Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Zahraničí
Umění skrze manipulaci?
Festival Pražské křižovatky si klade za cíl umožnit náročnějšímu českému divákovi být přítomen mimořádných divadelních setkání a spolu s aktéry na jevišti poznávat, čím vším může divadlo dnes v naší neklidné době být. Inscenace Milo Raua Medea’s Children, hraná ve vlámštině a angličtině tak byla ohlášena texty, jež ji prezentovaly jako nový, hluboký pohled na roli dětí v divadle. Kromě toho však adresátům byla nabídnuta i informace, že impulsem ke vzniku inscenace byl skutečný kriminální případ: případ matky, která se v naprostém zoufalství rozhodne zabít své děti a vzít si život, přičemž tato moderní tragédie byla inscenátory vztažena k antické tragédii Médeia, jež je nejznámějším případem vztahového konfliktu a infanticidy v západní literatuře. Lákadlem pro milovníky všeho zvláštního přitom mělo být, že inscenaci sehraje skupina dětí, která bere tento krvavý kriminální případ a snad nejtemnější příběh evropské kultury jako příležitost k zamyšlení nad sebou samými.
A nějak tak tomu na jevišti Nové scény (v neděli 10. listopadu po poledni) také bylo: sympatické a herecky zdatné děti pod vedením obdobně příjemného dospělého „průvodce“ představením s nadšením a velmi obratně sehrály text odkazující na Médeu i na příběh belgické matky arabského původu, která v roce 2007 v těžké osobní krizi zavraždila čtyři dcery a jednoho syna. K radosti nemalého počtu diváků bylo přitom navíc možné na plátně zhlédnout, jak mladistvá představitelka matky dlouze uškrtí vzpírající se dceru, a především jak její nůž vniká do masa ostatních dětských herců. A krev teče a stříká jako živá. Není divu, že při závěrečném aplausu tímto divadelním experimentem nadšení diváci povstali a ocenili tak tvůrčí odvahu autorů inscenace.
To jen já, starý dědek, jsem seděl a neměl jsem potřebu tlesknout ani jednou, což se mi v divadle nestalo už desítky let. Proč? Prostě proto, že jsem se vnitřně cítil hluboce zaražený tím, jak někdo může pro rádoby uměleckou atrakci zneužít děti.
Medea´s Children. Foto: Michiel Devijve
Důvodů, proč vznikají experimentální inscenace, je přehršel. Například vnitřní potřeba něco vyjádřit – anebo naopak příležitost předvést na jevišti něco doposud technologicky nemožného. V prvním případě je divadlo utvářeno myšlenkou, ideou, případně problémy či pocity, které jeho tvůrci prožívají, přičemž hledají prostředky, jimiž by se mohli vyjádřit. V případě druhém je tomu právě naopak: inscenace je dána odhodláním překvapit diváky vábivým divadelním trikem a zbytek inscenace je použit jen jako nezbytná nástavba, která má tento trik legalizovat a povýšit na umění.
V případě Medea’s Children za rádoby umělecký kejkl považuji dlouhé minuty, kdy se divák zírající na plátno může domnívat, že právě teď a tady na scéně předváděné krvavé násilí je zcela reálné, neboť ho vidí na vlastní oči.
Medea´s Children. Foto Michiel Devijve
Nevidím inscenátorům do hlavy, ale dal bych za to krk, že prvotním impulzem ke vzniku Medea’s Children byl nápad, že by bylo možné originálním způsobem užít tzv. live cinema, tedy postup, kdy je součástí vizuální složky inscenace promítání záběrů, které online zprostředkovávají a umocňují; živé dění na jevišti.
Možnost prostřednictvím kamery prezentovat například detail hercovy tváře se totiž zpravidla používá jako nástroj znásobující pocit autenticity, neboť je jím divákovi zviditelněno něco skutečného, co by mu ale jinak bylo z jeho místa v hledišti unikalo. Tvůrce Medea’s Children ovšem napadla opačná možnost: co kdybychom tuto technologii využili k vyvolání iluze, že se na jevišti právě teď děje něco jiného, než se tam skutečně děje? Vždyť takto by bylo možné divákům zdánlivě online předvádět věci hodně šokující, které se v divadle obvykle nedělají a dělat nemají a nemohou.
