Zprávy z centra smíchu (No. 4)
Divadlo v Dlouhé přivezlo do Pardubic Naše furianty. Snímek MARTIN ŠPELDA
Mí Pardubáci mi rozumějí. Něco takového si může říct soubor Divadla v Dlouhé, který v Pardubicích opět zabodoval. Ale vůbec celý čtvrtý festivalový den byl povedený a mnohá bránice dostala zabrat i díky off programu.
Postmoderní mix
Ten se tentokrát dal stíhat zároveň se soutěžním představením. Na Malé scéně ve dvoře se představil poloprofesionální soubor Divadlo Tří, který má domovskou scénu v pardubickém amatérském Divadle Exil. V inscenaci nazvané Prasklá hřídel u sifonu si zahráli dva profesionálové – herečka Východočeského divadla Petra Tenorová a zakladatel Divadla Tří Tomáš Novotný, spolupracující například se Semaforem nebo Městským divadlem Brno – a dva jejich amatérští kolegové, členové Exilu Ladislav Marek a Lukáš Udržal.
Divák nevěřícně zírá, a přitom nemůže udržet smích (Úředničunina pardubického Divadla tří). Snímek JOSEF ŽENATÝ
Inscenace těchto mladých pardubických herců je složená ze tří krátkých skečů, z nichž každý má jinou atmosféru, humor i kvalitu. Asi nejpodařenější je úvodní Úředničunina, ve které se morbidnost mísí s absurditou. Divák nevěřícně zírá, a přitom nemůže udržet smích. Koho chleba jidáš, toho píseň zpívej!, druhá z krátkých scének, zachycuje absurdní situaci člověka, který cestuje nočním vlakem na lince Londýn – Singapur v jednom kupé s Ježíšem Nazaretským a furt si nemůže vzpomenout, odkud toho chlápka vlastně zná. Vtipná pointa parodující Jesus Christ Superstar, ale jinak spíše průměrný skeč.
V jednom kupé s Ježíšem Nazaretským… (Koho chleba jidáš, toho píseň zpívej!). Snímek JOSEF ŽENATÝ
Závěrečná Prasklá hřídel u sifonu využívá princip jedné opakující se scénky s takřka totožným textem, ale měnícími se reáliemi. Tutéž scénku herci nejprve předvádějí s lehkou nadsázou, jak by se asi mohla odehrát v carském Rusku, pak se přes Anglii a Německo dostanou až do Španělska, kde už sahají k opravdu vyhrocené expresi a zběsilému tempu.
Uvolněné, hravé, nekladoucí na diváka větší nároky. Nešlo si nevšimout, jak moc si účinkující představení užívají. Co se týče inspiračních zdrojů, je inscenace klasickým postmodernistickým mixem. V černohumorné Úředničunině jakoby chvílemi prosvítal humor podobný filmovému Davidu Lynchovi, některé motivy se zase zdají převzaté z kultovního animovaného seriálu South Park (Tourettův syndrom, Ježíš jako reálná postava nebo káva připravená z popela zemřelého), najít by se tu patrně dali i Monthy Pythoni. Možná takový humor každý nezkousne, ale to už je jeho chyba.
První favorit
Postavy jsou karikovány pro někoho možná až na samu mez únosnosti. Snímek MARTIN ŠPELDA
Soutěžní představení přivezlo ve čtvrtek do Pardubic Divadlo v Dlouhé a divácký ohlas byl – jak se dalo očekávat – mimořádný. Přitom Bornova úprava Našich furiantů není jednoznačně kritikou přijímanou inscenací. Je i dost těch, kteří jí vyčítají, že ukřičená a bez koncepce. To první můžu potvrdit (s tím ale, že to ovšem není výtka, nábrž inscenační záměr), to druhé rozhodně pravdou není. Jan Borna si vzal do parády slavnou úpravu Miroslava Macháčka. Furianty inscenuje jako grotesku, postavy jsou karikovány pro někoho možná až na samu mez únosnosti. Jenže dryáčnické herectví není samoúčelné, snahou tvůrců evidentně nebylo jen vytvořit „řachandu“, na kterou přitáhne široké obecenstvo. Všechny postavy v sobě nesou typické čecháčkovské vlastnosti – nelze je rozlišovat na kladné a záporné, jen na méně či více směšné. I švec Habršperk (Pavel Tesař) a vysloužilec Bláha (Jan Vondráček), kteří jsou ve většině režijních výkladů „klaďasy“, byli hned v první scéně Bornovy inscenace ukázáni jako domýšlivci a jejich pozice „vesnických mudrců“ tak byla úspěšně relativizována.
Švec Habršperk (Pavel Tesař) a vysloužilec Bláha (Jan Vondráček) byli ukázáni jako domýšlivci a jejich pozice „vesnických mudrců“ tak byla úspěšně relativizována. Snímek MARTIN ŠPELDA
Je zajímavé, jak aktuální výklad dokázali herci svým postavám vtisknout. Tak třeba Miroslav Hanuš jako 1. radní Jakub Bušek, jehož neustále omílaným refrénem je Já jsem první radní, to je typický představitel naší společenské pseudosmetánky, který se ze svého postavení snaží vytěžit co nejvíce veřejného respektu, neboť si v hloubi duše uvědomuje svou nevzdělanost. K postavě radního Buška se vztahuje i jedna perlička z představení: Při každé zmínce o prvním radním zvedl Hanuš prst a (zřejmě náhodou) jej snad vždy směřoval k primátorské lóži, ve které v inkriminovaný večer seděl náměstek pardubické primátorky zodpovědný za kulturu. Na rautu po představení si pak musel vyslechnout nejednu poznámku ze strany herců a novinářů. Bral to ale s humorem a dušoval se, že on je jen řadovým náměstkem, nikoliv prvním radním.
Při každé zmínce o prvním radním zvedl Hanuš prst (Miroslav Táborský /Filip Dubský/, Vlastimil Žavřel /hospodský Marek/ a Miroslav Hanuš /1. radní Jakub Bušek/). Snímek archiv
Zmínit jen Miroslava Hanuše by ale bylo vůči ostatním nefér, protože Dlouhá jako vždy podala především kolektivní výkon, bez viditelných slabin. Zmíním tedy ještě aspoň Kláru Sedláčkovou-Oltovou (Kristýna Fialová), jež po celé představení dokazovala, jak velký komický potenciál v ní dřímá. Po představení zněla na představení pardubickým divadlem jen a jen chvála. Od poroty, od diváků a nadšeně vypadali i novináři a herci Východočeského divadla. Že by favorit na titul Komedie roku?
Klára Sedláčková-Oltová (Kristýna Fialová) dokazovala, jak velký komický potenciál v ní dřímá. Snímek archiv
Nepředbíhejme, stále jsou ještě ve hře Havelkův Zločin v Posázavském Pacifiku a hlavně Dejvické divadlo s Dealer´s Choice. A překvapit může i chebská Kacířka.
Komentáře k článku: Zprávy z centra smíchu (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
