Ve spárech Kultu (No. 3)
Letošní kultovní neděle patřila další repríze vynikajícího Červotoče, a proto zároveň byla dnem usebrání se a decentního relaxu, spojeného s lehce adrenalinovou procházkou po večerním Ústí. V pondělí bylo bohužel pro nemoc zrušeno uvedení koprodukčního projektu KULTu & Činoherního studia A vybouchla Setuza, jímž se do svého někdejšího působiště režijně i autorsky vrátil Adam Ernest.
Nadčasově aktuální komorní inscenaci, jež mimo jiné řeší strach z nadcházejícího rodičovství, se tedy hodlám mrknout na zoubek po jeho prosincových reprízách. Jedinou královnou večera se tudíž stala zkušená festivalová harcovnice Žena filmového kritika z pražského Divadla pod Palmovkou. (Post)romantická popkulturní groteska sice vychází ze stejnojmenného blogu, tvůrčí imaginace Tomáše Dianišky a jeho vynikajících věrných souputníků Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta však namísto sarkasmu preferují poněkud něžnější pohled. Jednoznačný, leč nepovrchní hit, jehož kvality s rostoucím počtem repríz výrazně posilují, byl po zásluze odměněn bouřlivým potleskem vyprodaného Činoheráku. Na následné diskusi, vedené tradičně Martinem Macháčkem sice absentoval ideový ataman, herecký tandem byl však připravený plně jej zastoupit a svými erudovanými reakcemi i nesimulovaným šarmem ideálně završit příjemný večer!
Jen lehkou nadsázkou se dá říci, že letošní ústecké festivalové úterý bylo věnováno dětem. Odpoledne ovládla hypnoticky vábivá nonverbální Pohádka pro odvážné Andreje Lygy, v níž se fascinace dětským strachem přetavila ve strhující atmosférickou jízdu, která diváckou fantazii podněcuje originálními výjevy, jež svou intenzitou mohou směle konkurovat s tematicky spřízněnými díly Neila Gaimana, Guillerma Del Tora či Roberta Smithe. Neogotika pro malé i starší? Byl jsem nadšen nejen já, ale i mnohem mladší spoluúčastníci. Traumatizován, myslím, nebyl nikdo. Strach totiž může být i náš velký kamarád.
Úterní večer byl pak po právu zcela svěřen nadějné budoucnosti českého divadla, neboť na horkou půdu Činoherního studia zavítala absolventská inscenace Katedry činoherního divadla pražské DAMU Chladné dítě. První české uvedení Mayenburgova textu se honosí dynamickou režií Tomáše Ráliše, která precizně balancuje mezi temnotou pokřivených mezilidských vztahů a groteskním humorem, a neztrácí se ani ve spletitém labyrintu různorodých odkazů a citací, jež vedou od Ibsena přes Brechta až ke coolness ikonám raných devadesátých let. Ústecké uvedení projektu, který svými kvalitami komplexně přesahuje obvyklý formát studentského divadla, sice chvílemi zápolilo se specifiky divadelního prostoru ČS, což se projevovalo lehce uvadajícím tempo rytmem, ve vynikajícím světle se ale představil výtečně sehraný ansámbl, v němž se nijak neztratili ani dva alternanti, kteří poměrně narychlo museli zastoupit své původně obsazené kolegy – Prokop Košař sice postrádá symptomatickou maniakální vyšinutost Erika Zabruckého, od negativní otcovské figury si udržuje větší odstup a jeho pojetí místy evokuje spektakulární vyhrávky Nicolase Cage, čímž jevištní dění obohacuje o infernálně-kabaretní komické elementy. Filip Týc si ošemetnou postavu zdejšího outsidera uhrančivě podmanil pečlivou kombinací vnitřní pevnosti, sebeironie i odzbrojující něhy. Pod zdánlivě klinickou společenskou analýzou žhne divadlo, které baví stejně intenzivně jako spaluje. Pohled do zrcadla i hlubin našich osudů. Kdo jste neviděli, plačte!
///
Pokračování příště!
///
Více reportáží z festivalu Kult si můžete přečíst zde.
Komentáře k článku: Ve spárech Kultu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)