Medea´s Children. Foto Michiel Devijve
Bezděčně se mi tak vybavují úvahy, které autory k této inscenaci přivedly:
– Zfalšovat live cinema, no, to je báječný nápad. Jen si představte, jak bychom s diváky… zatřásli, kdybychom do něj šikovně vložili předem natočené záběry. Ukazující například nůž, jenž na scéně (skoro)reálně vniká do lidského těla … jak ta krev teče a stříká… až se z toho slabším povahám dělá špatně. Imperativem postmoderně moderní doby je přece trumfnout ty ostatní něčím, co je nové, zvláštní a hodně provokativní. Tak proč ne náležitě navýšenou dávkou lákavých krváren?
– No, to by bylo skvělé, jenže dnešní divák je už dost otrlý, takže nějaké potoky barvy na jevišti jej už příliš nepřekvapí. Ledaže… ledaže bychom mu ukázali, jak je takto na jevišti (skoro)doopravdy podřezáno pár neviňátek. To by přece mohlo ještě ledaskoho (ne)příjemně ohromit a ochromit, zakoušet na vlastní oči likvidaci malých dětí? Už to vidím: ostrý nůž na krku malý holky a jak proniká do masa a prošpikovává tepny a žíly… to by byl sukces! Něco takového se nepředvádělo ani ve starém Římě, kde prý na divadle naživo mordovávali otroky. Takže by vlastně šlo o progresivní experiment a my bychom byli úplně první… Neznáte někdo nějakou hru, v níž někdo zavraždí malé děti?
Medea´s Children. Foto Michiel Devijve
– No, přece ta Médeia! museli bychom se ale vykašlat na to, že u Řeků násilí nesmělo na scénu. A také by se k tomu muselo přihodit něco současného. To přece lidi mají rádi, takovou tu paralelu mezi přítomností a minulostí. Vraždí se přeci stále. Třeba ta ženská, co se u nás v Belgii nedávno rozhodla pro eutanázii, protože má problém s tím, že kdysi zabila svých pět děti… to by se dalo sehrát a s tou Médeou promíchat. Jakože jestli a nakolik je která z nich vina a jestli ji něco omlouvá… To vypadalo nejen jako horor, ale i jako tak nějak přemýšlivé umění.
– Mám ale strach, abychom nenarazili, když nějaká šílená ženská začne na jevišti do těch dětí bodat kudlou… a diváci to uvidí. To je asi trochu moc.
Medea´s Children. Foto Michiel Devijve
– To máš pravdu, s tím by mohla být potíž, všichni se teď ohánějí korektností a vraždění malých dětiček dospělými by se některým pokrytcům nemuselo líbit… ledaže…
… ledaže bychom to pojali jako dětskou hru. Tedy, že ty děti nebude vraždit nikdo dospělý, ale malá holka, co si na šílenou maminku jen hraje. Protože, když se děti vraždí mezi sebou, tak si vlastně jen tak hrají. Takže by to nebylo nutné brát jako opravdický vraždění.
– To by bylo skvělé. Když jsou děti zabíjeny, je to smutné, ale když navíc i vraždí, to už je trhák!
– Navíc by se to dalo pojmout tak nějak didakticky. Tedy jako že by jako na scéně byl i někdo starší a ten by se těch dětí hezky ptal, co si jako o té matce myslí, a jak se jim ty příšernosti hrají. A oni by tudíž mohli nad tou problematikou násilí tak nějak spontánně a inteligentně diskutovat a přemýšlet. Jako jak to jako ze svého zorného úhlu vidí a prožívají.
– Spontánně? Tak malé děti? Co když budou mlčet, jako že tomu nerozumí a nemají co dodat? A hůř: co když začnou mluvit… kde bereš jistotu, že nezačnu říkat nějaké hovadiny? Jen ne žádná improvizace.
