BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 83)
Byla jednou jedna právnička, které řekli, že je žena bez espritu, a proto si nikdy nenajde muže s fluidem. A pak jednoho pátku na České ulici potkala muže, který jí přišel jako muž s fluidem. Nejdřív to vypadalo nevinně. Ale druhý den byly čarodějnice. A třetí den byl První máj. A čtvrtý den… No zkrátka romantická komedie. Z Brna. Takto uvádějí a přibližují původní autorskou hru Jana Šotkovského inscenátoři.
Foto: archiv projektu
Ústředními postavami jsou dva, kteří se náhodně setkají. On se stává pronásledovaným, zatím ne pro jí hledané fluidum. Ujíždí tramvají s akordeonem, který mu nenáleží. Ona, právnička v nejlepším věku, má v pracovní náplni kontrolu nad správou majetku, v projektu podporovaném EU, zde tahací harmoniku. Jde tedy po ní a po něm, jemuž hudební instrument nepatří. Tato expozice rychle roztáčí bláznivý děj, v němž se dvojice setkává, sbližuje, vzplane, zchladne, neví, tápe. Zas jen další nezdařený pokus?
Jsou středního věku, ledacos mají za sebou, minulost zasahuje do přítomnosti. Často nemile, až groteskními připomínkami, v nečekaných setkáních s těmi, kteří někdejší společné prožitky rádi připomenou. Ona moc již nedoufá v nalezení toho s fluidem, nejbližší okolí ji v tom posiluje. Také pohledy do zrcadla. Marně odhání staré a stále starší muže, jak se zjevují v zrcadle spolu s ní. (Někdy reálné postavy, jindy filmové idoly dřívějších generací.) Jak je ona kritická ke své matce, tak on k otci docentu, s trvalým, neutuchajícím zájmem o pěkné studentky. I ona má své zážitky s panem docentem ze studentských let. Syn flákač, avšak všeuměl, si nepřipouští, že otcovo jablko nepadlo daleko od stromu. Jak pták přelétává od krátkodobých vztahů k dalším. Obdobně střídá zaměstnání, toho času se nalézá v jednom z období, kdy zrovna žádné nemá.
Hra, jak již řečeno, je romantickou, současně crazy komedií, hlavní dějovou linku propojuje sled scének, skečů, špílců umně kombinovaných, příběh těch dvou dotvářející a posunující. Brněnské prostředí se zdejším koloritem je pozadím, příběhem prostupuje atmosféra města, ne tak velkého, aby se tu nevědělo o všem, třeba hned z první ruky. To dvojici, co o Čarodkách vzplála, hasí naděje a vrací obavy z trvalejšího vztahu: zdá se, že nepůjde o nic víc, jak jednu z milostných epizod, další z nepovedených „chemických pokusů“.
Režisér Mikoláš Tyc se mohl opřít o výborné výkony čtveřice herců. Ústřední dvojici přesvědčivě ztvárnili Kateřina Veselá a Miroslav Ondra. „Ti ostatní“, a že jich bylo hodně, zvládali dynamickým střídáním různých rolí Barbora Goldmannová, komickému vyznění osobitě dodával Petr Tlustý. Hra, jejíž organickou součástí je hudba, uvedla obě herečky i jako skvělé zpěvačky a interpretky písňových textů Jana Duchka. Opomenout nelze pestré kostýmy Lenky Černé. Díky ní „Ti ostatní“ mohli se předvést v množství rozmanitých podob. Převleky zdárně stíhali. Zvláštní pochvala náleží M. Ondrovi, který na jevišti byl hercem, hudebníkem a zpěvákem, a je také autorem hudby k inscenaci. Připomenu, že současný dramaturg Městského divadla Brno byl za studií spoluzakladatelem divadla Tramtárie v Olomouci, které se později přesunulo do Brna, jako známý Buran Teatr, kde působil. Je také např. spoluautorem původního, velmi úspěšného muzikálu Devět křížů, od premiéry v MdB (2022j s více, jak osmdesáti reprízami.
Mikoláš Tyc je současně i scénografem Čarodek. Zajímavé je scénické řešení finále hry. Autor zvolil prostředí populární firmy IKEA, které scéna a režie nápaditě realizovala. Právě zde si ústřední hrdina našel nové zaměstnání. A náhoda opět přivane ji. Nějaký čas bloudí po šipkách, nedaří se jí z předepsaného bludiště nějak se vyprostit – a tu: narazí na něj! Fluidum opět zavane a zafunguje… Jenže, vše se zase zamotává, až se změní v groteskní happening – všeobecnou bitvu všech, proti všem, přesněji: všech žen na jevišti proti všem mužům a naopak. Trvat déle, snad by se rozšířila i do hlediště. Mezi těmi dvěma však: snad happy end? Jak často bývá, aktivitu přebírá ONA. Sází na fluidum a současnost. Co bude, se přece ukáže… Nenáleží to již ani do kompetence autora zdařilé původní autorské hry – Jana Šotkovského. Dramaturg MdB je jedním z autorské trojice úspěšných komedií hraných na zdejších „prknech“ a Letní scéně. Řadu let působil též v Buran Teatru.
Jsem ve věku, k němuž jistý konzervatismus již patří. Občas, s lehkou nostalgií vzpomenu na časy, jak někdejší mladí, přátelsky oslovovali se: vole. Dnes létají vzduchem jiné kalibry. Na ulici, na jevišti, všude. Samoúčelnost s přemírou vadí. Nevadí, jsou-li zde nevyjmenovaná slova volena funkčně, cíleně, dosednou či dopadnou v pravý čas, na správné místo. V komentované komedii tak doslova vytryskl, jak dlouho kdesi uvnitř zadržovaný příval podstatných jmen nejhrubších vulgarismů. Z úst mužských, na adresu rodu ženského, ze rtů ženských na adresu mužského pohlaví. Vulgarita za prudkého afektu zde nevadila. Násilně nečouhala z kontextu, podtrhla komikou, až absurdní. Jako by hlasitě, vyplivovaná slova obsahovala bolestný až výkřik, snad stížnost kamsi nahoru, na dobu, opět celkově rozkotanou a zvlášť nejistou, jíž lidský jedinec vprostřed ní klopýtá kroky vzájemného nepochopení rozdílných pólů, jimž přitom určeno spojení. Nevím, jak kdo z publika vnímal, něco takového však zaznělo, a do děje komedie organicky a funkčně sedlo. Vulgární slova tu nebyla, jak často bývá, jen levným podnětem k nabuzení řehotu.
Dobrých původních komedií není nikdy dost. Čarodky Jana Šotkovského se povedly, a jsou úspěchem celého inscenačního a hereckého týmu. Současně se hlásí ke slovu nové brněnské divadlo. Název Vejminek je snadno dešifrovatelný, ti ze souboru však s názvem neladí, jsou v letech, kdy tvůrčí práce teprve stoupá k možnému vrcholu. Brnu možná dlouhodobě chybí menší scéna, obdobná kdysi oblíbeným text appealům a divadlům malých forem, které měly široký ohlas i dopad. I dnes by mohly mít. Samozřejmě v podobě a pojetí soudobém, s vlastním viděním, originalitou a dostatkem nápadů.
Komedie o hledání společně chemie osloví nejen mladé a pokročilé v různých stádiích chemických pokusů. Prvním divákům se představila již v roce 2021. Tento text je reflexí představení z 2. 10. 2024 v zaplněném brněnském klubu Leitnerka.
///
Repríza v tradičním a vyhledávaném klubu: 4. 12. 2024.
///
Autorské blogy neprocházejí redakcí.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 83)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
