Teorie velkého třesku: Atomová edice
Režisér Jakub Čermák byl dlouho spjat především s nezávislou divadelní skupinou Depresivní děti touží po penězích, kterou v roce 2004 spoluzaložil a jejímž domovem se v posledním desetiletí stala pražská „kulturní sluj“ Venuše ve Švehlovce. Tvůrce však stále častěji spolupracoval i s konzervativnějšími divadelními domy, které se odhodlaly dát šanci jeho poetice vyznačující se drzým autorským přístupem ke zdánlivě nedotknutelným látkám, synkrezí vysokého a nízkého, pitoreskním humorem i významy nasycenými jevištními obrazy. Asi nejvíce se sázka na alternativní nejistotu prozatím vyplatila Horáckému divadlu v Jihlavě, pro něž vytvořil tíživou reimaginaci Bergmanových Šepotů a výkřiků. Byť samozřejmě záleží, co si představíme pod slovem vyplatila – zatímco kritika nešetřila superlativy a inscenace si vysloužila pozvání na velké festivaly, doma se diváckým hitem nikdy nestala.
Atomoví vědci shánějí mecenáše (zleva Pavel Oubram, Tomáš Drápela, David Krchňavý a Jan Lukeš, dole Teresa Schel coby Alexander Sachs) FOTO HYNEK GLOS
V aktuální sezoně započala nová etapa Čermákovy kariéry. Opustil Depresivní děti a coby kmenový režisér zakotvil v Jihočeském divadle. Českobudějovická scéna si ho už v roce 2022 otestovala v komorním prostoru Na půdě inscenací Hamleta, jež se dosud drží na repertoáru. Pro Čermákův debut ve velkém sále byla vybrána současná hra italského autora Stefana Massiniho Manhattan Project o vývoji atomové bomby ve Spojených státech během druhé světové války. Napsána byla sice rok před premiérou Nolanova blockbusteru Oppenheimer (USA/Velká Británie, 2023), ale jistě není náhodou, že se na evropských jevištích začíná výrazněji objevovat až teď – pár dní po české premiéře ji uvedl vídeňský Burgtheater a v květnu chystá svou verzi Divadlo pod Palmovkou.
S ruským válečným vpádem na Ukrajinu se ostatně atomová hrozba opět začala jevit velmi reálně i nám, Evropanům. Aktuálnost tématu zdůrazňuje výprava českobudějovické inscenace, která je dílem Čermákových nerozlučných spolupracovnic Pavlíny Chroňákové a Martiny Zwyrtek. V kostýmech není ani stopa po dobové eleganci, sestávají z barevně i střihově nesourodých prvků a disparátních látek – jako by se člověk procházel chaosem současného velkoměsta. Také scéna publikum bez přestání atakuje přehršlí vjemů, a to zejména díky víceúrovňové projekci a nejrůznějším světelným efektům, v nichž se často uplatňuje toxická „uranová“ zelená. Sluch zahlcují eklektické hudební plochy Soni Beaumont.
Massiniho hra patří do skupiny současných narativních divadelních textů, v nichž je dialog pouhou marginální součástí mohutného slovního proudu, a které proto spíše než drama připomínají epickou literaturu či báseň ve volném verši (v Manhattan Projectu nejsou textové plochy dokonce ani přiřazeny konkrétním mluvčím). Italský autor navíc hojně pracuje s odkazy na Starý zákon, jak v rovině významové, tak formální – hra je členěna do čtyř „knih“ s biblickými názvy. Čermák vodopád slov ve vytříbeném překladu Mariny Feltlové ozvláštňuje nejrůznějšími efekty a hříčkami evokujícími vědecké prostředí. Nad vynalézavostí však mnohdy převáží podbízivost. A tak se kouřovými kroužky sestřelují kelímky, na lešení se nakrucuje zpěvačka ve flitrových minišatech, s prezidentem se zásadně komunikuje při močení a elita mezi vědci fascinovaně provádí nejzákladnější z chemických pokusů, při němž po smíchání dvou čirých tekutin vznikne červená kapalina podobná vínu. Pro mrazivou biblickou osudovost, tak výraznou u Massiniho, už nezbývá prostor.
Postavy před Hitlerem prchajících maďarských Židů, které Amerika přijala díky jejich vědecké expertize, jsou zase pojednány stereotypní zkratkou. Ponejvíce evokují partičku asociálních, zato geniálních mimoňů ze sitkomu Teorie velkého třesku. Zakřiknutý Leó Szilárd, kterého hraje Pavel Oubram, nesundává ze zad batoh, neboť hlavní motivací postavy k výzkumu je touha zastavit Hitlera a vrátit se zpět do vlasti. Jenő Wigner Davida Krchňavého je bytostný kliďas, kterého v dětství vyškolila závažná nemoc a pobyt v sanatoriu, a tak ho teď nerozhází ani vidina atomové bomby. To Paul Erdős všechny vytáčí svou zrychleností, jeho představitel Jan Lukeš dokonce v jedné chvíli leze po zdi. A u vzteklouna Eda Tellera nikdy nevíte, kdy vybuchne – v divácky vděčném ztvárnění Tomáše Drápely je stejně nevyzpytatelný jako vodíková bomba, kterou propaguje, kudy chodí. Jakási akademická nepraktičnost vědců je podtržena obsazením rolí pragmatických vládních a armádních činovníků herečkami.
Největší hereckou příležitost představuje postava Roberta Oppenheimera, který je protagonistou druhé části hry. Jeho představitel Tomáš Kobr v první polovině ztvárňuje hraběte Drákulu a kouzelníka Houdiniho, kteří mají souvislost s Maďarskem a Čermákovi opět slouží jako zábavné ozvláštnění jevištního vyprávění. Významnější smysl však přítomnost démonické figury v černém plášti s červenou podšívkou získává teprve v obrazu, kdy se Szilárd marně snaží usnout, protože jeho svědomí tíží strach z důsledků atomového výzkumu, a hrabě Dracula tyčící se nad ním se stává ztělesněním jeho nočních můr. A to ještě nevíme, že ve druhé polovině se Kobr-upír transformuje právě v Oppenheimera, „otce atomové bomby“, jemuž je svěřeno osudové rozhodnutí, zda ve výzkumu pokračovat a vyrobit bombu, nebo nikoli. Kvůli velmi razantním škrtům, které sice ponechávají scény ze soukromí vědců, ale zplošťují jejich motivace k výzkumu, však herec nemá mnoho příležitostí rozehrát komplikovaný Oppenheimerův vnitřní boj. Nejpřesvědčivější je moment, kdy si vědec v zoufalství lehá na zem, zlověstně se zableskne, a když vstane, na zemi po něm zbyde otisk těla – předzvěst japonských obětí atomové bomby. Tady konečně vidíme razantní čermákovskou zkratku, vizuální kouzlo jeho poetiky!
Hra bohužel končí ještě před jaderným testem Trinity, takže se morální dilema vědců ani nemůže rozvinout do všech důsledků. V podstatě zůstává u hypotézy. Jak v tomto kontextu chápat Oppenheimerovo závěrečné jeremiášovské vidění totální zkázy? Opravdu by dal projektu zelenou, kdyby si dokázal takto realisticky představit důsledky svých činů? I konec inscenace nese stopy dramaturgie efektu.
Jihočeské divadlo, České Budějovice – Stefano Massini: Manhattan Project. Překlad Marina Feltlová, režie Jakub Čermák, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna a kostýmy Pavlína Chroňáková, Martina Zwyrtek, hudba Soňa Beaumont. Premiéra 2. listopadu 2024.
Komentáře k článku: Teorie velkého třesku: Atomová edice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