Medea´s Children. Foto Michiel Devijve
– No, dobrá, improvizovat je nenecháme, jen to budou předstírat. My jim totiž ty jejich moudrosti hezky sepíšeme, aby se je mohli nabiflovat a zahrát tak, aby to vypadalo, že to říkají spontánně. Najít pár děti, které to dokáží, není problém…
– Jenže, co když tomu, co jim vložíme do huby, nebudou rozumět?
– To je ale přece jedno, vždyť je to divadlo. A co je na jevišti roztomilejší než jakoby přehnaně sečtělý panchart, jenž žvatlá o Eurípidovi, anebo malá holka, co se furt dovolává jakéhosi Godota… Musíme to zkrátka nakašírovat tak, aby to vypadlo tak, že to ta děcka říkají sama za sebe.
– Fajn, jdeme do toho. A když se to povede, objedeme s tím svět. Něco takového musí uspět v Benátkách, Vídni, ale třeba i v Praze…
– Jen mě napadá: nebudou z toho ti pancharti nebo jejich rodiče dělat problém? Jakože takto drastické téma neodpovídá dětskému věku herců? A mohlo by ty děti nějak poznamenat?
– Proč problém? Děti vydrží víc, než si myslíme… a když jim slíbíme potlesk a slávu, tak jim ta krev, a to podřezávání na jevišti ani nepřijde. A možná je to začne i těšit. Důležité je, aby se při tom veškerém mudrování o vraždění cítili fakt wellbeing, protože pak ta inscenace bude wellbeing i pro diváky.
…
P. S.
Pro ženu, která z osobních důvodů zabije své děti, nemám velké pochopení, i když si dovedu představit situaci, v níž se k tomu cítí donucena.
Pro divadelníky, kteří chtějí na trhu s uměním na okamžik zazářit něčím hodně drsným a provokativním, a proto dobrovolně a s chutí zmanipulují malé děti, aby si na jevišti radostně hrály na maminku podřezávající své dcery a syna omluvu nemám.
///
Více o inscenaci Medea´s Children na iDN:
A k čemu to všechno je? (No. 2)
…
Komentáře k článku: Umění skrze manipulaci?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Pane Janoušku,
nesouhlasím s Vaším rozhořčením a už vůbec ne s vývody, které uvádíte jako možná východiska k formě a podobě Rauovy inscenace. Jelikož nejste sám a i v redakci jsem měli různé pohledy na zapojení dětí a hyperrealismus vraždících filmových scén, pokusím se nahlédnout inscenaci jinak a v jiném kontextu.
Nejprve okomentuji tu jednodušší Vaši výtku. Metodu live cinema i s takto „posouvaným“ obrazem Rau použil již vícekrát a není z tohoto pohledu pro něj (ani v divadle) nijak nová. Stejné formální postupy použil v Antigoně v Amazonii, jíž se prezentoval loni v Avignonu, ale mohli jsme je vidět i v jeho pracech, které hostovaly u nás, především Soucit.Příběh kulometu (Divadlo Archa, 2017), Rodina (Divadlo Plzeň, 2021), anebo v jeho asi nejproslulejších Five Easy Pieces (Divadlo Archa, 2018). V těch navíc vystupovaly děti podobného věku jako nyní v Médee. Tehdy živě (byť samozřejmě naučenými texty) komentovaly a hrály různé postavy dramatu sériového vraha. Milo Rau k tomu tehdy řekl: „Dospělé publikum příběh z jejich úst vnímá jinak. Přijímá ho, vyrovnává se s ním a zase může pokračovat v životě.“ Tedy se s tímto traumatem do jisté míry vyrovnat. A toto je myslím i jedno z východisek pro vznik současné inscenace. Pochopit hrůzný čin matky, při všem šílenství a děsu se ním vyrovnat, abychom vůbec mohli žít (jako dospělí vnímající kontexty, nikoli děti, které ještě toto chápat nemohou – a Rau to od nich ani nechce).
