ale, zdá se mi, potvrzuje pronikavost a vitalitu režisérova vidění světa.
Skládá se rovněž z jednotlivých výstupů – skečů, jejichž mikropříběhy narážejí na různé kulturní i historické kontexty nebo „jen“ surreálně a ad absurdum rozvíjejí bizarní situaci. Například hned v té první sledují rodiče své topící se děti, jako by přihlíželi reality show, a okázale přitom dávají najevo zamilovanost. V jiných se naráží na úchylnou interpretaci cyrilometodějského kultu, slovensko-české škorpení nebo šarlatánství. Uhlár nikdy nebyl povrchně politický, ale s hlubokou – zdá se, že i oprávněnou – skepsí k nepoučitelnosti lidského plemene ukazoval grotesknost myšlení a jednání, které ke společenským anomáliím vedou. Ostatně v posledním výstupu se hledá „světlo na konci tunelu“ v řitním otvoru.
Název inscenace je možná vzkaz. Endokanabinoidní systém, který funguje v lidském těle, se stará o to, aby bylo v rovnováze. Pomáhá organismu vyrovnat se se stresem a zmírňuje vnímání bolesti. Neúhybnost a humor, s nimiž Uhlár nahlížel podstatu života a selhávající lidské povahy, lze vnímat také jako svérázný návod k přežití.
Komentáře k článku: Divadelní tramping
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
