V Činoherním klubu
V sedmdesátých letech se komunisté snažili donutit tátu, aby odvolal svůj podpis pod Dvěma tisíci slov Ludvíka Vaculíka. Zakazovali mu jakoukoli mimodivadelní práci, nesměl hrát ve filmu ani v televizi, nesměl režírovat ani účinkovat v rozhlase. Několik let. Když viděli, že s ním nehnou a podpis neodvolá, zkusili ho vydírat přes zákazy práce pro mě a mého bratra Rudolfa. Chtěli nás dokonce tenkrát donutit, abychom se otce veřejně zřekli a přejmenovali se. Prý bychom potom měli dveře na Barrandov i do televize otevřené. Oba jsme to odmítli. Nesměl jsem například v roce 1973 točit roli prince ve filmu Tři oříšky pro Popelku, kterou mi nabídl režisér Vorlíček. Rudolf dostal v roce 1974 nabídku od Jaroslava Chundely do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Krajský tajemník KSČ v Ústí ovšem jeho angažmá zakázal – pokud Hrušínský do divadla nenastoupí pod jiným jménem. Bylo to odporné vydírání přesně podle známých nacistických postupů. Oběma nám nakonec pomohl Jiří Menzel. Mě obsadil do hlavní role ve filmu Kdo hledá zlaté dno. Ten se tehdy měl jmenovat Nekradu a nežebrám a měli v něm se mnou hrát táta a Jan Tříska. Po mně znovu požadovali, abych se přejmenoval, tátu a Třísku škrtli rovnou. Zamýšlený název filmu zakázali také. Menzel tehdy na mém obsazení trval, i když jsem řekl, že přejmenování nepřipadá v úvahu – a do filmu mě prosadil. Od té doby už to na mě komunisti nezkoušeli. Rudolfovi také nabídl pomocnou ruku, když ho obsadil do své režie v Činoherním klubu, kde připravoval komedii Tři v tom. Brácha se tak ocitl v legendárním divadle, které za sebou mělo tvrdé zákazy a vynucené odchody špičkových tvůrců a zakladatelů ČK, jako byli Kačer, Suchařípa, Landovský, Hrzán, Vostrý a další. Přesto bylo obsazení komedie Tři v tom excelentní. Rudolf hrál v partnerské dvojici s Josefem Abrhámem, s nimi Kodet, Čepek, Šafránková, Freimanová, Krejčíková, Zahajský, Hálek a další. Nikde jinde už se hra nepovedla tak jako v tehdejším Činoheráku – právě díky těmto hercům a Menzelově režii, která v pochmurných sedmdesátých letech dala lidem důvod k úsměvu. Další inscenací, do které byl brácha obsazen, byl Hejtman z Kopníku v režii Ladislava Smočka a to už se v divadle etabloval a stal se jeho neodmyslitelnou součástí. Zahrál si tam později dokonce i s tátou a se svým synem Rudlou nejml. v divadelní verzi Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále, kde v režii Iva Krobota hráli tři Rudolfové hlavní roli číšníka Jana Dítěte.
Z mnoha představení, které Rudolf v Činoherním klubu odehrál, pro mne byli největším zážitkem Hráči N. V. Gogola z roku 1982. Představení Ladislava Smočka se stalo hitem, který chtěl vidět snad každý, kdo měl rád divadlo. Inscenace se opírala především o mimořádný herecký výkon Josefa Abrháma – možná jeho nejlepší vůbec –, kterému zdatně sekundovali ostatní herci. Kodet, Zahajský, Hrušínský, Vondráček, Nárožný a last but not least Miloslav Štibich. Tito herci, Gogolova rafinovaná zápletka a dodnes nepřekonaný překlad Leoše Suchařípy se v rukou Ladislava Smočka stali luxusním materiálem, ze kterého vzniklo nezapomenutelné představení. Sedíte v hledišti a tetelíte se blahem nad inteligencí a vkusem hereckých výkonů, kdy každá replika má správnou míru i váhu a letí neomylně přes rampu jeviště až do poslední řady kdesi na balkonu. Ani Hráči už se nikde jinde nepovedli tak jako v tomhle výjimečném hereckém souboru, který jako by tehdy znovu potvrdil svůj potenciál, jenž mu byl dán do vínku při založení divadla v šedesátých letech. Zážitek a díky za něj.
Pro Divadelní noviny Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce
Komentáře k článku: V Činoherním klubu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)