Ale nejen to. Raua zajímá, co je divadlo a jak je vnímáme. My jako diváci i „oni“ jako dětští herci či aktéři. Zapojuje děti, aby tyto otázky vyhranil a ukázal v extrémní poloze. Opět si vypomohu Rauovými slovy, jež řekl v listopadu 2018 pro ČRo k inscenaci Five Easy Pieces: „Pro diváky je to přirozeně silné, velmi emotivní představení. Ale děti to naopak všechno vnímají skrze hru. /…/ Inscenace si tak klade také otázky spojené s tím, co děti skutečně vědí, co cítí a jak nahlížejí na složitá témata, jako je třeba svoboda nebo smrt. A tím konfrontují nás a otevírají různá tabu. Dospělé publikum to vše ale vnímá jinak a často si své pocity projektuje do pocitů herců. To znamená, že diváci mají pocit, že cítí to samé, co dětští herci. Naši malí herci a herečky ale nepracují metodou Stanislavského, nevyužívají v divadle svých dřívějších traumat k tomu, aby vytvořili postavu. Skutečně hrají – jako že jsou smutní, jako že jsou staří nebo jako že jsou nemocní. Děti přirozeně moc dobře vědí, proč to všechno společně děláme, ale nejsou samotným příběhem nijak traumatizované.“
Tehdy použil Rau podobnou (jako nyní v Médei) metodu dospělého „mentora“ (komunikátora, koordinátora) na jevišti, jímž tenkrát ovšem byl on sám. I tam jsme byli konfrontováni přímými (dětmi naučenými, nicméně vzniklými během zkoušek s nimi) rozhovory mentora (Raua) s nimi.
V Médee ovšem jde Rau o něco dál. Konfrontuje děti i nás, diváky, také s mýtem a kulturním fenoménem Médey. A také fenoménem, smyslem a působením samotného divadla. Proč děti chtějí divadlo hrát, co při hraní (splňování úkolů) cítí, co si představují. Důsledně ukazuje, že divadlo je pro ně hrou. My diváci samozřejmě víme, že jejich „moudrosti“ pronášené v dialozích s mentorem jsou dodané zvnějšku a že jde tak trochu o vtípky vysmívající se přílišnému intelektualismu či zintelektualizovávání viděného. Ale také registujeme, že současně jde o chytré (intelektuální) bonmoty a souvislosti, které s danou tematikou a divadlem jako takovým úzce souvisejí. Vzniká tak jakási metahra, jíž ocení či vnímají dospělí, především podle mne teenageři, kterým bych tuto inscenaci doporučil především.
Ti totiž dobře chápou i další Rauovu hru, a to s vizualizací násilí, jíž je všude kolem nás – ve filmech i ve zprávách – mnoho a jež už dnes nemá sílu prvotního šoku. My, lidé, diváci…, jsme si na ni zvykli a dokonce v mnoha uměleckých i neuměleckých filmech si ji tzv. „užíváme“, smějeme se jí (filmy Rodrigueze, Festival otrlého diváka ad.). A Rau přímo a jasně ukazuje nebezpečí této odosobněnosti reality a jejího vizuálního obrazu (zobrazování). A současně využívá jeho možností, jeho vizuální působivosti, práce s detailem i dokumentárních schopností (ty použil v Antigoně, kde vedl rozhovory s pamětníky policejního masakru, o němž hrál).
Všichni víme, že to, co na jevišti či v oněch dotáčkách vidíme, je „jako“. Jako když si děti hrají na hřišti. Proč a koho to šokuje? A šokuje to opravdu? Nejsme jen falešní moralisté, kteří hodnotí, co je přípustné na jevišti, ale v realitě (TV-zprávách, mobilech, internetu) tomu dáváme volný průchod? Není zobrazování násilí v umění i žurnalistice jen mechanický (formální) prostředek bez opravdového emotivního účinku či dokonce šoku? Opakování téměř stejné situace zabití působilo jako Warholovy obrazy autonehody (mnohokrát opakovaná fotografie). Teprve stálým opakováním – či důsledným zobrazením všech pěti vražd – si důrazně, důsledně uvědomíme tu hrůzu, ten děs. Tím mi inscenace evokovala Rauovu inscenaci Rodina, již jsme mohli vidět na festivalu Divadlo Plzeň v roce 2021.
