Janáááček!!!
Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno se odehrál ve dnech 1. až 24. listopadu podeváté. Letos s mottem Bez hranic a propojený s Rokem české hudby. A zase povyrostl účastí renomovaných souborů a umělců, smělejšími koprodukcemi i domácími inscenacemi. V hledištích nabito, na odborných webech i na sociálních sítích se vášnivě diskutovalo. Festival zahájil premiér Petr Fiala, doprovozený ministrem kultury Martinem Baxou a primátorkou města Brna Markétou Vaňkovou. Tedy na nejvyšší společenské úrovni, jak by tomu mělo být.
Elina Makropulos s receptem na dlouhověkost, už je na pokraji sil (Leoš Janáček: Věc Makropulos, Státní opera Pod lipami, Berlín) FOTO MAREK OLBRZYMEK
Zahajovací premiéra Janáčkových Výletů páně Broučkových vznikla v dosud vůbec nejprestižnější koprodukci, kterou lze v českém operním divadle zaznamenat. Brněnské Národní divadlo ji realizovalo s madridským Teatro Real a berlínskou Státní operou Pod lipami. V Brně dobře známý oblíbený režisér Robert Carsen už se s Janáčkovými operami setkal ve světě šestkrát, v roce 2020 nastudoval pro brněnský festival Osud, ale dal se slyšet, že Výlety jsou pro něj zatím nejméně srozumitelnou operou. No, nejen pro něj.
S dramaturgyní Patricií Částkovou směřovali broučkiádu do „šedesátek“ minulého století a zřejmě se v nich opíjel i pan domácí Brouček, na Vikárce už sledují obstarožní televizi s přenosem prvního přistání na Měsíci. Do Měsíce pan domácí vyletěl v pivním tanku jako v raketě a dopadl mezi květinové děti tančící na obřím festivalu v Moonstocku. Nic nezbylo z jízlivé Janáčkovy satiry na přejemnělé pražské intelektuály, na které měl Janáček pifku (Miloš Štědroň, Alois Piňos a Ivo Medek ve společné opeře Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán z roku 1995 Janáčka nechali zpívat: Hajzlové z Prahy!), ale zděšení veganů z uzenky, kterou pan Brouček vytáhne z kapsy ke svačině, je aktuálnější a čitelné v Brně, Madridu i Berlíně. Místo k husitům do 15. století dorazil Brouček do likvidace pražského jara „spřátelenými armádami“, do palachiády a počátku normalizace, a protože Carsen s Částkovou zřejmě chtěli jen parafrázovat původní střet husitů s bázlivým Broučkem, nechali ho také svázat odpůrci okupace, vyzbrojenými samopaly. To vše pod symbolickým a vlastně vítězným portrétem Jana Palacha, s efektním shromážděním u koně na Václaváku, s připomínkou vítězství českých hokejistů nad ruskými.
Dobře to vypadá, Carsen jako obvykle dopodrobna vypracoval působivě nasvícené jevištní obrazy, což je v současných špičkových operních inscenacích nezbytné, přesně vedl postavy do situací, v tom je jeho broučkiáda výsostným evropským operním divadlem. Nevím, jak pěkně vykreslené revoluční symboly pochopí v Madridu a Berlíně, u nás – jak se zdá podle dosavadních ohlasů – přece jen trochu narazily na disproporce s původním libretem, na to jsme u nás stále až příliš choulostiví. Ale málokomu vadilo, že interpretace událostí není pravdivá: s okupanty nikdo nebojoval se samopalem v ruce, Jan Palach se upálením marně pokoušel oživit slábnoucí odpor k okupaci, vítězství hokejistů slavili ti, kdo rychle podléhali normalizaci – ta vlastně v nepokojích na první výročí okupace v srpnu 1969 začínala už v režii komunistické policie (SNB) a netrvalo ani dva roky a nepohodlní lidé ze společenského života a klíčových postů zmizeli. Jan Palach prohrál, zvítězil bázlivý přizpůsobivý pan domácí Brouček! Voskovec s Werichem ho v Osvobozeném nazvali pilným občanem Čehonou a zdá se být opravdu neporazitelný, soudě podle současných nálad v české společnosti – podle posledního průzkumu je sotva třetina občanů připravena bránit republiku před ruskými agresory a zřejmě máme našlápnuto následovat Maďarsko a Slovensko. Za nové pojetí genderu hrdinně bojuje víc lidí! Aktuálně zpolitizovat Janáčkovu operu kvituji s povděkem, provedení však podlehlo operáckému lpění na alespoň přibližném dodržení díla. Stále stejná písnička, v brněnské produkci mě překvapila.
