Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Revoluce v Realistickém

    V roce 1988 začínala být ve vzduchu cítit naděje na svobodnější život. Díky vzrůstajícímu tlaku amerického prezidenta Ronalda Reagana na Sovětský svaz a Gorbačovově perestrojce docházelo k postupnému uvolňování v zemích Varšavské smlouvy ovládaných Moskvou. Československo bylo jako obvykle poslední, kam změny dorazily.

    Res publica I, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého 1988, zleva Zdeněk Urbánek, Elmar Klos, Svatopluk Beneš, Marie Rosůlková, Rudolf Hrušínský a Milan Machovec FOTO ARCHIV HRUŠÍNSKÝCH

    Byl jsem tehdy členem Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, které vedl režisér Jiří Fréhar a spolu s ním režiséři Karel Kříž a Miroslav Krobot. Uvolnění se projevovalo mimo jiné skladbou repertoáru, do kterého se podařilo prosadit na svou dobu třaskavé téma demokratického Československa ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Večery, do kterých byli přizváni herci na základě dobrovolnosti a ochoty postavit se veřejně za svůj názor na demokracii, svobodu, T. G. Masaryka a další, jsme nazvali Res publica neboli věc veřejná. S nápadem přišel Karel Kříž a dramaturgové Vlasta Gallerová a Michal Lázňovský. Později se připojil Miroslav Krobot a vše zaštítil a ustál tehdejší ředitel divadla Jiří Fréhar, který se v této situaci zachoval mimořádně statečně. Dnes to může znít banálně, ale tehdy šlo o témata, která byla absolutně tabu, a některá jména byla pod tresty tvrdých postihů zakázána. Scénograf Otakar Schindler nechal portály, část jeviště i hlediště potáhnout balicím papírem, divákům jsme na začátku rozdali černé fixy a vyzvali je, aby během večera svobodně psali své myšlenky, postřehy, názory. Průběh byl vždycky stejný. Ze začátku nepsal nikdo nic, lidé byli nesví z představy, že by se mohli svobodně projevit. O přestávce, povzbuzeni myšlenkami T. G. M., Karla Čapka, Jana Masaryka, Voskovce a Wericha a soukromých podnikatelů s jejich obchodními domy – Brouk a Babka, Prokop a Čáp, Baťa, Laurin a Klement, jejichž značku v roce 1925 koupil podnik Škoda –, začali diváci sbírat odvahu a tu a tam někdo přišel s fixou napsat svůj názor. Po konci představení byly všechny papíry vždy hustě popsány. V té době něco nevídaného. Našel jsem si pro představení v Ottově slovníku naučném význam slov „demokracie“, „republika“ a „svoboda“. Stačilo přečíst tyto formulace a beznadějně vyprodané hlediště se změnilo v bouřlivou arénu euforicky nadšených lidí. Zdena Černá si připravila krásné vyprávění o tom, jak Praha ve třicátých letech zářila neony soukromých obchodních domů, Miluše Šplechtová a Ilona Svobodová zpívaly, že život je jen náhoda, Ivan Trojan jako entomolog předvedl Karafiátovy Broučky, Leoš Suchařípa, Pavel Rímský, Jan Vlasák, Růžena Merunková, Miloš Hlavica a další mluvili svobodně a krásně. V každé repríze jsme měli významného hosta, který dobu zažil a mohl o ní autenticky vyprávět. Na fotografii je několik vzácných hostů, kteří se s námi na jevišti v roce 1988 setkali společně. O Res publice se brzy dozvěděl neblaze proslulý vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Miroslav Štěpán. Na jeho příkaz bylo představení před začátkem několikrát zakázáno. Před divadlem na smíchovské třídě Sergeje Mironoviče Kirova (dnes Štefánikova) stálo na pět set naštvaných a zklamaných lidí, kteří měli zakoupené vstupenky, ale komunisté pro ně divadlo zavřeli. My chtěli hrát, ale nesměli jsme. V lednu 1989 jsme přidali Res publica II – šedesátá léta. Ještě třaskavější a zákazy z magistrátu ještě častější. O to větší byl zájem veřejnosti. V divadelním klubu jsme podepisovali Několik vět a dvě petice za propuštění Václava Havla z vězení. Naše jména byla další den čtena na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě. Bylo logické, že se 18. listopadu 1989 divadelníci sešli právě v Realistickém divadle, kde jsme odhlasovali, že se připojujeme ke studentům a přestáváme hrát, dokud KSČ nesplní naše požadavky. Cesta ke svobodě byla otevřena.

    Pro Divadelní noviny Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce

     


    Komentáře k článku: Revoluce v Realistickém

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Jméno Lukáš místo Miloš Hlavica
      jsem napsal a popletl já. A teď jsem to na upozornění Jana Hrušínského opravil. Omlouvám se mu jako autorovi textu i čtenářům.

      01.11.2024 (0.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,