V souvislosti s Rauem se často mluví či píše o dokumentárním divadle. V inscenaci Rodina do detailu přesně dokumentoval poslední dvě hodiny rodiny, která nakonec spáchá společnou sebevraždu. Je to opět šokující a zdá se od Raua jen efektní. Proč zcela bez autorského komentáře zachycovat tyto situace a obrazy? Není to jen vnější efekt, jak šokovat, obdobný tomu, o kterém píšete Vy, pane Janoušku? Mohlo by být a jistě takové inscenace či filmy jsou. Proto je třeba vždy vnímat dané dílo nejen jako samotný artefakt, ale i v kontextu tvorby daného umělce, kontextu doby a kontextu divadla jako takového. Proto v souvislosti s Rauem bych se spíše než k termínu „dokumentární divadlo“ klonil k charakteristice divadelní publicistika, novinařina.
Pro pochopení tohoto typu díla je dobré znát předchozí práce a názory daného umělce (Raua), a možná znát (či poznat, vycítit) i jeho občanské postoje, které podle mne jsou u Raua (a tohoto typu umělců – u nás např. Miroslava Bambuška) patrné z jakékoli jeho/jejich inscenace. Pak snáze pochopíme a uvěříme tomu, co dělá/dělají. Platí to o Warholovi, Rodriguezovi, von Trierovi, Bambuškovi, Liddell… a platí to i o Rauovi. Nejde mu o samoúčelné a efektní inscenace. Je evidentně všemi zločiny, které inscenuje, situacemi, na které svými inscenacemi ukazuje, pobouřen. A zachycuje je nejen jako dokumentarista, ale především jako angažovaný publicista, byť výsostně divadelními (a velmi kvalitními a působivými) divadelními protředky. Jsme u něj vždy jako diváci konfrontováni s neřešenými či dosud nevyřešenými či dokonce nikdy nevyřešitelnými situacemi, tak nám je Rau předkládá. Nutí nás o nich přemýšlet a dávat do různých (mytologických, kulturně antropologických, historických, sociálních, politických, medicínských, terapeutických…) souvislostí. Ptá se, co je člověk, jaké zvíře a traumata v něm jsou, jak se probouzejí a – v posledních inscenacích – i s jakou mytologií jsou naše jednání analogická, jak je skrze ni můžeme dekódovat a snad i pochopit. A možná se s nimi i vyrovnat.
Rau je výsostný divadelník a klade otázky také po možnostech a působení (působivosti) divadla. Děti nezneužívá pro „svou“ hru, ale má je jako partnera, se kterým komunikuje a využívá jeho cítění a uvažování. Vidí, jak dokážou působit v divadle na dospělého člověka. Daleko víc než ve filmu, kde už jsme na jejich přítomnost v takových situacích zvyklí. Proto je tato inscenace určena pro teenagery nad 16 let a pro dospělé, nikoli pro „děti“ (byť v něm vystupují). Nevadí myslím ani tak explicitní násilí, ale jde o mentální vybavenost. To, že na jevišti vše znázorňovaly děti ve věku osm až třináct let, dávalo výrazně jinou optiku na každou situaci. Zprvu ji zkomičtělo, při vraždách naopak vyvolávalo opravdový soucit či dokonce hrůzu a zděšení, než kdyby tyto situace hráli dospělí. A tak i nás, diváky, vede Rau k větší senzitivitě, než když „chladně“, intelektuálně, neúčastně sledujeme a rozebíráme krvavá dramata dob antických i současných v tradičním ztvárnění dospělých.
Nedivím se, že po pražském představení nadšeně aplaudovali především mladí. Rozuměli, co jim Rau říká. Použil jejich optiku, zkušenosti i stále ještě neotřelé city a touhu po inovacích, netradičních přístupech. A možná skrze tuto inscenaci dokázali vhlédnout do hlubších vrstev člověka, mytologie a kultury. Tomu, co se kolem nich děje a odehrává. Věřím i na pedagogický účinek této inscenace, ale to už bych nerad rozebíral a otevíral tak další témata. Na to tu není prostor.
17.11.2024 (2.30), , Trvalý odkaz komentáře,