Skvělému obsazení vévodil skotský tenorista Nicky Spence, v Brně se uvedl na minulém festivalu výbornou interpretací Janáčkova Zápisníku zmizelého, pana Broučka předvedl jako opilce v nedopnutém utahaném saku přes tlusté břicho, přesný v situacích, pohyblivý, s okázalými gesty a mimikou – dokonalý operní herec. Na festivalu zazpíval ještě písně Pavla Haase. Ve třech rolích milenců se pěkně uvedli Daniel Matoušek a Doubravka Novotná, v obsazení nebyla chyba, Martin Buchta s Pavlem Koňárkem výtečně připravili sbory a Marko Ivanović náročnou partituru přehledně vyložil a nastudoval.
Jeviště v závěru ovládly mámy s popovou hudbou (Leoš Janáček: Jenůfa, Moravské divadlo Olomouc) FOTO MAREK OLBRZYMEK
Věc Makropulos z Berlína
Za vrchol festivalu považuji hostování Státní opery Pod lipami z Berlína s Janáčkovou Věcí Makropulos. Původně ji nastudoval Sir Simon Rattle, letošní uvedení převzal Robert Jindra a pečlivě zasadil orchestr do dramatického celku inscenace, zvukově ho prosadil jen tam, kde přebírá sdělení, tedy na emocionálních vrcholech příběhu. Přispěl tím ke komediálnímu až grotesknímu průběhu situací, jak je vede režisér Claus Guth, další režisérská hvězda festivalu – postavy nenechal jednat „přirozeně“, ale v každém okamžiku významově. Oblečeny jsou ovšem pečlivě realisticky v až hyperrealisticky vypracovaném prostoru – scénu přivezlo 13 kamionů a stavěli ji déle než týden! Špičkové produkce jsou prostě extrémně drahé ekonomicky i časově, ale jen v této podobě mohou být tak fascinující jako tato berlínská „Ledovatá“, jak Emilii Marty nazýval Janáček.
Na scéně sousedí dva velkorysé prostory. Hyperrealisticky vypracovaná advokátní kancelář doktora Kolenatého plná registratur a zásuvek, s funkčním výtahem, stále přeplněným tak, že někdy jsou v něm postavy koncipientů a zapisovatelek naskládané jako v zásuvce, i hlavou dolů – odhaduji, že k němu a k mechanickému jednání úředníků v něm Gutha inspiroval Franz Kafka. A prázdný čistý bílý svět, jakýsi průhled do dávnověku, v němž sídlí Elina se svými alter egy: dívenkou, která na začátku opery vypila nápoj dlouhověkosti, a starou dámou s hůlkou coby zestárlou Elinou. Ona sama stojí rozkročena mezi děsivou postavou v negližé a stále žádoucí ženou, cynickou, bezcitnou, panovačnou. Přesně podle litery Karla Čapka i Janáčkovy hudby. Jo, to je tak, když sama opera obsahuje výsostné nadčasové filozofické téma a vlastně ani nedává prostor k nějakému aktuálně přidanému výkladu.
Obsazení v této sérii je převážně české a dokonalé – koho by to v berlínském prestižním domě ještě nedávno napadlo! Jan Martiník jako přesně vystižený advokát dr. Kolenatý, Alberta Gregora coby elegána už v několika prestižních inscenacích nastudoval Aleš Briscein, Haukem-Šendorfem je od počátku inscenace Jan Ježek a českou účast završuje Adam Plachetka v pro něj nezvyklém partu Jaroslava Pruse, výtečně! Dorothea Röschmann není pro Emilii Marty typově na první pohled vhodná, herecky však střídá potřebné polohy v různých situacích a v závěru, když odevzdá „věc Makropulos“ Kristě (Natalia Skrycka) a odchází kamsi do prosvětleného prostoru, vyhraje strhujícím způsobem onu prostou tezi, že žít se nemá a nedá tři sta let. Hrálo se dvakrát před plným sálem.
Šarlatán z Ostravy, Jenůfa z Olomouce
V Roce české hudby se do Mahenova divadla vrátila opera Pavla Haase Šarlatán v nastudování ostravské opery, měla tu v roce 1938 světovou premiéru. V Ostravě nastudování dirigenta Jakuba Kleckera a režiséra Ondřeje Havelky nadmíru uspělo, a drobnokresebné komediální obrazy se líbily i v Brně. Na můj vkus je hemžení moc a neskládá se do příběhu, ale je dobře, že Národní divadlo moravskoslezské Šarlatána nastudovalo tak pečlivě. Ostravští uspěli i s neobvyklou, hodně taneční inscenací Příhod lišky Bystroušky.
Národní divadlo Brno si pro festival koprodukčně u Moravského divadla objednalo inscenaci první verze Její pastorkyně. Režisérka Veronika Kos Loulová ji pojala ostře feministicky, přesněji jí šlo o pocity matek těsně po porodu. Do čistě ženského inscenačního týmu přizvala ke spolupráci dramaturgyni Martu Ljubkovou a obrátily se na organizaci Úsměv mámy, jež se zaměřuje na odbornou pomoc ženám s poporodními depresemi a dalšími psychickými problémy spojenými s mateřstvím. Po vzoru zahraničního uvádění opery inscenaci nazvali Jenůfa. Jejich téma však v Janáčkově opeře neshledávám, podle mne, toxického starého bílého heterosexuálního muže, Janáček napsal o řekněme nechtěném těhotenství v době, kdy nebylo možné dítě odložit do novorozeneckého boxu, také o ženě tehdy ještě závislé na muži a o Kostelničce, která svou schovanku Jenůfu nechce dát opilci Števovi, otci jejího nemanželského synka, „k utrápení“, protože manželství s opilcem sama zažila. A o pomalu se rodící lásce Jenůfy k Lacovi. Nic o problémech v šestinedělí, které jsou středobodem inscenace, u Janáčka nenacházím a také jsou do projektu implantovány zvnějšku a poněkud toporně.
Nic ani proti hodně drsným škrtům v partituře, nejdrsnější je odstranění závěrečného dvojzpěvu Jenůfy s Lacem a vůbec postavy Laca – vždyť u Loulové Jenůfu skoro znásilnil a přitom jí pořezal tvář. A to v malé kuchyni na stole, kolem kterého netečně sedí další postavy. Podle Loulové Jenůfu všichni k něčemu nutí a ona se v závěru osvobodí do zkrácené orchestrální hudby závěru opery a zřejmě skončí single. Operní zpívání končí tím, že Jenůfa „pozdvihne“ Kostelničku, tedy jí odpustí, a tady už nepotřebný Laca uteče. Bezprostředně poté zazní neumělý popík, který už se, na rozdíl od Janáčka, demonstrovaného tématu zřejmě dotýká, nejsem dobrý příjemce této hudby ani poporodních depresí.
Do uzávěrky nebylo známo, jak dopadly dvě festivalové reprízy v Mahenově divadle. Olomoucká premiéra (15. listopadu) sklidila frenetický úspěch a doložila v operních kruzích stále odmítanou skutečnost, že inscenace čehokoli, i opery, je svébytné dílo a nikoli nastudování partitury. Diváci zjevně tleskali koncepci a sdělení inscenace, nikoli provedení Janáčka. Dirigentka Anna Novotná Pešková zejména orchestr moc nezvládla a je otázkou, nakolik byla na vině ona a nakolik sami hudebníci, předpokládám spíš zastánci opery než feministických koncepcí. Blýskly se Barbora Perná v titulní roli a Eliška Gattringerová v Kostelničce, statečně se s partem Števy vyrovnal Raman Hasymau a násilnického Lacu předvedl Josef Moravec. Odvahu inscenovat své téma beru, i když tuto podobu feminismu považuji za ideologii, která našim životům neprospěje, samotnou koncepci inscenace a její provedení však odmítám, jakkoli je na něm evidentně odvedeno hodně práce.
Studenti Janáčkovi
Ještě mnoho by se o festivalovém dění dalo napsat. O promyšlených koncertech, třeba o replice slavnostního koncertu věnovaného sedmdesátinám Leoše Janáčka a padesátinám Josefa Suka z roku 1924 v provedení Jakuba Hrůši a Bamberských symfoniků, o hostování Berlínských filharmoniků, byť jako dirigent musel zaskočit znovu Jakub Hrůša, o skvělých komorních koncertech a pěveckých recitálech.
Ale nemohu nezmínit Vitku osudovou, scénický projekt Operního studia Konzervatoře Brno, vlastně nové koncizní řekněme operní dílo, které z hudby Vítezslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů sestavil Tomáš Krejčí. Pohodová, krásná podívaná i poslyšená, mladé svěží hlasy nadaných studentů, čirá radost. A pak trojici krátkých oper tří skladatelek, posluchaček JAMU. Kateřina Slaběňáková napsala na libreto Vojtěcha Balcara dílo Echó a Narcis jako parafrázi antické báje z Ovidiových Proměn, vlastně úvahu o současných vztazích. Za skladbou Oliver Kateřiny Szymeczkové na libreto Václava Alexy o setkání zdravotního klauna se smrtelně nemocným pacientem jsou znát úvahy o mortalitě, sami zmiňují Stephena Sondheima. A Tvorování Noemi Savkové na libreto Kristýny Brázdové pojednává o živých tvorech, jejich proměnách, vlastně ve zkratce je lze chápat i jako vhled do prapodstaty živé hmoty. Ani jedno dílo nepřipomíná zavedený tvar opery, v kompozici, ve všech třech režiích, ve zpívání. A všechno bylo kvalitní, mladé, napadnuté. Janáček by zíral.
Komentáře k článku: Janáááček!!!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
